Rodinné vazby

39. Nové proroctví

Ron trucoval v koutě, zatímco dvojčata si mezi sebou vyměnila další pohled a objala Adriana kolem ramen. Harry se za nimi díval, jak ho odváděli z místnosti ven. Chtěl jít za nimi, ale byl vyrušen oslavujícím Oliverem, který s ním chtěl probrat všechny famfrpálové strategie, které v zápase použili.

Harry si nebyl jistý, co ho od toho okamžiku znervózňovalo víc. Jestli Oliverovy oči, rozzářené jak horečkou, když mluvil o famfrpálu nebo stejně zářící oči jeho bratra, když se vrátil.

Ke konci listopadu už počasí zůstávalo studené, dokonce už napadl i první sníh. Když přišel prosinec, školní pozemky už byly pokryty tlustou bílou přikrývkou.

Harryho život víceméně zaběhl zpátky do své rutiny. Studoval, pracoval na projektu se Severusem a na svém tréninku zvěromága a navrhoval doplňky pro svou edici Kulového blesku pro chytače. Ne, že by si stěžoval. Bylo hezké nepřipomínat si, že tam venku běhá psychopat, který jde po jeho bratrovi, a možná i po něm.

Neville hodně tvrdě pracoval na svých kouzlech a Harry se snažil mu pomáhat. I když jim to sebralo výraznou část volného času, Neville se neustále zlepšoval a už se vyrovnal svým spolužákům.

Každý večer padl Harry do postele jako zabitý.

Vracel se právě z knihovny, když se srazil s Hermionou. Vypadalo to, že znovu plakala. Dívka zamumlala omluvu a protáhla se kolem něj. Harry se za ní podrážděně díval. Tentokrát zašel Ron moc daleko. Ale vážně, jak těžké by asi bylo za ní přijít a omluvit se? Očividně příliš.

Přišel až ke vchodu do nebelvírské věže a snažil se vzpomenout si na heslo.

Po útoku na Buclatou dámu byl vchod hlídán sirem Cadoganem – beznadějně vypadajícím rytířem na šedém poníkovi. Rytíř aspoň dvakrát denně měnil heslo a neustále vyzýval nešťastné studenty, kteří heslo zapomněli, na souboj. Adrian říkal, že ho jednou doprovázel až do věštecké věže. Hnědooký chlapec byl z obrazu vystrašený. A Harry jeho pocity sdílel.

Když zamumlal heslo „podivné šněrovadlo" – co? – vstoupil do místnosti, kde našel rozzlobeného Adriana, jak se snaží přivést k rozumu samolibě se tvářícího Rona. Adrian už nějakou dobu hrál prostředníka a začínalo mu to lézt na nervy.

Harry se posadil do křesla u krbu a otevřel učebnici lektvarů. Svůj úkol sice dokončil už v knihovně, ale zjistil, že je vždycky snazší někoho pozorovat zpoza knihy. A právě teď chtěl pozorovat peripetie svého bratra.

Od oslavy jejich vítězství nad Mrzimorem byl Adrian stále zachmuřenější. Sirius s Remusem byli posedlí pátráním po Pettigrewovi, kdo by se jim divil, a jejich strach měl na Adriana špatný dopad. A překvapivě také na Harryho. Jejich matka pak Adrianovi poslala další dlouhý dopis poté, co se Pettigrew dostal do společenské místnosti, ve kterém ho nabádala, aby byl opatrný a nikdy neopouštěl hrad bez doprovodu. Čas od času ho dokonce i po škole doprovázeli učitelé, zvlášť když měl hodinu Péče o kouzelné tvory s Hagridem.

A pak tu byl jeho rozhovor s Weasleyovic dvojčaty tu noc. Adrian mu nic neřekl, a ani dvojčatům nic neuteklo – očividně slíbili, že budou mlčet – ale zdálo se, že tu noc provedli něco zásadního, a on musí zjistit, co.

Zmínil se o tom Nevillovi a jeho kamarád přicházel s jedním šíleným scénářem za druhým, takže se Harry celou dobu musel smát. Protože představám o nelegálních pokusech na vyrýsování svalů a o používání profesora Kratiknota jako pokusného králíka se nešlo nesmát. Když ale Neville nebyl poblíž, jeho představivost mu nabízela podstatně temnější scénáře. Co když se Adrian už zase dostává do nebezpečí? Harry si promnul spánky, aby se uklidnil. Jak má svého bratra chránit, když neví, o co se snaží? Do téhle chvíle měl vždy akorát nesmírné štěstí.