Už na dálnici, kdy už Luke "vyhodil" mrtvolu do rybníka. Směr - Rumunské letiště...
,,Já asi usnu..." to bylo to poslední, co jsem řekla před tím, než jsem zavřela oči a hluboce usnula.
Sen...
Prázdná "vězeňská" chodba. Tedy, vypadá to tak. Dojdu na konec té hodby a otevřu dveře, za kterými je něco, co je mi hodně dobře známé. Ta místnost, ve které jsem se probudila, když mě Luke unesl.
Rozhlédla jsem se po místnosti. Bylo tam něco, co nešlo přehlédnout. Dívka. Dobře jsem jsem věděla, kdo to je, protože to byla Lucy.
,,Lucy!" zařvala jsem a přiběhla k ní. Seděla chudinka na posteli a třásla se strachy.
,,Ani se ke mně nepřibližuj!-" řekla vyděšeně a stoupla si dál od postele ,,-Kdo jsi?!" řekla se strachem v očích.
,,Jmenuji se Amy, Amy Gaskarth a je 17 let. Asi mě neznáš, ale já tebe ano. Znám Luka. Nechci ti ublížit, já-" nevěděla jsem, co říct. Jak ji mám říct, kdo jsem?! Vypadala bych jako nějaký dement z budoucnosti, ale to by mi neuvěřila ,,- Okay, vysvětlím ti, kdo jsem, ale asi mi to neuvěříš" oddechla jsem si a podívala se na ni.
Po té, co jsme dopověděla svůj příběh...
,,Takže jsi něco jako z budoucnosti?" zeptá se mě Lucy.
,,Asi ano" usměji se na ni.
,,Co se s námi stane?" řekne vyděšeně a jako by se jí začali vlévat slzy do očí.
,,To já nevím, nevím, co se stane s tebou, Luke mi to nechtěl říct a nevím, co se stane se mnou, protože jsme se ještě nedostali k "cíli"" řeknu zkleslým hlasem a podívám se na svoje stehna. Obě sedíme vedle sebe na posteli.
,,Amy, já se bojím, už jsem tu druhý den a jsem vyděšená k smrti" rozbrečí se. Obejmu ji a snažím se ji v objetí uklidňovat. Nevím, jak ji mám utěšit, nevím, co se s ní stane, ale soucítím s ní...
Ve skutečnosti...
Pomalu jsem začala otevírat oči a rozhlédla se po autě. Luke pořád řídil. Byla už noc, kolem půlnoci.
,,Luku?" zeptala jsem se a podívala na něj.
,,Jaj, Amy, ty už jsi vzhůru?! Co potřebuješ" řekne s úsměvem. Nevidím na něj, ale dám duši za to, že se usmál.
,,Můžeš mi prosím už říct, co se stalo s Lucy?!" řeknu naléhavě, rozhořčeně, ale pořád trochu se strachem v hlase. Přeci nevím, jak bude reagovat.
,,Proč tě to pořád tak zajímá?! Není to tvoje věc!" řekne a pohří tím moji otázku.
,,Asi proto, že jsem viděla tu fotografii v podpalubce a zdají se mi o ní sny!" zakřičím na něj. Prudce zabrzdí a sjede ze silnice. To jsem asi přepískla...
,,Ty ses mi hrabala ve věcech?!" vykřikne rozhořčeně a svůj pohled plný vzteku zamíří na mě. Stěží polknu a rychle začínám litovat mích vyřvknutýc slov.
,,J-Já-" nevím, co říct. Co bych taky mohla...
,,Amy, ale už mě fakt s tím začínáš srát a už jenom trocha, neudržím se a ty budeš asi muset být celý zbytek života na vozíčku!!" vykřikne se zlostí. Ani nečeká na moji reakci, nastartuje auto a vjede zpět na silnici...
