Králové školy

Kapitola 38: Vědět všechno a zapomenout všechno

Tikání ručiček hodin, jež visely na chodbě Fakulty umění a designu, přišlo studentům čekajícím na jejich druhý písemný test, více než otravné a rozptylující.

„Dneska všichni umřeme," poznamenal blonďáček, když přejel pohledem po svých spolužácích, kteří vypadali stejně zoufale jako on a jeho dva přátelé.

„Jestli nám taková dávka optimismu po ránu nepomůže všechny testy úspěšně napsat, tak nevím, co ano," pronesla sarkastický Vicky, přičemž poplácala Ronana po rameni, doufajíc, že se pletl.

Jediný, kdo vypadal ze šestice studentů prvního ročníku, jež se sešla v témže prázdném bufetu, jako kdyby právě vyhrál loterii, byl Toby, jehož zkouška z klavíru dopadla výborně. Nikdo z jeho přátel ani nečekal, že by mohl dostat něco jiného, než tu nejlepší známku. Sice ho naživo hrát ještě neviděli, ale několikrát slyšeli nějakou z jeho nahrávek a pokaždé byli ohromeni.

„Tvrdil si, že ses učil. Myslela jsem si, že mi teda poradíš a ono nic,“ hrála si na dotčenou Isabella.

„Já se ale vážně učil," bránil se Mateo.„Jen jsem prostě všechno zapomněl ve chvíli, kdy přede mnou přistál test."

„Nejsi jediný,“ povzdychla si brunetka, svěšujíc hlavu do dlaní, přičemž jí do obličeje přepadl pramen neposedných vlasů. „Tohle jsem určitě nedala."

„Možná bychom měly se školou skončit," mavrhla Bella s úšklebkem.

„A pak co? Staneme se striptérkama?" přidala se k ní brunetka, díky čemuž se nálada přítomných alespoň trochu zvedla.

Přesunutí do menší kavárny nedaleko školy, jež nedávno otevřela, nebyl nápad nikoho jiného, než hnědovlasé dívky. Ve školním bufetu sice nepodávali tu nejhorší kávu, co kdy pila, ale že by si na ní nějak zvlášť pochutnala, to se říct nedalo.

„Nepřipomíná vám ta včela někoho?“ pronesl zamyšleně Mateo, očima skenuje logo vyvedené na ubrousku. „Přemýšlel jsem nad tím už u vchodu.“

„Neřekla bych,“ zavrtěla brunetka hlavou, spokojeně uskávajíc své ledové kávy.

Nad její volbou nápoje pokroutil hlavou už během objednávky Joshua. Venku bylo na nule a ona si i tak musela ze všech druhů vybrat ten, který obsahoval zmrzlinu. Victoria však nedokázala odolat. Hned jak ji spatřila v nabídce, dostala na ní chuť a o tu ji nedokázalo připravit ani nepříliš vřelé počasí, jež vládlo venku. Navíc v kavárně bylo teplo, takže neviděla žádný důvod, proč by měla svou volbu přehodnotit.

„Mně připomíná Bellu,“ naklonil Toby hlavu na stranu.

Mateo začal horlivě přikyvovat. „Že mě to nenapadlo,“ nechápal. „Má pravdu. Koukej,“ natáhl k jediné dívce u stolu svůj ubrousek.

Ta pouze s protočením oči uchopila do ruky ten, jež dostala ona ke své objednávce. „Máte štěstí, že tu Bella není,“ uchechtla se. Musela však uznat, že ona drobná potvůrka byla jejich kamarádce v něčem podobná. „Včelka,“ pokroutila nad tím s úsměvem hlavou.  „Asi dostala novou přezdívku.“

Zrádci. Koukejte se připojit k hovoru.

Ona zpráva zanechala majitelku mobilního telefonu zmatenou. I tak se ovšem natáhla pro svůj notebook, aby své blonďaté kamarádce vyhověla. Jak zjistila hned po připojení, už se čekalo jen na ní.

„Ahoj,“ pozdravila přítomné. „O co jde?“

„O to, že jste zrádci,“ obvinila je Isabella.

