Králové školy

Kapitola 4: Bratrské problémy

„Ty seš takový pitomec," zanadával nejstarší ze skupinky, když na parkovišti zastavili u auta, které mu patřilo.

„Nikdy jsem netvrdil, že jsem chytrej," pokrčil nezaujatě rameny Ben, chystaje se otevřít dveře na straně spolujezdce.

„Tak to v žádném případě. Rozliješ mi kafe a teď čekáš, že tě nechám jet se mnou? Pokud ano, tak jsi na omylu, obře. Jdi pěkně na autobus," mávl rukou směrem, jímž se podle všeho měla nacházet autobusová zastávka.

Brunetka, která postávala opodál, počínání starších bratrů Robertsových sledovala s poněkud vystrašený výrazem.

„Tohle je u nich normální," pronesl tiše Mason, který nejistě přešlavoval téměř dva metry od ní.

Vždycky mluví tak potichu? Zeptala se dívka sama sebe. Načež se pokusila s nejmladším synem přítele své mamky navázat oční kontakt. Marně.

„Normální? Dobře... Budeme čekat až si to vyřeší nebo myslíš, že bude rychlejší, když tím autobusem pojedeme my?" optala se s jiskrou v očích.

Poprvé toho dne viděla na Masonově tváři cosi, co vzdáleně připomínalo úsměv. A přestože si stále stála za tím, že se s ním a jeho dvěma staršími bratry nehodlá nijak zvlášť přátelit, zahřálo jí to u srdce. Navíc v onom městě kromě oněch třech mladíku nikoho jiného neznala. V říjnu jí čekal nástup na Univerzitu Nelsona Rothchilda a ačkoli Mason nebyl studentem stejného oboru ani fakulty, stále ho čekal jeho první rok studia na univerzitě stejně jako ji.

„Fajn, tak mě nemusíš vozit až domů. Můžeš mě vyhodit u Dashe," navrhl Ben.

Jeho starší bratr se neubránil protočení očí. „Vy dva jste snad siamská dvojčata," povzdechl si. „Byl si u něj včera a dneska tam musíš znovu?"

„Nemusel bych, ale když mě nechceš vzít až domů, můžeš mě vyhodit u Dashe a ten mě odveze domů," objasnil Ben svůj geniální plán.

„Neměl bys využívat dobrosrdečnosti svých přátel," pokáral jej Dean.

Jeho slovní zásoba Victorii zarazila. Mluví jako kniha...

„Takže?" povytáhl vyzývavě obočí Ben, čím si vysloužil vražedný pohled od svého staršího bratra.

„Nastup si. Ale pusť dopředu Victorii nebo Masona. Je ráno a já tě už mám plné zuby," povzdychl, otevíraje dveře na straně řidiče.

„No jo furt," zakřenil se Ben, mávaje rukou na brunetku, aby šla k němu. „Starší bratr se musí poslouchat," mrknul na ní, pokynuje ke dveřím na místě spolujezdce.

Bez jakýchkoli námitek zaplula Vicky do automobilu, zapínajíc si pás, zatímco Ben zabouchl dveře a stejně jako Mason se usadil na zadní sedačce.

Zabouchnutí hlavních dveří upozorňovalo na to, že poslední že skupinky mladých lidí vstoupil do domu. Dean zamířil rovnou do kuchyně. Ještěv autě upozornil Bena, Masona a Vicky, že můžou po návratu dělat, co je napadne, ale v poledne je čeká v jídelně. Ben se nezdál příliš nadšený a Mason pouze odevzdaně přikývl. Ona situace ji přivedla na myšlenku, zda si jsou bratři Robertsovi vůbec blízcí. Viděla je spolu poprvé a už byla svědkem neshod a jiskření. Takhle si vztah mezi sourozenci nepředstavovala. Pokud to takhle fungovalo všude, mohla být ráda, že byla jedináček. Pro brunetku, která devatenáct let vyrůstala bez sourozence a většina jejích přátel byla stejně jako jedináček nebo neměla se svými sourozenci dobrý vztah, bylo přirozené podceňovat pouto, jež mezi sebou ona trojice mladíků měla. Ano, možná nyní jeden druhého uráželi, ale běda, jak by tak udělal někdo jiný. Nepochybně by to pro něj nedopadlo dobře.

