Králové školy

Kapitola 59: Nejtěžší věc na světě

Zvonek, jež se ozval domem, přiměl jedinou dívku v domě popoběhnout k obrazovce, na níž mohla vidět dění u brány. Po kontrole, kdo se to k nim snažil takhle brzy ráno dostat, stiskla otevírání brány, načež otočila klíčem v zámku, aby se příchozí dostal do domu a odebrala se do kuchyně uvařit si kafe. K jejímu nesmírnému překvapení stál její oblíbený hrnek již připravený na kuchyňské lince.

„Díky," usmála se vděčně na tmavovláska, který už se svým oblíbeným nápojem zelené barvy seděl na barové židli. „Jsi vzhůru nějak brzy."

„Večer jsem nevěděl, co dělat,tak jsem šel spát a probudil se v pět."

Brunetka vyvalila oči. „To si jako od pěti na nohou?"

„Půl hodiny jsem se ještě snažil usnout, pak jsem to vzdal a radši si šel zaběhat, potom sprcha, příprava do školy a nakonec jsem se rozhodl ti udělat kafe pro případ, že bys zase nestíhala," šťouchnul do ní hravě loktem, když si sedla vedle něj.

„Člověk jednou nestihne snídani a má to na talíři po zbytek života," povzdychla si Vicky na oko smutně.

„Kdybys neponocovala, nestalo by se to,“ pokračoval vesele v rýpaní Mason, který se dobře bavil.

Ovšem jen do chvíle, než do místnosti, v níž se nacházeli nejmladší obyvatelé domu, nakoukl usměvavý mladík plný energie. Na tmavé košili bylo možno spatřit bílé chloupky, jež nepochybně pocházely od jeho milované kočky.

„Dobré ráno,“ pozdravil vesele přítomné.

Jen jedna osoba mu to ovšem oplatila se stejným nadšením. A to byla Victoria. Mason pouze zamumlal tichý pozdrav a sklopil pohled ke své sklenici.

V kuchyni nastala tíživá atmosféra, jež se změnila ve výbušnou ve chvíli, kdy do místnosti vkročil prostřední z bratrů Robertsových.

„Ty už si tady?“ usmál se Ben na Dashe, aniž by věnoval pozornost nejmladším obyvatelům domu. „Čekáš dlouho?“

Netušila, zda Mason jen nevěděl, jak reagovat nebo ho Ben svým chováním rozčílil. Když rychle dopil svůj nápoj, odložil sklenici do dřezu a rychle opustil kuchyni, nedokázala v něm absolutně číst.

„Masone...“ otočil se po něm Ben, ale to už byla na nohou Vicky.

Studenta prvního ročníku Fakulty tělesné výchovy a sportu se jí podařilo odchytil v předsíni. Dostalo se jí ovšem pouze oznámení, že pojede autobusem a ne, opravdu nechce, aby jela s ním.

V ne příliš dobrém rozpoložení se vrátila ke svému hrnečku s kávou. Zatímco Ben seděl na místě, které bylo ještě před pár minutami obsazeno Masonem, po Dashovi nebylo ani stopy.

„Kam Mason tak spěchal?“

„Kdy si s ním hodláš promluvit?“ ignorovala brunetka tmavovláskovu otázku.

„Vicky, na něco jsem se ptal,“ připomněl jí Ben, který se zoufale snažil vyhnout tématu, které Victoria poslední dobou vytahovala čím dál častěji. Ačkoli věděl, že to myslela dobře, nechtěl o tom mluvit. Ani teď, ani později.

„To já taky,“ nedala se dívka, která se nemohla zbavit dojmu, že celá situace mladíkovi začínala přerůstat přes hlavu přesně jak předpokládala.

„Vážně to řešíme právě teď?" prohrábl si mladík nejistě vlasy.

„A kdy jindy to chceš řešit?" optala se Victoria. „Ty si neviděl, co se před chvílí stalo? Mason sotva pozdravil Dashe, tebe jen obešel a radši šel na autobus, protože je zmatenej a netuší, jak se má teď chovat. Čím dýl budeš dělat, jako že se nic neděje, tím horší to bude."

Tmavě hnědé oči se upřely do jejích šedých. Odrážela se v nich jedna jediná emoce. Strach.

