Rodinné vazby

46. Den, o němž jsem si nikdy nemyslel, že přijde

„Ano, před čtyřmi lety jsem mu dal Arese." Tři teenageři v místnosti se ohromeně dívali na svého profesora. „Ne, tentokrát jsem mu dal něco trošku jiného," řekl a klidně vyšel z místnosti. Pak se ještě zastavil, ušklíbl se a podíval se na ně přes rameno.

„Jestli chcete, tak se pojďte podívat." S tím a se širokým úsměvem vyšel z místnosti ven.

Harry sprintoval do stájí. Byla to jedna z částí Potter Manor, které nebyly využívané – aspoň obvykle – protože James nikdy neprojevil nadání k jezdectví, stejně jako Harryho dědeček. Harry si byl jistý, že to tato nechuť trvala už několik generací. Přesto, to, že ve svém sídle stáje měli, znamenalo, že někdy někdo v Potterovic rodině o koně zájem měl.

Harry byl zvyklý na prázdné místnosti. Když ale začal vyrůstat na Silbreithu a pak šel do Bradavic, začal měnit svůj názor na to, jak by měly vypadat velké vnitřní prostory a že by místnosti neměly ležet jen tak bez určitého účelu. I proto se pak na Potter Manor stájím vyhýbal. Nesnášel ten pocit opuštěnosti, který z nich vyzařoval.

Tentokrát to ale bylo jiné a Harry jediným silným pohybem otevřel dveře. Vstoupil dovnitř, rozhlédl se kolem sebe a přimrzl na místě. Bylo by těžké si nevšimnout Severusova dárku. Stál tam a čekal na šokovaného chlapce, až přijde blíž. Harry cítil, jak mu vlhnou oči, když udělal krok blíž. Tekuté bazény stříbra bez duhovky místo očí zíraly do těch smaragdových a ebenové vlasy se leskly vysoko nad ním. Na hlavě tvora se pyšnily dva čistě stříbrné rohy, jeden menší než druhý. Válečný jednorožec se přiblížil, když Harry natáhl ruku a dotkl se jeho sametově jemného čumáku. Harrymu po zádech přeběhlo podivné teplo a stejně tak jednorožci, který se otřásl. Bylo to podobné, jako když se poprvé dotkl svojí hůlky.

Na jednorožcově zadní levé noze se objevilo světlo a Harry s úžasem zíral na emblém, který se tam objevil – zářivě stříbrný na tmavé srsti. Jednorožec si jemně položil hlavu na Harryho rameno a chlapec ho instinktivně začal hladit po krku. Při tom doteku se mu po tváři rozlil široký úsměv. Severus za tohle dostane pořádně veliké objetí. A zatraceně dobrý dárek k narozeninám.

Když už byla řeč o Severusovi, vedle jednorožce se vznášel pergamen, jasně zastavený ve vzduchu pomocí magie. Harry neochotně odtáhl ruce z krku stvoření a ještě jednou ho pohladil.

„Musím si to přečíst," řekl jemně a jednorožec přikývl. Jeho hříva se plynule zavlnila, jako by skutečně pochopil. Harryho úsměv se rozšířil, asi mu opravdu rozuměl.

Byl to vzkaz od Severuse, jak Harry předpokládal. Teenager si utřel slzu, která mu utekla na tvář, a začal číst.

Drahý Harry,

všechno nejlepší! Trvalo mi to, než jsem jednoho našel, ale nakonec se povedlo. Slíbil jsem ti, že to dokážu, ne? Nakonec byli na Arabském poloostrově, právě proto jsme tam byli. Válečný jednorožec, kterého vidíš, ke mně přišel, když jsem přijel s jeho bratrem. Jeho bratr Kadar je můj. Ale tento se prostě nehýbal. Chovatelé mi řekli, že tihle jednorožci dokáží uslyšet volání svého pána. A protože jeho pánem nejsem já, musel vycítit, že jsem tím, kdo ho dovede k tobě. Jeho jméno je Ghaith. Jen nezapomeň značku skrýt kouzlem, vím, že se objeví. Po tom všem si ho zasloužíš. S láskou, táta.

Harry se otočil zpátky k jednorožci a cítil, jak mu po tváři tečou nové slzy. Jednorožec mu jemně olízl krk, uvědomil si, že je jeho pán rozrušený. Harry se usmál a znovu ho pohladil na krku.

„Tak ty jsi Ghaith," oznámil mu. Nebyla to otázka. Jen chtěl nahlas vyslovit jeho jméno. Ghaith přikývl.

„Já jsem Harry. A vím, že se ti to asi nebude líbit – mně taky ne – ale zatím musím ten emblém schovat. Jen na chvilku," řekl a vytáhl hůlku. „Můžu?" S dalším mávnutím hřívy se jednorožec natočil tak, aby se Harry mohl ke značce snadno dostat. Harry se usmál a laskavě ho poplácal: „nemáš tušení, do čeho jdeš, chlapče," informoval ho a seslal kouzlo. Ghaith zaržál a Harry měl pocit, že to ví.