Králové školy

Kapitola 12: Nečekaná návštěva

Školní rok ještě pořádně nezačal a blonďatý mladík sedící po pravém boku dívky, která cosi čmárala do svého skicáku, už měl plné zuby zbylých dívek, které s ním byly ve třídě.

„Moc mluví,“ postěžoval si, očima probodávajíc holčinu s mentolovými vlasy, která seděla na jedné z lavic a hulákala na celou učebnu.

„Dej tomu dva týdny. Pak se zvolí zástupci fakulty, kteří nebudou z našeho oboru a to nadšení je alespoň trochou opustí,“ chlácholil jej Josh.

Brunetka sedící mezi nimi si tím tak jistá nebyla. „Jak můžeš vědět, že nezvolí někoho z našeho oboru?“ zeptala se, pohled stále upřený na papír.

„Včera při schůzce s mentory se Cleo ptala, kdy naposledy někdo z našeho oboru vyhrál. Vernon odpověděl, že to se stalo jen dvakrát,“ ušklíbl se. „A poslední, kdo byl vybraný jako zástupce naší fakulty a byl z našeho oboru, byl Princ před čtyřmi lety. Teď je v posledním ročníku.“

Jako Dean. Vzpomněla si na nejstaršího z bratrů Robertsových.

„To ale neznamená, že tebe nevyberou,“ usmála se na Joshe povzbudivě.

„Nestraš, “ zaúpěl poněkud vyděšeně Roman. „To bych si musel přesednout, protože tolik pozornosti, kolik by přitahoval, bych nevydržel.“

Onen drobný blonďáček byl skutečně introvertní povahy. Vicky s Joshem trvalo dva dny, než se jim ho podařilo alespoň trochou rozmluvit. I tak byl tohle toho dne jejich první rozhovor. Prohození pár slov ohledně stěhování do třídy a ze třídy Vicky nepočítala. Ronan toho sice moc nenamluvil, ale za to uměl naslouchat. Což Vicky i Joshovi vyhovovalo. Doplňoval tak jejich upovídané povahy. Jeho tichost a plachost však brunetce dělala trochu starosti. Zvláště proto, že na jeden z projektů byl přiřazen k jedné z jejich spolužaček, která byla snad ze všech dvacetileti pěti studentů prvního ročníku oboru Malba, nejhlučnější.

„Kde je Bell s Matym?“ rozhlédla se Vicky kolem. Spolu s hnědovláskem a blonďáčkem usedli se svými obědy u jednoho ze stolů na zahradě školy.

„Možná sedí uvnitř,“ navrhl Joshua, načež se sám sobě zasmál. „To není moc pravděpodobný, co?“

„Ne, to není. Pravděpodobně by na nás totiž křičela přes celou jídelnu,“ přikývla Vicky s úsměvem.

Poslední ze skupinky se nijak nevyjadřoval. Jeho plná pozornost patřila obědu, jež do sebe ládoval. Jeho dva společníci se rozhodli následovat jeho příkladu. I jejich žaludky už volaly po něčem k zakousnutí.

„Jo, hned půjdu. Jen mi dej chvilku. Měla by tu někde být.“

Zatímco Vicky s Joshem nerušeně pokračovali v jídle, Ron vzhlédl od svého talíře a obrátil se směrem, z nějž přišel jemu povědomí hlas. „Vicky,“ přilákal na sebe dívčinu pozornost. „Prostřední Roberts.“

„Cože?“ zamračila se nechápavě Vicky.

Netušila, co Ben dělal v jídelně Fakulty umění a designu, ale Ronan měl pravdu. Opravu tam byl. S telefonem u ucha se rozhlížel kolem sebe. Někoho hledal. A podle telefonu, který ležel na stole před Vicky, a dožadoval se za pomoci vibrací pozornosti, došlo brunetce i blonďáčkovi, po kom prostřední z bratrů Robertsových pátral.