,,Luku! Ale já to potřebuju vědět. Zdál se mi hrozný sen o tom, jak byla v té stejné místnosti tehdy jako já a byla vyděšená k smrti a prosila mě o pomoc. Chtěla vědět, co se s ní stane, ale já ji nemohla pomoct, protože to byl jenom sen a ani nevím, co bude se mnou. Na tož nevím, co se stalo s ní" odpovím dlouze a podívám se na něj. Nevěřím vlastním očím! To to bylo tak dojemný, že po Lukové tváři začala téct slza, která nakonec, když dotekla až k bradě, spadla na jeho tričko.
Luke pořád mlčel a v jeho očích jsem viděla smutek. Za celou dobu se na mě nepodíval. Byl zdrcen...
V letadle...
,,Asi si zase zdřímnu" řekla jsem s úsměvem směrem k Lukovi.
,,Dobře, máme před sebou dlouhý let" úsměv mi oplatí. Otočím se směrem k oknu a sleduju startovací dráhu.
Kousek od nás je ještě pár letadel a dispečeři na dráze, kteří pomáhají k vzletu letadla. Letadlo se otáčí směrem, kterým vyletíme. V letadle zrovna říká do rozhlasu letuška pokyny, nejdřív rumunsky a poté anglicky. Letadlo se začíná rozjíždět, celé se chvěje až nabere plnou rychlost odtrhne se odráhy a my už můžeme být konečně ve vzduchu...
Uplynulo asi půl hodiny a já stále nemohu usnout. Otočím se na Luka, který už pravděpodobně spí. Usměju se na něj, protože vypadá jako kouzelné malé koťátko. Pohledem zase zamířím ven z okénka. Nádherné už ranní mraky, vycházející slunce, prostě nádhera.
Po deseti dalších minutách sledovaní mraků pořád nemohu usnout. Nemůžu, protože si musím v hlavě pořád přebýrat, co se to vlastně teď děje. Jsem v letadle, směr Austrálie, vedle mě spí můj únosce a já nevím, co se stane až přistane letadlo. Nevím jestli se mám bát nebo důvěřovat Lukovi, že se mi nic nestane. I když, ještě před asi týdnem to byl pro mě ten nejnenáviděnější člověk na světě a teď mu důvěřuji jako nikomu jinému?? To nedává smysl...
P.O.V. Luke
Podívám se na Amy, která je otočená směrem k oknu, nejspíš ještě nespí. Nedivím se ji, sám mám plnou hlavu myšlenek. Nechci totiž aby se Amy stalo to samé jako Lucy. To už nikdy nedopustím. Na Amy mi záleží momentálně ze všech nejvíc. Ano, je sice někdy dost drzá, protivná a podobně, ale něco mě prostě nutí jí chránit. Ach jo, proč já vždycky takto dopadnu. Stejně se jí budu muset vzdát a nechat, protože je to pořád jenom moje "zakázka", ale budu si na ni dávat pozor, nevím totiž, co se jí potom může stát...
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Hi guys! Nová kapitola je opět na světě, asi je trochu kratší, ale já ji už potřebovala vydat :D a pomalu, ale jistě se blížíme ke konci ;) :( Děkuji mockrát všem, kteří se se mnou drží a počkají až na konec ^_^
POZOR!!
Přibližně na konci prázdnin by měla vyjít moje druhá story "Asshole", takže se máte na co těšit ;* ALE, není o Lukovi ani o nikom z 5SOS. Je mi to líto, ale je to tak. Ale jestli se vám moje tvorba líbí, myslím, že pro vás bude "Asshole" jako stvořený :D <3 Kdo bude hlavní postavou se nechte překvapit ;) :D Příběh už mám vymyšlený a mám pocit, že bude možná i zajímavější jako Stockholm Syndrome o_o :D, ale to už potom posuďte sami ;) :D
Budu mega moc ráda za každičký votes, přenádherný komentář a všecičko, co uděláte pro tuto story ^_^ :)
Love u sweethearts <3 ;*