Rodinné vazby

43. Sesterstvo

„Co to, pro všechno na světě, mělo znamenat?" zeptal se Harry.

„Víš co, Harry?" odpověděl Severus. „Právě teď mě to ani nijak zvlášť nezajímá. Čeká nás hodně plánování."

„Plánování?"

Na tváři Mistra lektvarů se rozlil škodolibý úšklebek.

„Musíme vystoupit ze stínů s pořádnou parádou, dítě." Harrymu to došlo a ušklíbl se na něj. Tohle bude něco.

Nastal první týden letních prázdnin a Ginny Weasleyová byla na cestě do Rumunska. Byla víc než šťastná, když její matka uznala její známky ze zkoušek za uspokojivé a dovolila jí jet s Charliem do jeho dračího útulku. Zbude na ni práce, kterou její bratr nebude chtít dělat – to věděla, ale vlastně ji to ani moc nezajímalo. Chtěla mít čas sama na sebe, čas přemýšlet.

Minulý rok byl přinejmenším zajímavý. Ne tak zajímavý, že by šlo o život – díky Merlinovi – ale přesto zajímavý. Konečně se jí podařilo prolomit svoji skořápku a spřátelila se s dívkami svého věku, což bylo něco, co ještě před událostí s deníkem považovala za nesmírně obtížné. To, že vyrůstala se šesti bratry a byla vyučována doma, ji na tohle všechno nepřipravilo. Když ale vystoupila ze stínu dospívajícího Pána zla, zjistila, že si může najít přátele a že má se stejně starými dívkami něco společného.

Ve škole dosahovala úžasných pokroků, Nebelvír vyhrál školní i famfrpálový pohár a nedostala žádný školní trest, přestože byla v jejich rodině hned po dvojčatech nejvíc nevyzpytatelná. Ron měl za sebou život ohrožující zážitek, za který dostal pořádně vyčiněno, stejně jako dvojčata. Ta za to, že dala Adrianovi magický plánek, a Ron za to, že paní Weasleyovou tolik vyděsil. Ginny tedy dostala milost a s prázdninami v zahraničí by mělo být všechno v jejím světě naprosto bezchybné.

Ale nebylo. Ne, že by si to všechno neužívala. Pořád ale zbývala malá, nenápadná, nevýznamná záležitost s chlapcem s havraními vlasy, kterého znala. Před rokem jí zachránil život – nevracej se k tomu, Ginny! Tom je pryč, je pryč a nemůže ti už víc ublížit! – tento rok zachránil život jejímu bratrovi, a přitom nebyl tím Potterovým dvojčetem, od kterého byste to čekali. Ale ať dělala, co dělala, Harry Potter zůstával hádankou.

Je pravda, že neklesla tak hluboko, aby ho sledovala, ale byla tomu velice blízko, než přesvědčila sama sebe, že po tom, co jí Harry zachránil život, si zaslouží její úctu. A rozhodně si zaslouží svoje soukromí. I když ji zvědavost sžírala zevnitř.

Snažila se v hlavě sesmolit seznam věcí, které o něm věděla, a věcí, které vědět chtěla, ale neodvažovala se ho zeptat. Druhý seznam byl výrazně delší než první a ona tak měla chuť praštit hlavou o zeď.

Věděla, že byl premiantem své třídy, navzdory Hermioniným snahám. Byl skvělý ve famfrpálu. Zachránil jí život, zabil baziliška, přemohl Temného pána a potom nechal všechny zásluhy připsat Adrianovi. Dokáže vyčarovat Patrona v podobě vlka. Většinu svého času tráví s profesorem Snapeem a Nevillem. Jo, a má kouzelně zelené oči. Ale to bylo irelevantní, vynadala si.

Věcí, které nevěděla, bylo mnohem víc. Jak může být ve všech oblastech magie tak dobrý, když ani neprošel stejným tréninkem jako jeho bratr? Jak, pro všechno na světě, dokázal zabít baziliška, když jeho bratr – Chlapec, který přežil – ležel na zemi v bezvědomí? Proč neřekl, že to byl on, kdo ho zabil? A když zabil baziliška, co ještě dokázal, aniž by o tom někdo věděl? Adrian měl zásluhy za zastavení Voldemorta i během jejich prvního ročníku v Bradavicích. Byl i tady Harry ten, kdo to tenkrát ve skutečnosti dokázal? A kdyby ano, mohl to být on, kdo Temného pána porazil i úplně poprvé? Mohl být Harry Potter Chlapcem, který přežil?