Králové školy

Kapitola 68: Vstříc budoucnosti

Z ramen spadla veškerá tíhá, která na nich poslední týdny ležela. Červen byl u konce. Přijímací zkoušky se obešly běz větších zmatků, většina studentů už za sebou měla všechny zkoušky a zápočty, čímž pro ně zkouškové období končilo a začínaly zasloužené prázdniny. Než však mohly vypuknout v plném proudu, čekala Univerzitu Nelsona Rotchilda poslední velká akce onoho školního roku. A tím nebylo nic jiného běž vyvrcholení Králů školy.

Přípravy byly v plném proudu. Onen ročník se vyhlášení mělo odehrát na půdě Fakulty umění a designu a to ve venkovních prostorách. Pomocníci ze všech fakult přinášeli lavičky, s jejichž pomocí vytvářeli hlediště. I tak bylo jasné, že většina přihlížejících bude muset stát, což někteří lidé stejně preferovali. Chystalo se také pódium, nad kterým se na plátně měly nejprve promítat nejlepší momenty z aktuálního ročníku soutěže, načež měl každý účastník pronést pár slov, zatímco by byli sčítány hlasy. A pak to mělo přijít. Vyhlášení dlouho očekávaných výsledků. Představení Krále a Královny pro následující školní rok.

Kdo se jedno odpoledne během příprav flákal, byla Princezna Fakulty umění a designu. Ta místo pomoci s výzdobou chodby, kterou se ven skrze budovu chodilo, seděla na jedné z laviček, kde během teplých dnů studenti běžně venku obědvali a věnovala se svému mobilnímu telefonu. Co se týkalo její partičky přátel, jež se skládala ze dvou studentů oboru Malba, studenta a studentky oboru Fotografie a studenta oboru Klavír, vrátilo se vše během zkouškového období. Jak se ukázalo, nikdo z nich se na ní nedokázal zlobit dlouho. Ačkoli s nimi bylo vše v pořádku, zbývaly dívce stále ještě tři lidé, kterým musela vyjasnit, jak se věci měly.

Rozhodla jsem se zůstat tam, kde jsem. Je mi jasné, že s tím některé nebude souhlasit. Nežádám vás o to. Ani po vás nechci, abyste to pochopily. Prosím vás jen, abyste mé rozhodnutí respektovaly.

Ano nebyla jsem nadšená, když mamka přišla s tím, že se budeme stěhovat tak daleko a to ještě ke všemu k chlapovi, kterého jsem v podstatě neznala. Nelíbila se mi ani ta dohoda, kterou mi navrhla, ale už tehdy jsem věděla, že byla fér.

Ačkoli se rok zdál jako dlouhá doba a já to tu těsně po příjezdu z celého srdce nenáviděla, když se začal blížit konec druhého semestru, uvědomila jsem si, že pokud odsud odejdu, bude se mi stýskat. Nejen po mamce, ale i po Paulovi a taky těch třech ňoumách, které teď beru jako své bratry. Taky by mi ale bylo smutno po univerzitě, po spolužácích, po přátelích, které jsem tu našla.

Ano, už od základky jsme plánovaly, že půjdeme společně na střední a nakonec na vysokou. Jenže já už nejsem ta holčička, která nebyla schopná promluvit na cizího člověka a třásla se pokaždé, když měla mluvit před skupinou lidí.

Tenhle rok mi ukázal, že se dokážu postavit sama za sebe. Že už nejsem tak bezbranná jako dřív. Z velké části je to vaše zásluha. Udělaly jste toho pro mě tolik. Asi bych si to nikdy neuvědomila, kdybych byla stále s vámi. Až moc jsem se na vás spoléhala.

Možná... Možná bychom se tady měly rozejít. Nemyslím tím jen to, že já zůstanu tady a budu dál studovat na Univerzitě Nelsona Rotchilda a plnit si sny, o kterých jsem do nedávna ani nevěděla, že je mám. Myslím tím i vás. Když se nad tím tak zamyslím, tak jen jedna z nás doopravdy chtěla být doktorkou.

Bianco, copak tys nesnila o tom, že se staneš návrhářkou? Skicák máš plný nádherných modelů. Vím, že se bojíš toho, že nejsi dost dobrá. I já se toho bála. Bála jsem se, že bez vás nic nedokážu. Pokud to máš stejně, tak si prosím pamatuj, že ať se stane cokoli, já budu vždy stát za tebou.

Piper vždyť ty se vyznáš v autech líp, než kdejaký chlap. Kromě toho je na tobě znát, že se cítíš líp upatlaná od oleje než v bílém plášti, který je cítit dezinfekcí.

Tess... Pro tebe musí být tenhle sloh největší zklamání. Jak dlouho jsme byly nejlepšími kamarádkami? Dost dlouho na to, abych věděla, že právě teď máš chuť s telefonem hodit o stěnu, stejně jako mi chceš zavolat a křičet na mě, že jsem se úplně zbláznila. Nebudu tě prosit o odpuštění. S tím jsem už skončila. Nebudu se omlouvat za to, že jsi jdu za svým snem. To si po mně koneckonců vždycky chtěla, ne? Abych se neohlížela na druhé...

A tak to dělám. Už nenechám nikoho, aby kontroloval moje emoce a rozhodoval o tom, co je pro mě správné a co ne. Je mi jasné, že kvůli tomu, že zůstanu tady, přijdu o dost lidí, ale pokud to tak musí být, budiž.

Doufám, že víte, že nic z tohodle nemá nic společného s vámi ani s kýmkoli jiným, ale že to potřebuju udělat pro sebe.

Často ve svém životě držíme některé lidi jen proto, že jsme si svou budoucnost naplánovali s nimi. Měli jsme velké plány, tolik jsme toho chtěli stihnout. Jet na společnou dovolenou, být druhému oporou při závěrečných zkouškách na Univerzitě, procestovat Evropu, prožít spolu první i poslední lásky, vybrat svatební šaty, mít dojemný proslov, jezdit s kočárky na procházky a vychovat z našich dětí nejlepší přátele. V hlavě máme desítky scénářů, které jsme si vysnili, a když to nejde podle našich plánů, jsme zklamáni. Jenže i kdyby se nám tyto lidi podařilo v našich životech udržet, nic by to nezměnilo na tom, že už k nám nepatří. Propast mezi námi by byla čím dál větší, až bychom nakonec nedohlédli na druhou stranu. Nechat někoho odejít může být děsivé, protože s ním odchází i to všechno, co jsme si společně vysnili. Jenže když to dokážeme, když naše životy opustí lidé, kteří do nich už více nepatří, uvolní se tak místo pro ty, které jsme klidně mohli mít po svém boku už delší dobu, ale kvůli těm nepravým jsme je nedokázali vidět. Tehdy začnou vznikat nové společné sny. Začneme znovu plánovat a možná naše plány nebudou příliš odlišné od těch předchozích, možná se naopak změní úplně. Nebo se také nezmění vůbec. A možná... Možná... Že tentokrát už se vyplní. Protože nyní po svém boku budeme mít ty, kteří jsou souzeni nám a jímž jsme souzení my.