ℙ𝕠𝕨𝕖𝕣 {Tua ff/ Five Hargreeves} (NEOPRAVENÁ VERZE)

57

„Vážně se bojíš, že mě přebere tvoje "starší" já?" Uchopila jsem jeho ruce, aby se tolik nedrbal. „Miluju tě a vždycky budu, ale do krásy si zrovna nevyrostl."

„Hej!" Odtáhl se ode mně.

„Jen říkám." Zvedla jsem poraženě ruce nad hlavu, než mou pozornost upoutal Luther, který na nás mávl, že je čas. „Je to tady." Hluboce jsem se nadechla, než jsem se společně s Pětkou vydala k seniorovi.

Starcova ústa se otevřela zaskočením, ale nevypustila žádná slova.

Ticho prolomil až můj Pětka. „Nazdar, cizinče."

Senior přejel juniora pohledem, než se podíval ne mě. Sesedl ze stoličky, na které seděl a přistoupil ke mě. „Florence-" Natáhl ke mě ruku, jenže já ustoupila, než mohl učinit jakýkoliv fyzický kontakt.

„Zpomal dědo, je mi jen 13." Uchechtla jsem se nervózně. Už teď jsem věděla, že chlapec v modré uniformě má na tváři široký úšklebek. Měla jsem výčitky za to, co jsem řekla staršímu Pětkovi, ale vzhledem k situaci si s tím nedělal hlavu. Doteď jsem si neuvědomovala jak moc by to ovlivnilo můj vztah s Pětkou, kdybychom se neoctitli v našich třináctiletých tělech.

___________

Nyní jsme seděli u stolu, na kterém byli různé nápoje, které jsme si objednali. Byla jsem vedle mladého Pětky, který měl moc práce s válkou vraždících pohledů, kterou vedl se svým "starším" já.

„Tohle je fajn, viďte?" Luther byl první, kdo promluvil. „My čtyři takhle spolu."

„Ne." Řekli oba Pětkové najednou a já zadržela smích, jelikož Lutherů výraz byl nezapomenutelný.

„Může mi někdo vysvětlit, proč teď popíjím Guiness se svým mladším já?" Stařec nespustil pohled z chlapce v modré uniformě.

„Já jsem starší." Prohlásil Pětka. „Jsem ty. Jen o 14 dnů starší.

„I mý chlupy jsou chytřejší než ty." Zaprskal senior a já nasadila znechucenou expresi na tváři. „Jak je to možný?"

„Poslouchej. Za jednu hodinu na travnatým vršku než zabijí prezidenta, porušíš svou smlouvu s Komisí. Vím, že o tom přemýšlíš. I celý ty roky v apokalypse jsme si dělali starost o rodinu." Jeho poslední věta mě zahřála u srdce. „Dneska s tím něco uděláš. Dneska se pokusíš o cestu vpřed v čase do roku 2019. Ten skok ale poděláš a skončíš v tomhle minitělíčku. Navždy uvězněnej, malej, pubescentní."

„No dobře." Přerušil ho stařec, který už očividně nechtěl slyšet víc. „I kdybych ti věřil, co mám teda dělat? Neskočit?"

„Ne. Skočit musíš. Když neskočíš, přestanu existovat. Ale potřebuju, abys skočil správně." Vysvětlil menší Pětka.

„Poslouchám." Zpozorněl senior.

„Napoprvé jsem to špatně propočítal. Proto jsem skončil v tomhle těle-"

„Hezkým těle." Zamumlala jsem pro sebe.

„Ale teď znám správnej výpočet." Dokončil junior, který pravděpodobně rozuměl, co jsem řekla, ale ignoroval to.

„A jak zní?" Stařec byl už netrpělivý.

„Rád ti to povím výměnou za ten kufřík, co máš pod stolem." Navrhl můj Pětka, načež vzhledově starší Pětka znejistil.

„Jo, takže se podle plánu vrátíš do roku 2019, ale se správným výpočtem. Takže zůstaneš dospělej. A my za to dostaneme ten kufřík, co už nepotřebuješ. " Luther se ho snažil přesvědčit, že je pro všechny tato možnost výhodná.

„Dějiny se napraví, paradox se vyřeší. VŠICHNI budou existovat šťastně až do smrti." Nakonec jsem se nevinně usmála.

„To je docela něco." Senior se konečně vyjádřil.

„Co si o tom myslíš?" Mladý Pětka zaťal své pěsti a já si všimla potu, který mu stékal po čele. Ta psychóza se opravdu zhoršovala, což mi dělalo obavy.

„Že se půjdu vychcat." Bylo jediné, co k tomu stařec řekl, než se vydal na toaletu, čímž nás zanechal s nevěřícnými pohledy u stolu.

„Tak až na to hrozný pocení to šlo celkem dobře, ne?" Popadla jsem kapesník ze stolu a začala stírat pot z Pětkovo obličeje.

„Ne, něco tu....Něco tu nesedí." Pětka zavrtěl hlavou.

„Jak to myslíš?" Zeptal se velký bratr.

„Nevěřím mu." Chlapec ukázal na dveře od toalet, které bez mrknutí pozoroval.

„Ale on je ty." Zarazil se Luther.

„No právě."

Brzy na to se Luther zmateně vydal na toaletu, aby zmenšil Pětkovu nejistotu. Upřímně jsem si nebyla jistá, zda je Luther přímo ten, kdo by to měl zjišťovat.

„Jak se cítíš?" Zahodila jsem ubrousek nasáklý potem a popadla nový, kterým jsem tentokrát stírala pot z Pětkovo krku.

„Jak myslíš?" Procedil skrze zuby.

„Dooobře špatná otázka." Na to se můj přítel jen podrbal na zátylku, načež jsem ho praštila přes ruku.

„Au! Za co to bylo?!"

„Ještě jednou se podrbeš a svážu ti ruce." Vyhrožovala jsem. Jenže na Pětkovo tváři se najednou zjevil úšklebek a já si uvědomila, co jsem právě řekla. „Ani na to nemysli a soustřeď se."

„Když myslíš." Opřel se do svého místa a dál pozoroval toalety.

„Začíná se ti to vymykat." Navázala jsem na psychózu.

„Nekecej."

Chvíli na to se dveře toalet otevřeli a Luther se starcem se k nám vydali. Pětka se narovnal a já odložila ubrousek, který jsem svírala v ruce.

„Dobrý. Souhlasím." Byla první slova, která ze sebe stařec vydal. „Musíme rychle. Kennedy je na cestě. Máme sotva hodinu." Na to se můj milenec zvedl a přistoupil ke svému já.

„Proč najednou tak pospícháš?"

„Klídek. Začínáš být paranoidní." Překvapil mě seniorův podezřele klidný přístup.

„Vážně?" Na to Pětka vypustil plyn, načež jsem vykulila oči, když to samé udělal i starší Pětka. Snažila jsem se to ignorovat, ale když se ten samý zvuk ozíval znovu a znovu už jsem nemohla.

„Fajn, jdeme." Chytila jsem svého Pětku za ruku a vedla ho ven, jelikož lidé okolo se na nás koukali jak na zvěř. Byla js si dost jistá, že tohle zdaleka není to nejhorší.