Králové školy

Kapitola 5: Střílečky sbližují

Pokud si Victoria myslela, že po přestěhování bude více času trávit se svou mamkou, byla na omylu. Zdálo se, že Georgia byla zaneprázdněná víc než kdy dřív. Během celého týdne měla příležitost vidět ji večer, kdy se vracela z práce. Co se týkalo víkendu, tak na ten měla žena plány s Paulem. Brunetce tak nezbývalo než doufat, že si Georgia na ni udělá více času během následujícího týdne.

„Počkej, ublížíš si. Já to udělám," zastavil Vicky hlas jednoho z obyvatelů domů, když se z kufru auta chystala vytáhnout dvě nákupní tašky.

„V klidu. Není to těžký. Jsem silnější než vypadám," mrknula na prostředního z bratrů Robertsových.

„To je možný, ale i tak to vezmu já. Dean by mě zabil, kdybych dovnitř nakráčel s prázdnýma rukama,“ ušklíbl se, jemně dívku odstrkujíc od kufru.

A tak to bylo neustále. Na cokoli většího sáhla, to jí bylo bráno z rukou se slovy, že je to těžké a ať to nechá na některém z mladíků. Tohle rozhodně nebylo něco, na co by byla zvyklá. A ani si na to zvykat nehodlala. Ano, byla dívka, ale rozhodně unesla balík vod, krabici s věcmi že svého starého domova. Pokud by náhodou potřebovala přesunout předmět, který by neunesla. Sama by si o pomoc řekla. Tohle bylo pro trojicí bratrů těžké pochopit. Bylo znát, že byli vychováni tak, aby pomáhali slabším, zvláště pak ženám, ačkoli jeden z nich na to ani v nejmenším nevypadal.

„Nějaký plány na večer?“ zeptal se Ben, když se všech šest obyvatelů domů sešlo u oběda.

„S Geogrií během hodiny vyrazíme, abychom se co nejdřív ubytovali a stihli si projít město před večeří. Vrátíme se zítra ráno. Dean to tu má na starost,“ ozval se Paul.

„Nějaké pokyny?“ zajímalo Deana.

„Žádná divoká párty, při které by se něco zničilo a nepodpálit dům,“ odpověděl jeho otec.

„Zákaz vycházení? Nejsme na to stáří?“ zavtipkoval Ben, nad čímž jeho otec protočul očima.

„Ale teď vážně. Nějaké plány na večer,dámy?“ položil znovu onu otázku Ben, když se v domě ocitli sami.

Vicky se ležérně opřela o zábradlí schodů, přikyvujíc. „Budu volat s kamarádkou.“

Nejmladší z mladíků, jež seděl na gauči, pokrčil rameny. „Asi budu hrát hry.“

„Introverti,“ povzdychl su dramaticky Ben.

„Řekl ten nejvíc nespolečenský člověk,kterého znám,“ rýpnul si Dean. „Ale pokud máš zájem o naší společnosti, můžeme něco podniknout.“

„Mohli bychom se společně dívat na filmy, kdyby jeden z nás vždycky neusl..." prohodil jen tak mimochodem jeho o tři roky mladší bratr.

„Sci-fi není moje silná stránka. Nemůžu za to, že u toho usínám,“ zamumlal na svou obranu Mason, hledě na obrazovku svého mobilního telefonu.

„A mně to vlastně může být fuk. Stejně jdu dneska k Dashovi,“ pokrčil Ben rameny, vybíhajíc schody do patra.

„Proč já?“ zaslechla Vicky Deanův povzdech, když z přízemí zamířila do svého pokoje.

V oné noře trávila většinu dní se štětcem v ruce. Začátek jejího prvního roku na Univerzitě Nelsona Rothchilda se neúprosně blížil a ona se chtěla pořádně rozmalovat. Co se týkalo Georgie, tak s tou se jí stále nepodařilo strávit více času. Sblížení s Paulem se také nekonalo, protože ten se v domě nacházel ještě méně, než její mamka. S Paulovými syny přišla do kontaktu sice často, ale k nějakým hlubším konverzacím nedocházelo, ačkoli minimálně Dean se o ně pokoušel. Nejstarší z bratrů se stál býti odhodlán spřátelit se s brunetkou, jež mu to ani v nejmenším neusnadňovala. Ben sem tam prohodil nějakou vtipnou poznámku, již se Vicky zasmála, ale dále se nikdy nedostali. Nejmladší z bratrů Robertsových byl pro Vicky stále velkou neznámou a to s ním trávila nejvíce času. Většinou ale neprohodili ani jediné slovo. Mason se nezdál jako typ člověka, který hodně mluví a Vicky jej nechtěla zbytečně uvádět do nepříjemné situace. Navíc jí ticho nevadilo. Ano, byla družná a ráda si povídala, ale ne každou cenu.

„Rozptyluješ mě."

Victoria sebou trhnula. Ztracená ve svých myšlenkách si neuvědomila, že na Masona zírala.

„Promiň,“ zamumlala zahanbeně, odvracejíc od něj pohled.

Mladík pouze přikývl, načež se nadále soustředil na hru. Brunetka ho ráda při hraní her pozorovala. Zdál se tehdy jako úplně jiný člověk. Když prohrával, rozčiloval se a nadával. To byla velká změny oproti zamlklému, stydlivému mladíkovi, kterého vídala běžně.

Z televizní obrazovky sklouzly její oči na pomerančová pitíčka, která stála na konferenčním stolku.

"Jen si jedno vezmi," pobídl ji Mason, aniž by odtrhl pohled od hry. "Přinesl jsem schválně dvě."

Ono prohlášení ji přimělo se usmát. Jež zaváhání se s díky po jednom natáhla a ihned jej otevřela. S brčkem v puse pak nahnuté sledovala televizní obrazovku, na níž se Mason tolik soustředil. Za poslední dny snad na televizi neviděla nic jiného než nějakou střílečku. Ke svému překvapení zjistila, že jí to nijak zvlášť nevadí.

„Sakra,“ zaklel mladík, když se jeho postava zhroutila k zemi.

„To bylo těsný,“ okomentovala hru Vicky.

„Nebylo, ale díky za útěchu.“

Tehdy poprvé viděla Masona plně se usmívat, aniž by poblíž byl některý z jeho starších bratrů.

„Ale teď si byl výhře už blíž," povzbuzovala jej.

„To jo. Přes tohle kolo se ale nemůžu dostat už dva dny. Nechceš to zkusit ty?“ navrhl, čímž Vicky zaskočil.

A tak, ackolu nikdy nic podobného nehrála, se přesunula z křesla na gauč vedle něj, přebírajíc si od něj ovladač.

„Budeš mi ale muset říkat, co mám dělat,“ varovala mladíka.

„Neboj, budu,“ ujistil jí Mason.

Tohle byla jejich první pořádná komunikace. Po níž následovala další a další. A než se dvojice mladých lidí nadála, našla jeden v druhém to, o čem ani netušila, že potřebovala. Přítele, který i z vašeho mlčení poznal, že se něco děje. Místo zbytečných řečí však seděl vedle vás, zásoboval vás vaším oblíbeným jídlem a pitím a dělal vám společnost i ve chvílích, kdy by on nejradši byl sám. Věděl však, že vy ho nyní potřebujete a to pro něj bylo prioritou.