Kapitola 54: Pořád můžeme být přátelé.

887 103 27
                                    

Znáte ten pocit, když máte něco na dosah ruky a ze všeho nejvíce si přejete se potom natáhnout, ale pokaždé, kdy se to už už chystáte udělat, se vám v hlavě rozbliká varovná kontrolka a vy to raději necháte být? Necháte to na později, protože máte pocit, že ačkoli se to, po čem toužíte, nachází přímo před vámi, nejste připraveni o to bojovat či se toho prostě chopit. A tak to odkládáte. Znovu a znovu. Každý večer čelíte výčitkám, které umlčíte slibem sami sobě, že další den to bude jinak, že tentokrát to už dokážete, že budete odvážnější. A stejně jako předchozí dny, ten slib porušíte. Když to uděláte po několikáte, začnete přemýšlet nad tím, jestli se vůbec někdy dokážete odhodlat a zda tehdy už nebude příliš pozdě.

Onen boj se odehrával nejen v hlavě, ale i v srdci, studentky prvního ročníku oboru Malba. Kdykoli se ocitla poblíž mladíka, který pro ni znamenal mnohé, odhodlávala se na něj byť jen promluvit. Vzít ho za ruku, odtáhnout ho někam, kde by měli chvilku klidu a vše si mohli vyříkat. Scházela jí však odvaha, a tak jen seděla naproti němu jako každý jiný den u oběda a doufala, že se ona situace nějakým zázrakem vyřeší za ní.

Od chvíle, co spolu Vicky s Joshuou nemluvili, vládla u stolu, u kterého se svými přáteli vždy sedávali, poněkud tíživá atmosféra. Isabella se sice pokoušela vtipkovat a zvednout přítomným náladu, ale vždy se jí to podařilo jen na pár vteřin. Ostatní se až příliš báli, aby neplácli něco nevhodného a celou situaci ještě nezhoršili. Kdyby věděli, že se ona dvojice pohádala, možná by to bylo snazší. Jenže takhle, když se bez jakéhokoli náznaku sporu či čehokoli jiného spolu přestali bavit, byli jejich přátelé bezradní.

„Co zajít odpoledne do Včelky?" navrhla blondýnka, která se odmítala smířit s tím, že by se kvůli nějaké hlouposti měli jako parta přestat scházet mimo školu.

„Copak?" ušklíbl se Mateo. „Naší včelce se stýská po kamarádce?"

„Dej pokoj," uchechtla se dívka, načež tázavě povytáhla obočí. „Tak co? Půjdeme?"

„Já jsem pro," odsouhlasil Maty běž zaváhání.

Victoria se také chystala souhlasit, když si vzpomněla, že ona už po vyučování měla jiné plány, které zahrnovali světlovlasého studenta Lékařské fakulty.

„Neříkej to," zarazila brunetka dívku, jež se nacházela na druhém konci telefonického hovoru. „Nepotřebuju slyšet další pitomou výmluvu."

Tessina drzost ji nepřestávala překvapovat. Kolikrát se Vicky dívku snažila kontaktovat, ale ta její zprávy ignorovala a když se jí brunetka rozhodla zavolat, dokonce hovor típnula. A nyní se snažila Victorii přesvědčit, že to nebylo myšleno osobně? Měla málo času, spoustu povinností a starostí. Vicky na tom ale nebyla jinak a přesto si našla nějakou skulinku alespoň na odeslání krátké zprávy. Proti tomu Tess neprojevila ani ten nejmenší zájem.

Nechtěla dělat scény. Opravdu ne. Zvlášť proto, že se nacházela na parkovišti před Fakultou umění a designu, kde se nacházela mnoho studentů. Právě zde se měla sejít se Samuelem, který jí poslal zprávu s prosbou, aby na něj chvilku počkala, protože ho zdržel profesor. Na jednu stranu byla ráda. Dohadovat se po telefonu s Tess před ním opravdu nebylo něčím, o co by stála.

„Brzdi," skočila dívce do řeči, když byla obviněna z toho, že za to, že spolu tak dlouho nemluvily, mohla ona, protože se vždy ozvala, když Tess neměla čas. Právě ono obvinění bylo pro brunetku poslední kapkou. „Na tohle teď nemám čas ani náladu. Rozmysli si, jestli chceš se mnou zůstat v kontaktu. Pokud ano, ozvi se mi, až budeš doopravdy chtít. Pokud ne... Tak alespoň budeme obě vědět, kde stojíme."

Králové školy Where stories live. Discover now