S odmítnutím hovoru se postavila na nohy, načež se pěti dlouhými kroky ocitla za dlouhánem, kterému následně poklepala na rameno. „Hledáš někoho?“

„Jednu malou holku,“ odpověděl s úšklebkem Ben, když se na ní otočil. „Dopoledne jedeš domů se mnou, prcku,“ oznámil jí.

„To si přišel sem jen proto, abys mi řekl něco, co už vím od Deana?“ ušklíbla se Vicky.

„Musel jsem sem za Ianem,“ odpověděl otráveně, rukou se opírajíc o její rameno. „Buď ráda, že není mentor tvého oboru. Slyšel jsem na něj samé stížnosti,“ uchechtl se.

„Neznám ho, takže nemůžu posoudit,“ odpověděla popravdě brunetka, čímž si vysloužila rozcuchání vlasů.

Oním gestem k nim Ben přitáhl více nežádané pozornosti než se jim dostávalo doposud. A o to brunetka rozhodně nestála. Právě proto mladíkovu ruku odstrčila, ustupujíc od něj o krok.

Ben se nad tím ušklíbl. „Lidi budou mluvit. Tak je nech. Jejich názor mě nezajímá. A tebe by taky neměl,“ doporučil jí.

„Jasně, jasně a teď už jdi, kšá!“ mávnula na něj rukou, čímž jej přiměla ke smíchu.

„Jasně, už ti mizím z očí. Nezapomeň na mě počkat na parkovišti,“ pohrozil jí prsten, než jí zmizel z dohledu.

S pokroucením hlavy se vrátila zpět k jejich stolu, kde už neseděl pouze hnědovlásek a blonďáček, ale i Isabella s Matym. Z jejich pohledů bylo Vicky jasné, že čekají, až jim dívka vysvětlí, co se právě událo. Tohle bude na dlouho...

Úleva zalila její tělo, když se svalila na gauč v obývacím pokoji. Právě vedla hodinový hovor se svými třemi kamarádkami, které na rozdíl od ní nebyly v cizím městě, obklopené cizími lidmi. Poslouchat o tom, kdo v jejím rodném co vyvedl, kdo se s kým rozešel nebo naopak dal dohromady nebo jaké akce se následující měsíc budou konat, nebylo snadné. Její kamarádky si to neuvědomovaly, ale ona prožívala během poslouchání jejich vyprávění těžké chvilky. Ani zdaleka se nesmířila s tím, že se od nich nacházela několik hodin daleko. Ano, byla ráda, že se baví, že si užívají života. Ale to neměnilo nic na tom, že ji mrzelo, že u toho nemohla být s nimi.

„V pořádku?“ optal se Mason, který seděl v jednom z křesel a hrál svou oblíbenou hru.

„Neboj, jsem v pořádku. Jen jsem unavená,“ odpověděla na jeho otázku, převalujíc se na bok, aby viděla na televizi.

Lidská postava se akorát utkávala s ohromnou příšerou a bylo očividné, že prohrávala.

„Ach jo,“ povzdychl si Mason, když jeho postava padla k zemi bez známek života. „Tohle je už pátej hrdina, co jsem proti němu použil a furt prohrávám. Všechny porazí jako nic,“ postěžoval si dívce, jež se přiměla sednout si, prohlížejíc si postavy, z nichž si Mason mohl vybrat.

„K tomu abys zničil monstrum, potřebuješ jiné monstrum,“ vypadlo z ní po chvíli ticha.

Po krátké výměně pohledů, zkusil mladík udělat tak, jak mu Vicky radila. A k jeho překvapení, měla pravdu. Zápas se nyní zdál mnohem vyrovnanější, a když v posledním kole protivník padl k zemi, odložil Mason ovladač na stolek, natahujíc se ke gauči, aby si mohl plácnout s brunetkou, která byla snad ještě více překvapená než on, že její taktika zabrala.