Králové školy

Kapitola 47: Blázni kam oko dohlédne

Prázdné hrnky od kafe odložily štíhlé ruce na kuchyňskou linku hned vedle dřezu. Dívka s dlouhými, hnědými vlasy, které se vlnily více než obvykle, otevřela jednu ze skříněk a ukořistila z ní dvě čokoládové tyčinky. Jednu z nich si strčila do kabelky, zatímco druhou položila v předsíni vedle jedněch klíčů.

„Co je s ním?“

Takovéhle okamžiky ji nutily zamyslet se nad tím, zda lidé kolem ní nebyli spíše duchové. Jak se k ní někdo dokázal přiblížit tak, že o tom neměla nejmenší tušení? Srdce jí zrychleně bušilo v hrudi, když pohlédla na ženu, které byla velmi podobná. „S kým?“

„S Benem. Většinou, když jsem přijela, tak byl s vámi v obýváku, ale teď je zalezlý u sebe. A včera potom, co jsem se vrátila z práce, jsem ho potkala na chodbě. Vypadal jako mrtvola,“ bylo očividné, že si žena o mladíka dělala starosti.

„Dorazila si v kolik? V půl jedný?“ zamyslela se Victoria. „Pravděpodobně se probudil a chystal se jít si zase lehnout. Není divu, že vypadal jako zombík.“

„Vicky, přestaň se snažit zapírat,“ upřela Georgia na svou dceru své oči, zkoumajíc její tvář. „Co je s ním?“

S povzdechem zakývala nohama, pohled upírajíc na okno. Seděla na stole v pracovně své mamky, čekajíc co jí žena poradí.

„Takže trable s láskou?“ ujišťovala se Georgia, že svou dceru pochopila správně.

Odpovědí jí bylo přikývnutí. Pro Vicky bylo víc než obtížné ženě cokoli dřív. Slíbila Benovi, že se o tom nezmíní nikomu. Právě z onoho důvodu vynechala podstatně velkou část celého problému. Jistě, na začátku ji napadlo neříkat nic. Jak však znala svou mamku, tak by se jen tak nevzdala. Přišlo jí tedy bezpečnější jí říct alespoň část, která by mohla uspokojit její starostlivou podstatu a zabránit tak tomu, aby se při pátrání na vlastní pěst dozvěděla to, co mělo zůstat skryto.

„A co ty?“

„Já?“ vykulila dívka překvapeně oči.

„Nikdo se ti nelíbí?“ vyzvídala Georgia.

„Když vidím, kolik to způsobuje trápení,“ pokrčila rameny, „tak snad radši budu sama.“

„Ne každá láska je nešťastná,“ usmála se Georgia.

„Není to tak dlouho, co jsem objímala kamarádku, který jeden vůl zlomil srdce. Nepotřebuju tu bolest zažít taky.“

„Ta bolest ale nesouvisí s láskou jako takovou. Je to jako se zeleninou. Víš, že chilli paprička pálí, ale okurka, rajčata a mrkve ne."

„Mami,“ povzdychla si dívka, jež by se oné debatě ráda vyhnula.

„Máš strach zamilovat se?"

Pracovnou se rozhostilo ticho. Brunetka otevřela ústa s úmyslem odpovědět, ale nic z nich nevyšlo. Když se její oči střetly s Georgiinými, uhnula pohledem. „Mám strach, že budu tím jediným, kdo se zamiluje," přiznala tichým hlasem, načež seskočila ze stolu s tím, že je dohodnutá s Ronanem na spolupráci na projektu a už nyní šla pozdě.

