Králové školy

Kapitola 57: Možná jsem mluvila s duchem.

Život je nevyzpytatelný. Naše cesty jsou klikaté a mnohdy nás zavedou na místa, kterým jsme se snažili vyhnout a my musíme překonávat překážky, přizpůsobit se situacím, na které bychom nejraději zapomněli. Vše co se stane, nás může změnit. Nebo nám to prostě jen otevře oči a my zjistíme, že to, v co jsme dřív doufali, už pro nás neznamená to, co kdysi. Při pohledu na jméno, jež se zobrazilo během hodiny volna na dispeji mobilního telefonu, se mladá dívka zamračila.

„Potřebuješ něco?“ přijala hovor, aniž by se zvedla od stolu, jež spolu se svou partičkou přátel okupovala.

„Cože?“ ozvalo se zaskočeně z druhé strany hovoru.

„Ptala jsem se, jestli něco potřebuješ,“ odvětila Vicky, přičemž se mírně usmála na hnědovláska, který seděl naproti ní a jako zbytek skupinky mlčel, aby ji nerušil.

Kdyby se nacházeli v jídelně, musela by chtě nechtě odejít ven, protože by kvůli ruchu neslyšela ani jediné slovo. Jelikož ale seděli u stolu venku, neměla nejmenší problém dívku slyšet.

„Jen mě zajímalo, jak se máš...“

„Dobře,“ odpověděla dívka a schválně vynechala otázku ohledně toho, jak se dařilo Tess. Nevěřila tomu, že by jí dívka volala jen tak.

„Viděla jsem fotografii, co si ráno přidala,“ nadhodila Tess jen tak mimochodem.

Brunetka se neubránila uchechtnutí. Tak odtud vítr vane...

„A?“ vybídla dívku, aby pokračovala.

„Brzo si nás nahradila.“

Šokovaně pootevřela ústa, nejistá si tím, zda to Tess myslela vážně. Pokud někdo někoho nahradil, tak to byla Tess.

„To myslíš vážně?“ zamračila se. „Nejsem typ člověka, který by se za někoho snažil najít náhradu. Ti lidi na té fotografii byli přesně tím, co jsem potřebovala, když jsem se přestěhovala. Co si čekala, Tess? Že se budu všem lidským bytostem vyhýbat a budu se životem na univerzitě protloukat sama? Protože přesně tak jsem se cítila, když jsem sem přijela.“

„Mohla si zavolat mně,“ namítla Tess se vší vážností.

Vicky měla co dělat, aby se nezačala hystericky smát. „A ty bys mi to jako zázrakem vzala?“

„Nemůžu za to, že jsem vždycky s někým byla, když si volala,“ bránila se dívka, jež se nacházela na druhé straně hovoru.

„Sedím u stolu s pěti dalšími lidmi a přesto jsem ti to zvedla. Asi by sis měla zkusit najít pro příště lepší výmluvu,“ navrhla.

„Já...“

„Nezlob se, Tess, ale kdy naposledy si tu byla, když jsem tě potřebovala? Kdy si mi dala před někým přednost?“ zeptala, ale na odpověď nečekala. „Jestli musím o tvou pozornost bojovat, pak o ní nestojím.“

Na druhé straně nastalo ticho.

„Podívej,“ začala Victoria o poznání klidnějším tónem, „opravdu bych ráda byla šťastná. A opravdu bych si přála, abychom byly šťastné obě. Pokud ale nemůžeme být šťastné společně a jedna pro druhou tu být, když je to potřeba, najdu způsob, jak být šťastná bez tebe.“

Nechtěla svou dlouholetou kamarádku ztratit. Nyní se však nacházela na hranicích svých sil. Opuštění města, které znala od narození a zvykání si na nové prostředí a lidi, bylo samo o sobě dost náročné. A její kamarádka jí to ani trochu neulehčovala. Naopak.

Jen co hovor s Tess ukončila, omluvila se svým přátelům, chopila se svého tácu se špinavým nádobím od oběda a vydala se ho odnést na příslušné místo. Když se chystala vrátit ke svým přátelům, zastoupil jí cestu Joshua, který ji v těsném závěsu následoval. Jen co po sobě i on uklidil nádobí, podal jí její kabelku, kterou jí vzal od stolu a pokynul jí k východu z jídelny.

