Králové školy

Kapitola 25: Zákeřná limonáda

Svět se míhal kolem, jako kdyby byl zahalený v mlze. Myšlenky létaly hlavou sem a tam v tempu, kvůli kterému nebylo možné je uchopit. Zmatek, který způsobovaly, vytvářel tlak nejen na spánky mladé brunetky, ale také na její srdce, které se pod jejich tíhou neustále otřásalo smutkem. Uniknout jim bylo každým dnem obtížnější. Kdykoli dívka najela na nějakou sociální síň, vyskakovala na ní jedna fotografie za druhou. S každou další se z jejího srdce uloupnul další kousek. Nevinila Tess za to, že si našla novou kamarádku. Jak by mohla? Sama si našla nové přátele. Ani Tess nedávala za vinu, že se jedna druhé postupně vzdalovaly. Že mezi nimi vznikala propast, která byla stále hlubší a hlubší. Nic z toho nebyla její chyba. Nebyla to Tessa, kdo se odstěhoval kilometry daleko, nastoupil na novou školu, poznával nové lidi a přestože tvrdil, že se o to nebude pokoušet, přál si zapadnout. Tessa se nerozhodla opustit vše známé, své přátele, výměnou za byt a finanční podporu v případě, že dodrží podmínky své mamky. To všechno Victoria.

Bolí to. Bolí, když si člověk uvědomí, že se mu osoba, která pro něj znamená mnoho, vzdaluje. Když se počet zpráv a hovorů začne snižovat až nakonec nezůstane žádný. Hlavou běží myšlenky, zda je to skutečně konec a jak by to mohl zachránit. Nechce se vzdát něčeho, co si v sobě nesl téměř celý svůj život. A bolí to o to víc, když si to člověk dává celé za vinu. Ano, možná k tomu vedlo naše rozhodnutí, ale chyba nikdy nebývá jen na jedné ze dvou stran. Jistě, poměr může být nevyrovnaný, ale to nemění nic na tom, že vina je na obou stranách. Někteří lidé nás ale dokáží přimět věřit, že za vše můžeme pouze my. Že oni jsou pouhá oběť a vina padá jen na nás. A někdy, když je naše srdce už bolavé, tomu uvěříme, ačkoli bychom neměli. Bolest se mnohonásobně zvýší a my mnohdy nevíme kudy kam. A právě tehdy ze všeho nejvíce potřebujeme někoho, kdo nám pomůže uvědomit si, že ne vše je skutečně naše vina a co víc. Pomůže nám nést tíhu, kterou jsme druhým dovolili na nás hodit.

A právě takové lidi měla brunetka po svém boku, ačkoli se zdála příliš zaslepená na to, aby to viděla.

„Plány na odpoledne?“ nadhodil téma Maty, když jejich různorodá skupinka seděla nad již prázdnými talíři v jídelně.

„Jdu k tátovi do firmy. Chce pomoct s nějakými papíry,“ odpověděl Joshua, jež starostlivě pozoroval brunetku, která byla ztracená ve svých myšlenkách.

„Stalo se něco?“ optal se šeptem Maty Joshe, když mu Vicky, která obvykle byla komunikativní, nesdělila své odpolední plány.

„To bychom taky rádi věděli,“ vyšla odpověď na mladíkovu otázku z úst blonďáčka.

„Nic nám neřekla,“ povzdechl si Joshua. „Už na první hodinu přišla bez nálady, sedla si na své místo a prostě mlčela. Kromě pozdravu jsem od ní snad neslyšel jediné slovo. Kdybych ji neznal, myslel bych si, že je němá.“

Toho dne slovy skutečně neplýtvala. Ani když seděla na schůzi vedle Sage v tenké uniformě, ve které jí bylo chladno, zůstávala její ústa zavřená a myšlenky nevyřčené.

„Někdo ti vyřízl jazyk?“ podivila se dívčinu rozpoložení zrzka. Neměla však čas se tím více zabírat, protože ji k sobě povolal Ian. Sage tedy vstala a s varovným pohledem, jež věnovala Emmetovi, zanechala Prince a Princeznu Fakulty umění a designu u stolu samotné, v duchu se modlíc, aby se nepovraždili, ačkoli Emmeta by jí nijak zvlášť líto nebylo.

„Všimla sis, že máš na sukni barvu?“

Bez reakce. Victoria ani nemrkla. Místo toho, aby mladíkovi kousavě odpoveděla, natáhla se pro plechovku limonády, jíž dostala hned po příchodu od Bena. Pokud to pochopila správně, Easton, Benův svěřenec, onu přeslazenou věc pil téměř neustále a Ben ji využíval k tomu, aby ze schůzek neutekl. Ačkoli onen mladík měl v sobě už na pohled jakési kouzlo, nezdál se nijak zvlášť společenský. Ben si prý ze začátku myslel, že má z většího množství lidí panickou hrůzu. To se naštěstí nepotvrdilo. I tak však vypadal v hlučné místnosti velice nespokojeně a nešťastně.

