Rodinné vazby

55. První úkol

„První úkol jsou draci," vyhrkl na něj Harry, když už nevěděl, co jiného dělat, aby ho zastavil. „Ostatní šampioni už to ví. Myslel jsem, že bys to měl vědět taky." S těmi slovy se vydal pryč a nechal zmateného a konečně mlčícího Adriana za sebou.

Vyšel schody až do své ložnice a padl na postel tváří napřed. Byl si jistý, že bude raději čelit drakovi než se snažit přivést svého bratra k rozumu.

Další dny ubíhaly v podobném duchu, Harryho nálada ale byla den ode dne horší. Adrian byl stále tvrdohlavý a odmítal si přiznat slabost, natož požádat někoho o pomoc. Aspoň Hermiona mu pomáhala s výzkumem v knihovně, stejně jako Neville pomáhal Harrymu. Zelenooký čaroděj si až po pár dnech uvědomil, že by se měl starat také sám o sebe a vymyslet nějakou strategii. Když Harry přišel s tím, že se raději zaměří na draka, kterému měl čelit, než na boj proti svému bratrovi, Neville si oddechl se slovy, že už „je zatraceně načase".

Následující týden strávil nad každou knihou zabývající se draky, kterou dokázal najít. Překvapeně zjistil, že oheň, který hoří v drakově srdci, je magický, což vysvětlovalo, proč byly blány dračího srdce využívány jako jádra hůlek. Každá kniha, kterou s Nevillem a také Severusem – který podle Harryho zneužíval svoje postavení profesora a trávil celé noci v knihovně – přečetli, poukazovala, že dračím nejslabším místem jsou jeho oči. Ale i když Harryho trénink bohatě stačil na to, aby trefil draka kletbou do oka, jak dny pokračovaly, dostával stále větší chuť porazit ho pozoruhodnějším způsobem. Chtěl to dokázat sám sobě.

Tak jak tak si vybral dvě mocné bodací kletby – které ale drakovi z dlouhodobého hlediska neublíží – a snažil se vylepšit jejich dosah. Nikdy není na škodu být připravený.

Bylo odpoledne, dva týdny před prvním úkolem a Harry s Nevillem právě studovali slibné kouzlo velkého rozsahu, když do místnosti vstoupili Remus a Sirius, kteří hledali Harryho. Ten sotva stihl vrhnout na Nevilla zmatený pohled, když oba dosedli na židli naproti nim.

„Ahoj, chlapče," pozdravil Sirius hlasitě, čímž naprosto ignoroval fakt, že jsou v knihovně.

„Siriusi," zašeptal Harry chraplavě, za poslední tři hodiny skoro nepromluvil.

„Chtěli bychom s tebou o něčem mluvit," vysvětlil stále stejně hlasitě Sirius. Nebylo překvapením, když jim knihovnice poručila, aby se buď ztišili, nebo odešli. Stejně tak nepřekvapivé bylo, když Sirius navrhl odchod a požádal Harryho, aby je následoval.

Neville s úšklebkem zavrtěl hlavou, když ho Harry pobídl, aby šel s ním. Harrymu to neříkal, pro případ, že by se pletl, ale měl pocit, že právě tihle dva by ho z celé Harryho rodiny mohli pochopit nejdřív. Sledoval je, jak opouští knihovnu, než se s úsměvem vrátil ke čtení.

„Tak, čemu vděčím za tohle potěšení?" zeptal se Harry, jakmile byli venku.

„Nepřidal by ses k nám na malou procházku?" zeptal se Remus a vrhl rychlý pohled na Siriuse. „Za chůze tolik nehrozí, že nás bude někdo poslouchat," vysvětlil vlkodlak, Harry přikývl a usmál se jejich paranoie.

„Tudy," pobídl je.

„Tak, už jdeme," pokračoval vzápětí, „nechtěli byste mi vysvětlit, o co jde?"

„Začněme konstatováním, že jsme na tebe hrdí, chlapče," pronesl Sirius a usmál se na něj. Remus, který kráčel po Harryho levici, se také široce usmál. Vypadal tak nějak mladší, uvědomil si Harry, uvolněnější. Vypadalo to, že vlkodlačí lektvar dělá zázraky.

„Děkuji," odvětil a úsměv jim oplatil. Tihle dva – a obzvlášť Sirius – měli vždycky problém vyjadřovat svoje pocity. Drželi si odstup, ale když už o tom začali mluvit, nezatajovali nic z toho, co si mysleli.