Od rána poprvé sáhla po svém telefonu. Nacházela se v prostorném, světlém a velice moderním obývacím pokoji. Stejně jako celý dům, působila i tato místnost útulný dojmem, ačkoli při tak málem počtu obyvatel se tak velký dům mohl zdát na první pohled prázdný.

Večer společný videohovor?

Ona otázka jí přiměla se zamyslet. Ano, chtěla své kamarádky vidět. Ano, chtěla s nimi mluvit. Ale byl to dobrý nápad? Tess se jí ještě neozvala. To samé Piper. Jak by ale mohla Biancu odmítnout? Očividně se snažila nastolit mír a co by to Vicky byla za kamarádku, kdyby jí házela klacky pod nohy?

Ráda. Až se domluvíš s holkama, napiš mi čas. Díky, Bianco.

Hluk z přízemí upoutal její pozornost, když do spodního šuplíku komody, která navazovala na skříň, jejíž zašupovací dvířka byla pokryta zrcadly, rovnala ponožky.

„Říkal jsem ti, že si to přisolíš na talíři! A teď si jdi laskavě sednout, akorát se mi tu motáš!"

Umí spolu mluvit normálně? Zajímalo brunetku. Mohlo jí to připadat sebe zvláštní, ale pro některé dvojice byla tohle normální komunikace.

U stolu překvapivě vládl klid. Dean si povídal s Masonem, Ben neustále kontroloval svůj telefon a Vicky se snažila splynout s židlí.

„Mohl bys ten telefon dát na deset minut stranou?" přesunul nejstarší z přítomných pohled z Masona na svého druhého bratra.

„Píše mi Dash, že mu volal Lee," zamračil se Ben.

„A v čem je problém?" nechápal Dean.

„Co má tvůj kámoš psát tomu mýmu?" zamumlal tázaný. „Ptal se jestli s ním, Tinem a Samem nepůjdeme na hřiště za klukama z tělovýchovný."

„Mohlo mě napadnout, že to zkusí přes jednoho z vás," zasmál se Dean. „Vsadil se s klukama z ročníku, že je porazí v basketbalu."

„V tom ale Dash stojí za nic a já na to taky nejsem machr," pošrábal se nechápavě na zátylku.

„Také mu nejde o vás. Chtěl aby hrál hlavně Mason," kývl hlavou k tmavovláskovi, který zaskočeně zamrkal. „Já odmítl, protože se mi dneska nikam nechce, a také proto, že si nemyslím, že Mason by s nimi chtěl jít. Lee se ovšem nerad vzdává, a tak to zkouší přes tebe a Dashe."

„To mu ale nedává právo krást mi kámoše," protestoval stále Ben.

„Věř mi, že já taky nejsem dvakrát nadšený, když jdeš na fotbal s Leem nebo Dash jede za Tinem a hodiny debatují o kočkách," odfrkl si jeho starší bratr.

Jejich mladší společníci je mlčky sledovali. Když Mason věnoval dívce mírný úsměv, Vicky mu jej překvapeně oplatila. Její talíř byl téměř prázdný a žaludek měla plný. Nic jí tím pádem u stolu už nedrželo. Přišlo jí ale hloupé jen tak vstát a odejít, zatímco starší bratři Robertsovi spolu zapáleně debatovali.

„Možná, že kdybychom měli víc kámošů, nehádali bychom se o ně," ušklíbl se Ben.

„Život není o tom mít tisíce přátel. Je o tom najít pár těch pravých, které doopravdy potřebuješ," odvětil Dean, znovu svým vyjadřováním připomínaje Vicky knihu.

„Ne každý, kdo si říká tvůj přítel, jím doopravdy je," ozval se tiše Mason.

Ostatní v místnosti jej však slyšeli. A všichni vypadali překvapeni mladíkovi slovy. Nejvíce Ben, který vypadal, jako kdyby se zmocnila hrůza.

„Tohle mi nedělej, Masone. Jednoho Deana zvládnu. Mít doma ale takový dva, tak balím kufry a zdrhám," zavtipkoval, když se že svého šoku vzpamatoval, čímž nahrál svému staršími bratrovi.

„Už aby to bylo."