Jak se jí to povedlo, to neměla nejmenší tušení. Otevřít plechovku s pitím tak, aby se přitom dokázala říznout, jí přišlo jako velká smůla. Ani by ji nepřekvapilo, kdyby datum v kalendáři ohlašoval pátek třináctého, ačkoli moc dobře věděla, že týden nebyl ještě ani v polovině.

„Jsi zraněná?“ sjel ji Emmet tázavým pohledem, když syknula a prudce odložila plechovku na stůl, prohlížejíc si svůj prst.

„Ne, krev z prstu mi teče normálně,“ odfrkla si s ironií v hlase.

„Ukaž mi to,“ natáhl k ní ruku ve snaze do ní uchopit tu její.

„Jsem v pohodě, díky. Jen už na mě prosím nemluv,“ odtáhla se od něj pohotově brunetka.

Mladík se však nevzdával. Když jeho ruku při druhém pokusu prudce odstrčila, zamračil se. „To mě tak moc nesnášíš?“

„Není to tak, že bych tě nesnášela. Jen mi vadí, že existiješ,“ protočila očima, čímž světlovláska přiměla k úšklebku.

„Smutný. Ty mě nesnášíš, vidíš na mě desítku chyb a přitom ty si pro mě dokonalá,“ pronesl dramaticky. Vicky tím připomněl Bellu. Ta jí však nepřišla tak moc otravná. Alespoň tedy většinou...

„Dokonalá,“ uchechtla se Victoria. „Nejsem si jistá, jestli ti poděkovat nebo se urazit. Slyšela jsem tě to nedávno říkat o Bliss, že je dokonalá. Asi bych od tebe mnohem radši slyšela, že jsem šílená, talentovaná, roztržitá, výbušná, bláznivá, inteligentní, ale klidně i totálně pitomá. Všechno by bylo lepší než být pro tebe dokonalá. Nechci mít pocit, že jsem v nečích očích stejná jako někdo jiný. Na to se mám až moc ráda.“

Tíživé myšlenky na ni dolehly večer ještě větší silou. Nepochybně to bylo tím, že měla víc času nad nimi přemýšlet. A právě proto se rozhodla zaměstnat.

Máš čas?

Odeslala zprávu prvnímu kontaktu, jež jí přišel na mysl. Odpověď, jež se dostavila během pár vteřin, ji přiměla vydechnout úlevou.

Pro tebe ano, pro ostatní ne.

„Vždycky přijdu, když zavoláš,“ ujistil brunetku tmavovlásek, když se posadil na jedno z křesílek, která stála na terase, vedle ní, pokládaje si do klína basketbalový míč.

„Alespoň někdo,“ zamumlala dívka tiše. V tichu, které venku vládlo, neměl její společník sebemenší problém ji slyšet.

„Někdo se na tebe vykašlal?“

„A ne jednou,“ přiznala dívka smutně. Na hovor či zprávu od Tess čekala již několikátý den. Ani jedno stále nepřicházelo. „Nevyčítám jí to. Je to složitý.“

„Možná by ses měla soustředit na někoho jiného,“ navrhl Mason zamyšleně.

„Možná později.“

„A co kdybys věděla, že žádné později už nebude? Pořád by si na něj čekala?“ když dívka neodpověděla, položil jí ruku na rameno a široce se na ní usmál. „Já se na střední taky snažil držet lidí, kteří nebyli pro mě. Bál jsem se, že zůstanu sám, když zmizí z mýho života. A taky jsem si tak chvilku přišel. Pak mi ale došlo, že nemůžu být nikdy sám. Vždycky totiž budu mít Deana a Bena. Teď jsem získal za kamaráda Thea, ale je možné, že po vysoký se taky odcizíme. Bráchové ale ne. Ti se mnou budou vždycky.“

„Máš štěstí, že je máš a oni mají štěstí, že mají tebe,“ pousmála se mírně Vicky, začínajíc si uvědomovat, že ačkoli byli bratři Robertsovi každou chvíli v sobě, nedokázali by jeden bez druhého řádně fungoval. Navzájem si kryli záda.

„Nejsou jen moji,“ pokrčil Mason rameny. „Jsme teď jedna rodina. Takže máme štěstí my oba, že je máme a oni mají štěstí, že mají nás. I když to ještě asi úplně nevědí,“ zasmál se, otřásaje se zimou. „A teď už vstávej. Je zima. Jdem se hýbat,“ zazubil se na ní, poukazuje na basketbalový míč, jež mu celou dobu ležel v klíně.

„Já to ale neumím,“ zaúpěla Vicky, již hlavou běžela vzpomínka na odřeniny a modřiny, které si odnesla ze svého prvního a prozatím posledního pokusu o zapojení se do hry.

„Jak si můžeš stěžovat, že to neumíš, když neděláš nic proto, aby ses to naučila?“