Čerstvý vzduch, nádherná příroda. Tak málo stačilo, aby se na tváři brunetky objevil široký úsměv. K její spokojenosti ještě přispěl fakt, že se mentorovi prvního ročníku oboru Fotografie podařilo prosadit si, že se fotografem na akci Králů školy mohl stát kterýkoli z jeho svěřenců pokud si to zasloužil, nehledě na to, zda už na některé předchozí akci fotil či s ním nebyla jedna určitá osoba spokojená. Díky tomu měla po svém boku dva své přátele a Masona, kolem kterého se neustále motala Princezna Fakulty tělesné výchovy a sportu. Nevypadalo to, že by tmavovlásek blondýnčinu přítomnost bral nějak zvlášť na vědomí. Pokud na něj Daisy promluvila, slušně odpovídal, ale sám konverzaci nevyhledával. Taková byla jeho povaha. Tichá, klidná, někdy až plachá. Alespoň tedy v přítomnosti lidí, ke kterým neměl nijak zvlášť blízko. Na onen fakt Vicky měla tendenci zapomínat, protože oni dva se přes jeho stydlivost už dávno dostali, a tak byla zvyklá na vášnivé debaty, křik a rozčilování u her a někdy i rýpavé poznámky, ačkoli ty u něj nebyly zas až tak obvyklé.

Pokud byl někdo z jejího okolí expert na rýpaní a provokaci, byl jím studem prvního ročníku oboru Fotografie.

„Kde to jsme?“ zeptal se brunetky jako na zavolanou Maty s fotoaparátem, zatímco se rozhlížel kolem sebe.

„V nebi,“ odpověděla jeho blonďatá kamarádka sarkasticky.

To si ovšem Mateo nenechal líbit. „Jej, nečekal jsem, že ty by ses sem mohla dostat,“ oplatil dívce, čímž ji na chvilku připravil o slova, čehož využil. Postrčil Victorii k jednomu z mála stromů, jež se poblíž parkoviště nacházely a už ji dával pokyny jak pózovat.

„Victorie.“

Oslovená Princezna odtrhla pohled šedých očí od výhledu, který nabízela rozhledna na jednom ze zdejších kopců. Tomu, kdo tento výlet naplánoval, by ráda poděkovala. Zdejší příroda byla opravdu krásná. Těch několik hodin strávených v autobuse se skutečně vyplatilo. Navíc se jednalo o první akci, na kteroukoli nemusela být oblečená v uniformě, ale mohla na sobě mít pohodlné oblečení a především tenistky určené na túry.

„Iane,“ kývnula na Krále Univerzity Nelsona Rotchilda.

Student druhého ročníku oboru Zpěv zaujal místo po jejím boku. Rukama se opřel o zábradlí a zatímco Vicky těkala očima po jeho tváři, on se rozhlížel po okolí. Na jeho vlasech bylo patrné, že to nebylo tak dlouho, co byl naposledy u kadeřnice. Tmavé odrosty nebyly tak velké, jak byla Vicky zvyklá a vlasy v okolí uší měl oholené na krátko, zatímco ofina mu stále padala do očí. Možná to ale byl záměr.

„Ty a Emmet,“ nadhodil.

„Ještě jsme se nezabili,“ odvětila pyšně, jako kdyby to byl nějaký zásadní úspěch.

„Sage mě varovala, že se to stane,“ pokýval hlavou.

Čím to bylo, netušila. Nyní v něm však neviděla toho sebestředného pitomce, za jakého ho většina lidí, co ho znala považovala a za jakého ho sama Victoria často označovala, když mluvila s vysloužilou Princeznou své fakulty.

„Se Sage jsme nebyli jiní. Možná, že kdybychom se k sobě chovali jinak, vyhráli bychom oba,“ uvažoval nahlas.

Proč jí to říkal, to neměla nejmenší tušení. Možná doufal, že ji tak přiměje tvářit se před ostatními studenty, že ona a Emmet jsou přátelé. Možná byl na tolik posedlý tím, aby nynější Princezna nebo Princ Fakulty umění a desingu přinesli oné fakultě vítězství stejně jako on rok předtím.

Nebo se všichni totálně zbláznili. Proběhlo jí hlavou. S onou myšlenkou si pohrávala už od rána. Emmet si ji po celou dobu výletu nevšímal, Bliss ji místo toho, aby jí vraždila pohledem zcela přehlížela a teď vedle ní stál Ian a svěřoval se jí. Mohl onen den být ještě více šílený?