Rodinné vazby

10. Mistři vytrvalosti

Severus zatím stále přemýšlel nad slovy skřítky, která mu ležela v hlavě. Něco v Harryho magii, řekla, a to nebylo poprvé, co to slyšel. Neřekl Merlin něco podobného? Severus věděl, že neexistuje možnost magické adopce, pokud se Potterovi nevzdají svého nároku na něj. A to bylo vysoce nepravděpodobné.
Ale existovala i jiná možnost, kterou zvažoval. Harry opravdu projevil tendenci přivolat starodávnou magii...
Bylo to něco, na co by se opravdu měl podívat. A kdy na to bude lepší doba, než právě teď?

Harry se procházel svým novým domovem – opravdu to byl domov, už nemohl déle popírat, kde se jeho srdce cítí jako v ráji – a s respektem se rozhlížel okolo sebe. Sev ho vždycky nějak překvapil, ale sedmiletý čaroděj si i navzdory své živé představivosti ani ve snu nedovedl představit, kam se stěhují – do opravdového hradu! Navíc do hradu, který býval tvrzí a sídlem rodiny bojovníků, která kdysi, hodně hodně dávno, vedla svoje armády do bitvy proti skřetům, aby bojovali o svá království.

V Harryho mysli se okamžitě začaly objevovat obrazy dávno minulých dob, jak utíká chodbami a po cestách jako rytíř nebo velký čaroděj v honbě za určitým posláním. Aniž by se bál, že se ztratí – Minnie ho předtím, než odešla dohlížet na přípravu oběda a rekonstrukci západní věže, ujistila, že ji může kdykoliv zavolat – kráčel po schodech nahoru a dolů, procházel galeriemi, kde se nad ním skláněla celá řada Severusových předků a významných osobností kouzelnického světa, usmívaje se ze svých portrétů. Shodovali se na tom, že chlapec přinesl do domu i k jejich pánovi nový život.

Harry už musel bloumat domem aspoň hodinu, když narazil na několikatery velké, dvojité dřevěné dveře. Dosahovaly skoro až do stropu a Harry si nemohl pomoct – přece jen byl prostě zvědavý a Severus mu nezakázal vstup do žádné z místností na hradě. A tyto vysoké dveře ho neuvěřitelně přitahovaly... s povzdechem a jemným úsměvem se rozhodl.

„Lepší se omlouvat za to, co jsi udělal, než litovat, že jsi to neudělal," zamumlal do ticha a celou silou se opřel do dveří. Údivem otevřel pusu, ať žije zvědavost! Zavedla ho až do hradní knihovny. Pohledem jezdil okolo sebe a prohlížel si místnost. Byla ohromná, strop byl dvakrát výš než v chodbě, ze které sem vstoupil. No, možná za to může druhé patro, pomyslel si. Protože tam bylo i druhé patro, po celém obvodu místnosti vyplňovalo prostor pod klenbou. Harry viděl řady a řady knihoven v obou podlažích. Lustr, který visel ze stropu, byl zhasnutý, ale od kovu se odráželo světlo pronikající sem z barevného okna, které vyplňovalo hlavní část zdi přímo naproti Harrymu. Opodál tohoto okna pak bylo dvouramenné schodiště vedoucí do vyššího patra.

„Páni," vydechl Harry a ohromeně si místnost prohlížel. Když se probral ze svého omámení, procházel místností, napůl očekávajíc, že se za rohem objeví Merlin. Nepochybně byl v knihovně ze Severusovy mysli. Když chlapec začal zvažovat podezření, že právě spí a jenom se mu to zdá, zaslechl svoje jméno volané z vrchního patra.

„Vidím, že jsi našel cestu do knihovny," konstatoval Severus s úsměvem, když scházel schody dolů. Harry byl opět zaskočen, nejen tím, že není v místnosti sám. Severus vypadal jinak. Chlapec rychle zhodnotil, v čem je změna. Severus měl na sobě stále černé kalhoty z rána, ale černý kabát a tričko byli pryč. Nahradilo je bílé tričko a tmavě zelená vesta. Díky ní, úsměvu na tváři a několika kilům navíc vypadal Severus zdravěji a mnohem víc na svých dvacet sedm let. V náručí nesl dvě knihy vázané v kůži a kráčel svižným krokem. Byl to Severus, jaký být měl. Jaký by byl, kdyby nebylo Voldemorta.

„Žádný černý plášť?" zeptal se Harry s úsměvem.
„Dnes se na něj necítím," pokrčil rameny.
„To je dobře," odpověděl chlapec šťastně, čímž způsobil, že se Severusův úsměv ještě rozšířil. Opravdu měl dneska chuť nosit něco světlejšího, černou nosil od chvíle, kdy ukončil školu.