Králové školy

Kapitola 56: Strach v žilách

Zástava srdce. Právě tu se dívka s dlouhými, vlnitými vlasy domnívala, že prodělala ve chvíli, kdy jí tmavovlasý mladík položil otázku, kterou v onu chvíli na onom místě neočekávala ani v nejmenším.

„Vicky?“ drknul do ní Mason loktem, když mu nějakou tu chvíli neodpovídala.

Oslovená si nervózně odkašlala. „Nejsem ta správná osoba, který by ses měl ptát,“ odpověděla vyhýbavě.

Mladík se ovšem nenechal odbýt. „Jsem si jistej, že něco víš,“ trval na svém.

Studentka prvního ročníku oboru Malba se neubránila povzdechu. „I kdybych něco věděla, nemůžu ti to říct.“

„Včera jsem je spolu viděl u brány,“ začal Mason, z jeho hlasu bylo patrné, že byl zmatený. „Vzal Dashe za ruku, Vicky. A tím nemyslím kamarádský plácnutí.“

Tmavě hnědé oči se upřely do šedých. Brunetka z nich byla schopna vyčíst překvapení, zmatek a směsici čehosi, co nedokázala pojmenovat. Mason měl v hlavě zmatek. Netušil, co si o tom myslet, jak reagovat, co dělat. Vicky na tom nebyla jinak. Rozhodně nemohla Masonovi říct, jak se věci mají, to bylo na Benovi. Zároveň ale měla pocit, že nemůže jen tak přihlížet tomu, jak se Ben zoufale snaží utajit svůj vztah s Dashem před svými bratry, protože neměl tušení, jak by jim o tom měl říct. Pokud by Dean ani Mason neměli žádné podezření, nemíchala by se do toho. Při pohledu na rozhozeného Masona a vzpomínku na to, jak v autě na svého o rok staršího bratra sotva promluvil, si uvědomila, že neměla na výběr. Musela Benovo přiznání urychlit. A to znamenalo jediné. Pošťouchnout Bena.

Po vystoupení z autobusu na poměrně odlehlém parkovišti, začínala přemýšlet nad tím, jestli jich už Bliss s Ianem neměli plné zuby, a tak se je prostě rozhodli je odstranit. Jakmile se dozvěděla, co že přesně je onoho dne čekalo za zkoušku, byla přesvědčená, že její myšlenka byla správná.

„Proč mě Sage nevarovala,“ zakňučela zrazeně, když spolu s Princem Fakulty umění a designu stanula před dřevěnými dveřmi.

„Pravděpodobně nemohla,“ odpověděl brunetce Emmet, přičemž si zastrčil neposedný pramen delších světlých vlasů za ucho.

Než na to dívka stačila jakkoli zareagovat, dveře, před nimiž dvojice studentů prvního ročníku stála, se otevřely, což ji přimělo nadskočit leknutím.

S každým krokem, který v potemnělé uličce udělala, začalo její srdce tlouc o poznání rychleji. Důvod byl prostý. Ačkoli často vypadala, že ji nic nevyvede z míry, byla Victoria Worennová bojácná. I z toho důvodu nechala Emmeta jít jako prvního, aby se za ním mohla skrývat.

„Vicky,“ otočil se na ní její společník, „v pohodě?“

Nacházeli se akorát v první místnosti, ze které vedly hned troje dveře.

„Hm,“ vydechla ve snaze dát se do pořádku. Pokud před někým nechtěla vypadat jako zbabělec, byl to jednoznačně onen světlovlásek, kterého nemohla vystát.

„Určitě?“ optal se Emmet. I přes no špatné osvětlení se pokusil zaostřit na její tvář.

„Nestarej a radši zjisti, co máme dělat,“ mávnula rukou ve snaze ho popohnat k nějaké užitečné aktivitě.

Zvuk vycházející z rádia, kterého si doposud nevšimla, ji polekal natolik, že strachy vyjekla, čímž k sobě přitáhla pozornost Emmeta, který sebou ani neškubl.

„Proč musí byt tak paličatá,“ zamumlal otráveně co nejtišeji, aby ho dívka neslyšela.

Vyslechnutí instrukcí se neobešlo bez dívčina otráveného odfrknutí. „Dostanete se odsud oba nebo nikdo,“ zopakovala poslední větu, jež se ozvala z rádia spolu s podivným skřípáním. „Vážně očekávají, že se my dva budeme spoléhat jeden na druhého?“ neubránila se protočení očima. „Tak to se sakra zmýlili.“