„To už jsme pochopili z tvojí zprávy,“ rýpl si mladík, se kterým se blondýnka znala už od střední.

„Povíš nám důvod?“ požádal ji vlídně Joshua, který měl jako obvykle s blondýnkou daleko větší trpělivost než student oboru Fotografie.

„Můj nový nejlepší kamarád telefon mi totiž prozradil, že mojí bývalí nejlepší kamarádi, byli včera v kavárně,“ přejela po displeji přísně očima. „Beze mě," dodala, přičemž nafoukla uraženě tváře.

Než se stačila brunetka zeptat, jak to zjistila, odeslala blondýnka do společné konverzace fotografii, kterou na svém profilu na jedné sociální síti sdílel člen jejich skupinky.

Šedé oči přeletěly po fotografii, kterou pořídil předchozího dne v kavárně Včelka Mateo. Nacházela se na ní v obklopení svých čtyř přátel z Fakulty umění a designu, Joshe, Rona, Matyho a Tobyho. Jediný, kdo na ní scházel, byla právě Isabella, která se s nimi rozloučila ještě v bufetu a to ještě předtím, než Vicky napadlo, že by mohli před návratem domů zajít ještě omrknout nově otevřenou kavárnu. Ačkoli tam s nimi onoho dne nebyla, dostala díky logu onoho podniku novou přezdívku, u níž Vicky doufala, že se uchytí. Přišla jí totiž rozkošná a naprosto trefná. Bella poletovala téměř bez zastavení sem a tam, přesně jako tvoreček, po němž byla pojmenována kavárna, jež si během jediné návštěvy dokázala získat brunetčino srdce.

Na konci zkouškového by většina studentů ocenila další prázdniny. Vicky byla jednou z mála, jež se nemohla dočkat, až opět začne výuka. Jistě, některé přednášky byly nudné, ale praktické hodiny, při nichž často skončila až po lokty zmazaná od některého z používaných materiálů, jí to dostatečně vynahrazovaly. Těšila se na nové skupinové i individuální projekty, přičemž se modlila, aby na ty skupinové byla přidělena k někomu, s kým by si alespoň trochu rozuměla.

K její hrůze se na jednu z prací měli rozdělit sami. A to do dvojic. Brunetka si prsty zajela frustrovaně do vlasů. Důvod byl prostý. Nedokázala přijít na to, jak by se měli rozdělit. Její dilema sdílel i blonďáček, který se obával, že to bude on, kdo si bude muset najít jinou dvojici. Vicky s Joshem byli po minulém semestru přeci jen poměrně sehraní. Dávalo tedy smysl, aby spolu byli i nyní. Alespoň tedy podle Ronana. Joshua to očividně viděl jinak.

„Zapiš se s Ronem,“ podal Vicky svou propisku, když se ocitli u katedry profesora, kde si postupně vybírali témata.

„S kým budeš ty?“ zajímalo Vicky, která stále váhala.

„Počkám, kdo zbyde. Víš, že já přežiju téměř s každým,“ mrknul na ni, načež se naklonil k jejímu uchu. „Nechci aby Ron musel být s někým, s kým sotva promluví.“

Jeho argument ji přiměl přikývnout a udělat, jak řekl. „Které téma se ti líbí?“ obrátila se na blonďáčka, který okamžitě prstem ukázal do jednoho z řádků. Po přečtení zadání měla Victoria dobrý pocit a tak jejich jména zapsala vedle zvoleného tématu a spolu s Ronanem se vrátila na jejich místa, kde si zbalili věci a vydali se na chodbu, která se po delší době zase hemžila studenty. Před učebnou počkali na Joshe, který měl pro ně více než dobrou zprávu. Kromě něj zbyli nespárovaní ještě další dva jejich spolužáci. Jelikož počet studentů prvního ročníku oboru Malba byl lichý, navrhl jim, aby vytvořili trojici nebo se jeden z nich připsal k nějaké už vzniklé dvojici, jak Joshua pohotově učinil. Trojice přátel se tedy mohla těšit na spoustu společně strávených odpolední nad jedním plátnem, na němž záležela jejich výsledná známka na konci letního semestru, který onoho dne započal.