„Myslíš, že mu to nechci říct? Jasně, že chci, ale kdykoli si říkám, že teď je ta chvíle, ztuhnu a netuším, jak začít,“ složil Ben nešťastně hlavu do dlaní.

Jemný dotek na rameni ho přiměl vzhlédnout k brunetce, jež se na něj povzbudivě usmála.

„Pokud tu tíhu nedostaneš ze svého hrudníku, nikdy se nebudeš moct pořádně nadechnout."

Kavárna Včelka se stala častým útočiště nejen Victorie a skupinky jejích nejbližších přátel, ale také dalších studentů Univerzity Nelsona Rotchilda, zvláště pak těch z Fakulty umění a designu, kteří to k ní měli nejblíže. Nebylo tedy divu, že zde bylo většinu času plno a najít volný stůl bylo náročné, zvláštně pokud se zde chtěla usadit početnější partička.

„Není to fér,“ fňukala blondýnka, když z kavárny odcházeli každý s kelímkem v ruce. „Chodíme sem, co otevřeli a nakonec si budeme muset najít jiný místo.“

„Přeháníš,“ upozornil ji Mateo.

„Ve skupině studentů univerzity teď bylo hodně fotek odsud, takže to všichni potřebují okouknout, ale brzy to opadne,“ přizvukoval mladíkovi Toby, který měl na hlavě jako obvykle kšiltovku.

Po usednutí v nedalekém parku, si blondýnka s prudkým nádechem zakryla ústa.

„Co to sakra bylo za zvuk?" trhl sebou polekaně Joshua.

„Kýchla jsem si," opáčila Isabella, jako kdyby o nic nešlo.

„To nebylo kýchnutí," zamítl Ronan. „Znělo to jako lavina.“

Prohlášení blonďatého chlapce, který byl současně nejmenším členem oné skupinky přátel, ostatní nesmírně pobavilo. Zvláště pak Matea, kterého jako jediného zvuk, který ze sebe Bella vydala, nepolekal.

„Snad nikdy jsem nedělal nic těžšího,“ rozhazoval při svém vyprávění Toby rukama. Ona nová skladba, kterou měl na konci semestru perfektně umět, mu očividně dávala pořádně zabrat.

„Víš, co je doopravdy ta nejtěžší věc na světě?" ozvala se blondýnka se vší vážností.

„Co to je?" zeptal se Toby, z jehož výrazu bylo patrné, že se nemohl dočkat, jaká perlička z jeho kamarádky vypadne tentokrát.

Nemusel čekat dlouho.

„Lakování nehtů."

Cestou domů probrala s Ronanem snad všechny práce, které museli v následujících dvou měsících dokončit. Čím dříve by se jim to podařilo, tím lépe. Zbylo by jim pak více času na přípravu na ústní zkoušky, kterých měli značně více, než v zimním semestru.

Se zabouchnutím se zula, na vešák pověsila jarní kabátek a zamířila po schodech nahoru. Když procházela kolem obývacího pokoje, neuniklo jí, že se tam nenecházel pouze Mason, jak očekávala. Aniž by nad tím nějak více přemýšlela, vydala po schodech nahoru. Po návratu do přízemí již v mnohem pohodlnějším oblečení, se vydala rovnou za nejmladším z bratrů Robertsových, který se zde skutečně nenacházel sám. Na sedačce vedle něj seděl Ben a společně se věnovali akční hře. Vicky se beze slov posadil vedle Masona z druhé strany, načež sledovala, jak tmavovlásek okamžitě pozastavil hru a po odložení ovladače se obrátil na ní. Než se nádala, ocitla se v těsném objetí, zmateně hledíc na Bena, který seděl opodál a pobaveně se smál.

„Řekl jsem mu to,“ zamumla tiše, když zachytil Vickyin tázavý pohled.

Brunetka chápavě přikývla, načež Masonovi začala objetí oplácet.

„Děkuju,“ zašeptal student prvního ročníku Fakulty tělesné výchovy a sportu. Když se mu Ben svěřil s tím, jak se věci mezi ním a Dashem měli, byl překvapen, že se k tomu odhodlal. Tušil, čí to byla zásluha a nepletl se. Od chvíle, co jim ona brunetka vstoupila do života, se toho mnoho změnilo. A on za to nemohl být vděčnější.