Králové školy

Kapitola 10: Jin a Jang

Dobré ráno! Hovor. V sedm. Žádné výmluvy!

S pokroucením hlavy nad právě příchozí zprávou, polknula poslední lok kafe a svůj oblíbený hrnek, jež dostala od Tess, odložila do dřezu. Z barové židle zvedla svou tašku, kterou si následně přehodila přes rameno, rázujíc si to do předsíně.

„Můžeme?"

S cuknutím se chytila za hrudník v místě, kde se ukrývalo její momentálně zběsile bijící srdce.

„Tohle mi nedělej," varovala tmavovláska, když se sehnala, aby si obula bílé balerínky.

„Promiň," omluvil se Mason, ale podle jeho spokojeného úsměvu bylo jasné, že se dobře bavil.

„Co tu vůbec děláš? Já myslela, že jedeš s Deanem," zamračila se podezřívavě, když mladík otevřel dveře a pokynul jí, aby šla první.

„Včera za mnou k večeru přišel s tím, že ty chceš jet dneska autobusem. A já s ním a Tinem nechtěl jet sám," odpověděl, uhýbáje pohledem.

Brunetka se neubránila uchechtnutí. „Vůbec to není proto, že jsem si nedokázala zapamatovat, na které zastávce mám vystoupit, co?" ušklíbla se.

Její společník se provinile usmál, ukazuje na zastávku, k níž se blížili. „Tady nastupuješ na druhé straně budeš vystupovat."

Vicky protočila očima, ale nic na to neřekla. Jistě, že tak základní věc věděla. Bylo jí ale jasné, že Mason pouze opakoval to, co do něj předchozího dne hustil Dean. Neměla ráda, když se s ní zacházelo jako s malým dítětem, ale na druhou stranu ji jejich starostlivost hřála u srdce.

„Odpoledne počkej na parkovišti, Dean říkal, že nás vyzvedne,“ ozval se Mason těsně předtím, než Vicky měla vystupovat.

„Dobře. Zatím,“ mávnula na mladíka, když spolu s dalšími čtyřmi studenty vystoupila z autobusu.

Tentokrát už u vchodu žádné stoly nestály. Parkoviště bylo plnější než předchozího dne a to bylo minimálně o dvacet minut méně. Na chodbách Fakulty umění a designu bylo živo. Z některých učeben se ozýval zpěv, z další hlasitá debata, smích a sem tam bylo možné zaslechnout i nějaký ten hudební nástroj. Po dlouhém volnu se začínala ona majestátní budova znovu probouzet k životu.

Totéž se ovšem nedalo říct o učebně, která byla určena minimálně pro osmdesát studentů, zatímco do prvního ročníku oboru Malba bylo vybráno pouze dvacet pět šťastlivců. Prozatím se jich zde nenacházela ani polovina. V zadní lavici seděl jeden mladík s hlavou skloněnou nad jakousi knihou, zatímco sedm studentů, kteří si zvolili místa vpředu, seděli pohromadě, o něčem debatujíc. Jednalo se o dva chlapce a čtyři dívky. Pokud Vicky předchozího dne počítala správně, byly kromě ní jediné další osoby ženského pohlaví, které patřily do této třídy. Pět holek. To není moc. Proběhlo jí hlavou. Jako kdyby nestačilo, že se musela potýkat v domě se třemi mladíky, musela se i většina její třídy skládat z chlapců. Dřív by jí něco podobného nerozhodilo, protože by po svém boku měla své tři dlouholeté kamarádky. Pokud si tady ovšem chtěla udělat nějaké kamarádky už jen proto, aby měla s kým nadávat na to, kolik úkolů jim profesoři dávají, nebyly její šance moc vysoké. Jak vysoká je pravděpodobnost, že vám někdo že čtyř lidí sedne a vy si s ním budete dopravy rozumět? Moc vysoká asi ne. Jsi tu kvůli studiu. Nepřišla sis dělat kamarády. Upozornila samu sebe, odkládajíc svou tašku na místo vedle sebe.

Žádné zvonění ani nic podobného. Pouze otevření a zabouchnutí dveře, když přesně v osm hodin do učebny vstoupil přítomným již známý zelenovlásek, před kterým kráčel blonďáček drobné postavy, který rychle zaplul do řady, v níž seděl předchozího dne a v níž seděla i Vicky.

Místo dlouhého proslovu, který od Vernona téměř všichni očekávali, se jim dostalo pouze rozdělení do skupin praktických předmětů. Právě s nimi se onoho dne měli seznámit.

Vicky měla tu smůlu, že skončila u profesora, který nejen že na ně čekal v učebně, která byla téměř na druhé straně budovy a oni několikrát špatně zahnuli, než se k němu vůbec dostavili, dostali od něj rovnou práci ve dvojicích. Podle profesorových slov je rozdělil tak, aby jeden druhého mohli posunout dál. Soudil tak podle prací, které spolu s přihláškami zasílali. Victoria se s takovým postupem nedokázala zcela smířit. Být přidělena k člověku, kterého neznala, vůbec nic o něm netušila, a mít za úkol s ním během celého zimního semestru pracovat, jí přišlo postavené na hlavu. Co kdyby nedokázali vystát jedenáct druhého? Právě s onou otázkou se jejích profesor setkal za svá léta praxe již několikrát. Měl na to také prostou odpověď. Umělec umí i z toho nejhoršího vytvořit něco úchvatného. A ačkoli to Vicky nedokázalo uspokojit, přimělo jí to brát onu situaci jako výzvu.

„Ještě si mi neřekla své jméno,“ připomněl jí hnědovlásek ve světle růžovém tričku s širokým úsměvem.

„Victoria,“ odpověděla dívka, zatímco očima přejížděla po papíře s tématy, z nichž si museli během následujících deseti minut jedno zvolit.

„Těší mě, já jsem Joshua,“ nabídl jí ruku, již dívka krátce stiskla, oči stále přilepené k papíru.

Onen hnědovlásek s širokým úsměvem se zdál jako magnet. Pohledy jejich dvou spolužaček, jež skončily ve stejné skupině jako Vicky a Josh, se od něj téměř neodtrhly. K brunetčině překvapení to vypadalo, že ho to ani trochou nezajímalo. Zdálo se, jako kdyby si toho ani nevšiml. Vicky viděla jen dvě možnosti, proč tomu tak mohlo být. Buď si neuvědomoval, jak pohledný se svému okolí zdál a nebo na to už byl zvyklý.

„Co tohle?“ poklepal Josh prstem na papír, pokoušeje se na něj přesunout Vickyinu pozornost.

Brunetka s povzdechem vyjela očima výše, připravena ho upozornit, že horní témata už zamítla, když její oči dopadly na jedno, které předtím přehlédla. Zamyšleně naklonila hlavu ze strany na stranu uvažujíc nad tím, zda se do toho pouštět. Kdyby do něčeho takového měla jít sama, neváhala by ani vteřinu. Jak si ale mohla být jistá, že se jejich představy budou shodovat? Na nějakou debatu nezbýval čas. Museli se rozhodnout téměř okamžitě. Vicky ještě jednou přelétla očima po papíře, než se očima vrátila zpět k tématu, na které ještě před pár okamžiky její spolužák ukazoval. S hlubokým nádechem přikývla doufajíc, že tohle byl jeden z těch okamžiků, kdy se člověku risk vyplatí.

Jin a Jang.