Rodinné vazby

4. Bůh spoléhá na tebe, chlepče

„Velice zajímavé, malý Harry," konstatoval Albus Brumbál směrem k chlapci, který stále koukal na nyní prázdnou chodbu, pevně svírajíc svoji knihu.
„Možná mu pomůžeš, maličký," urovnal si Harryho v náručí, aby se mu líp držel.
„Možná už jsi to udělal," dodal a vkročil do místnosti, kam byl právě přinášen obrovský narozeninový dort.

Bradavice jsou v zimě opravdu nádherné. Dobře, pomyslel si Severus, Bradavice jsou vždycky nádherné, bez ohledu na roční období. Ale v čerstvém sněhu bylo něco víc, všechno bylo jasnější. Čistší. Jako by vás bílá přikrývka ochránila neposkvrněným štítem, dala možnost začít znova. Nebo něco takového, Severus vynadal sám sobě za sentimentalitu. To zrovna dneska potřeboval.

Byly Vánoce. Nikdy si doopravdy nepotrpěl na vánoční svátky. Ne, že by si kdy potrpěl na jakékoliv svátky; poté, co zemřela jeho matka, v jeho domě se nic významného neslavilo. Narozeniny a sváteční dny přicházely a odcházely, aniž by zanechaly znatelnou změnu v jeho nebo v otcově každodenním životě. Pokaždé předstíral, že mu to nevadí, že nechce nic oslavovat, ale někde hluboko cítil, že mu to chybí. Snažil si vzpomenout, kdy naposledy ve svém domě viděl vánoční stromeček nebo vůbec nějakou výzdobu; jeho paměť ho však zklamala.

Zahnal chmurné myšlenky na minulost a zaměřil se na současnou potíž; samozřejmě se rozhodl strávit svoje Vánoce v Bradavicích. Vánoční večeře byla příjemná stejně jako celé zimní prázdniny, během nichž se na hradě nevyskytovali skoro žádní studenti.

Severus nemohl uvěřit, že ti idioti, které učil, byli opravdoví. Náplní jeho práce se stalo jen to, že se snažil zabránit výbuchu své třídy a rozpuštění kotlíků. Rozpuštění kotlíků, u Merlina!
Jak se jen mohlo podařit jeho studentům rozpustit čtrnáct kotlíků během jednoho pololetí? Ve skutečnosti bylo zničených kotlíků jen třináct, dokud se do toho nezapletla Sibyla Trelawneyová a její šílené mumlání o neštěstí – proč jen ho napadlo zmínit se během oběda o tom, kolik má ve třídě zničených kotlíků? Byla to šílenost. Sám potom zničil čtrnáctý kotlík, když navštívila jeho sklepení, jen aby přestala s tím svým prorokováním.

Severusovy myšlenky se vrátily zpět k jeho poslednímu problému; na Štědrý den byli do Bradavic pozvaní i Potterovi. Proč? To ví jen Brumbál. I když je docela možné, že ani on ne. Severus měl poslední dobou pocit, že ředitelova rozhodnutí jsou dílem okamžiku. Ne, že by ten člověk nemohl plánovat dopředu. Severus si byl dobře vědom, že ředitel je schopný sestavit plán rychleji, než vycumlá svoje zamilované citronové bonbony; a to už bylo opravdu co říct.

Koneckonců, možná byla celá tahle věc jedním velkým plánem; možná ho Brumbál zkouší, jestli se pod tlakem podvolí. Pravděpodobně. Proč jinak by se rozhodl zavolat Potterovým se zablešeným vlkodlakem? I když Lupin nebyl vždy úplně tak špatný, obvykle byl nemožný stejně jako James Potter.
No a potom tu byla Lily.
Severus opravdu nechtěl strávit Štědrý den s nimi. Při pomyšlení na ni, jak každodenně žije s Jamesem Potterem, se mu dělalo zle. Při pomyšlení na ni s Jamesem Potterem během svátků, na všechny ty ukradené polibky pod jmelím, při nichž byl zpátky v posledním ročníku, měl chuť vyskočit z okna v sedmém patře. Něco, co mohl udělat, kdyby neuměl létat. Zatraceně.

A teď mohl k blaženému obrázku rodiny přidat ještě jejich dva syny. Slavného a oslavovanějšího Adriana, chlapce, který přežil, a Harryho. Vzpomínka na velké, smutně zelené oči a jeho jméno, které chlapec volal, vyplula na povrch.
Často na Harryho myslel. Ten chlapec se s ním zjevně cítil dobře, na rozdíl od studentů, kteří se báli i jeho stínu. Jak tragické to bylo, když zvážil, že je jen asi o čtyři, pět let starší než oni.