Králové školy

Kapitola 32: Studené ruce

Snad nikdy se z parkoviště do budovy Fakulty umění a desingu nepřesunuli tak rychle. Polovina prosince byla za nimi a zima poprvé toho roku udeřila v plné síle. Ruce z kapes vytáhla brunetka jen ve chvíli, kdy se ocitli u vchodu a to jen na dobu nezbytně nutnou pro otevření dveří. Jen co se ocitli v budově, zase své promrzlé ručky skryla ve snaze je zahřát. V učebně bylo toho dne méně studentů než obvykle. Při pohledu na mladíka, jež měl hlavu opět položenou na lavici, si vzpomněla na Ronanova slova ze začátku měsíce. Někdo by si s ním měl promluvit.

„Dobré ráno,“ popřál dvojici hnědovlásek, který vypadal, jako kdyby celou noc nespal.

„Dobré,“ popřála mu brunetka, z krku si odmotávajíc šálu, jež mu tak nějak automaticky podala.

Joshua se po ní vděčně natáhl. Při doteku její ruky, se však zamračil, odkládaje šálu na stůl. Místo toho se chopil dívčiných studených rukou, jež začal třít ve svých, aby je zahřál. „Měla bys nosit rukavice,“ pokáral ji mladík.

„Měl bys v noci spát,“ oplatila mu dívka. Když si však všimla jeho posmutnělého výrazu, nejradši by svá slova vzala zpět.

„Není to tak jednoduché, Vicky. Ale tím se netrap. Mám to pod kontrolou,“ mrknul na ní, když pustil její ruce a uvelebil se na její šále, připraven plně využít necelých patnách minut, jež zbývaly do začátku první přednášky, k odpočinku.

„Neozvala se Bela?“ optala se brunetka blonďáčka, aniž by odtrhla oči od Joshe.

Ronan místo slovní odpovědi podal dívce svůj mobilní telefon, na jehož displeji měl připravený jejich společný chat.

„Jsem živá. Pila jsem. Jedla jsem. Z okna jsem neskončila. Právě jsem dorazila do školy. Sedím v lavici. Myslíte, že bude k obědu něco sladkýho?“ přečetla brunetka zaskočeně zprávy, jež jim poslala Isabella. „Teď se snad bojím ještě víc,“ vydechla zmateně.

„Srovná se. Furt je to čerstvý,“ otevřel Joshua po zívnutí oči. „Člověku trvá, než se s tím smíří.“

„Potřebovala by zapomenout,“ zamumlal Ronan tiše. Nebyl zrovna v komunikativní náladě.

„Zapomeň na ty, kteří zapomněli na tebe,“ vyšlo se zazíváním z hnědovláska. „To říká můj táta. Ale nepřijde mi to jako ideální způsob jak se s něčím vypořádat. Některé věci prostě musíš nechat bolet...“

„Dokud jednoho dne bolet nepřestanou,“ dokončila Vicky, čímž si vysloužila unavené přikývnutí.

Netušila, zda jí to jen přišlo, ale Joshua se zdál unavenější než kdy předtím. Po rozhlédnutí se kolem do Joshe šťouchnula. „Dej mi tu šálu,“ přiměla ho se zvednou, načež si šálu položila místo polštáře do klína a rukou na ní poklepala. „Lehni si i přes vedlejší sedačku. Stejně nám bude vykládat věci k zápočtu. V téhle učebně nemá šanci tě vidět a docházku nedělá. Máme to hodinu a půl, tak to alespoň trochu dospíš,“ pousmála se. „Šup šup,“ popohnala jej, když na ni chvilku jen koukal.

„Jsi anděl, víš to?“ vydechl s očima upřenýma do jejích šedivých.

„Nemluv a spi,“ odvětila, čekajíc, až se konečně uvelebí. Jakmile jeho hlava dopadla na šálu, otevřela si sešit a připravila se na dělání poznámek.

Štíhlé prsty se podvědomě zapletly do hnědých vlasů studenta prvního ročníku. Jejich pohyby mladíka brzy ukolébaly ke spánku, který nenarušil ani příchod profesora. Vicky se upřímně ulevilo, když profesor vešel do učebny dveřmi vedle katedry tak jako obvykle. Kdyby vstoupil vrchem, nepochybně by si spícího studenta všiml a to by znamenalo, že by Victoria musela Joshuu probudit. A to by nerada.