Ten den nejela domů s Ronanem, ale přijala Joshuovu nabídku. Nedělala to často a nic na tom nehodlala měnit. Toho dne však měla pocit, že to oba potřebovali. Nehodlala s ním sice situaci ohledně Tess jakkoli rozebírat, ale už jen být po jeho boku přinášelo jistou úlevu. Jako kdyby se všechny její starosti zmenšily na minimum, když byla s ním.

„Nechtěla jsem se tě ptát ve škole...“ začala opatrně. „Jak je na tom brácha?“

Hnědovlásek pokrčil rameny. „Včera se konečně probral. Doktoři se báli, aby cítil nohy, ale naštěstí je to v pohodě. Psychicky je na tom líp než my ostatní,“ pokroutil nad tím nechápavě hlavou. „Ačkoli zatím nemůže vstávat a má zakázáno hýbat hlavou, než mu znovu vyšetří páteř, takže je momentálně odkázaný na pomoc ostatních, má nějak moc elánu.“

„Lepší než aby byl negativní, ne?“ pousmála se Vicky.

„To jo. Když jsem s ním mluvil, tak mi řekl, že předtím bral všechno až moc vážně. Nemohl tátovi odpustit, že mě nutí převzít firmu, že na nás měl na oba vždycky moc vysoké nároky. Vždycky když přišli do kontaktu, tak se hádali. Proto se taky s našima moc nevídal. Ale chce zase začít jezdit, vídat nás. Málem zemřel, ale měl štěstí. Příště už to tak být nemusí, a proto chce žít tak, aby si časem mohl říct, že to za to stálo. Zněl jako někdo jiný,“ zamyslel se Josh. „Takhle pozitivního jsem ho dlouho neviděl.“

„Bere to jako druhou šanci a nechce ji promarnit. Je fajn, že se tou nehodou nenechal zastavit,“ okomentovala Vicky.

„Jako kdyby se znovu narodil. Alespoň tak to popsal. A je to pravda. Stačilo tak málo a ztratil jsem ho...“

Slzy, lesknoucí se v Joshuových očích, ukazovaly na to, jak moc se bál, že by se to opravdu mohlo stát. Že by svého staršího bratra mohl ztratit. Když si brunetka představila, že by se něco podobného stalo Deanovi, Benovi nebo Masonovi, její srdce se sevřelo úzkostí. Tohle byla jedna z chvil, které jí připomněly, jak moc jí na oněch tmavovlasých mladících záleželo.

Se svalením se na pohovku ve světlém obývacím pokoji, upřela svá šedá kukadla na televizní obrazovku, na níž se právě odehrával souboj vojáků se zrádci.

„Jaký byl tvůj den?“ zeptal se Mason jen tak mimochodem, když se mu podařilo zneškodnit jednoho z protihráčů.

„Fajn, možná jsem mluvila s duchem,“ odpověděla s úšklebkem.

„Mám se ptát?“ optal se její společník, protože z tónu jejího hlasu nebyl schopný odhadnout, zda o tom chtěla mluvit či nikoli.

„Ani ne,“ zamítla. Nechtěla si zbytečně kazit odpoledne.

„Jak chceš,“ mrknul na ni Mason.

Po skončení posledního kola se mladík obrátil na brunetku, jež tázavě povytáhla obočí.

„Je něco, co bys dneska chtěla dělat?“ zajímalo Masona.

Victoria zavrtěla hlavou. „Čím starší jsem, tím víc si užívám, když můžu být chvíli doma a nic nedělat.“

„Jsem rád, že to vidíme stejně,“ ušklíbl se mladík, kterému se též nikam nechtělo.

Zeptal se jen proto, aby se ujistil, že Vickyina představa ideálního odpoledne se od té jeho příliš nelišila. Nerad by ji totiž nějak omezoval. Jakmile se Victoria chopila druhého ovladače a začala nová hra, uvědomil si, že neměl jediný důvod myslet si, že brunetku čas strávený s ním u televize, nějak otravoval. Naopak. Zdála se mnohem veselejší, než když dorazila domů. A to i ve chvíli, kdy její tým byl poražen Masonem a jeho spoluhráči. Nezapomněla mladíka obvinit, že podváděl a on si na oplátku neodpustil rýpnuzí si do ní kvůli jejímu příšernému míření. Žena, jež je po svém návratu z práce našla dohadující se nad tím, kdo vyhraje další hru, nemohla jinak než se usmívat. Jako matka si pro svou dceru nemohla přát víc. Vicky v Masonovi našla nejen skvělého nevlastního bratra, ale také věrného přítele, díky kterému se nikdy víc nemusela cítit sama.