Králové školy

Kapitola 70: Znovu na začátek

Vůně čerstvé kávy přiměla dívku sedící na barové židličce věnovat mladíkovi, jež ji tak laskavě obsloužil, široký úsměv, načež svou pozornost stočila zpět ke své kamarádce, se kterou si právě volala.

„Holky se ti neozvaly?“ ozvala se akorát Bianca.

Victoria pomalu zavrtěla hlavou. „Je to tak trochu ironie, že nám dokáže ublížit něco, co jsme věděli, že přijde,“ povzdychla si. „Byla jsem připravená, že je ztratím, ale i tak to bolí.“

Dívka na druhé straně hovoru si povzdychla. Cítila to hodně podobně. Piper i Tess sice potkávala čas od času na ulici, protože přeci jen nebydlely daleko od sebe, ale už to nebylo stejné jako dřív. Žádné nadšené zdravení, žádná objetí, žádné plánování, žádné společně strávené odpoledne, večery, či dokonce dny. Tomu už byl konec. A tentokrát si to uvědomovaly všechny.

„Za deset minut vyrážíme,“ informoval Mason jedinou dívku, jež se momentálně nacházela v domě, načež se vydal do svého pokoje pro batoh.

„Budu muset končit,“ oznámila Vicky Biance.

„Zavoláme si odpoledne?“ chtěla vědět dívka nacházející se v několik hodin vzdáleném městě, jež se sama musela brzy vydat na cestu.

„To si piš. Zajímá mě tvůj první dojem z té fakulty,“ usmála se, načež ukončila hovor.

Prázdný hrnek odložila do dřezu, z podlahy vedle barové židle, na níž ještě před chvílí seděla, zvedla svou kabelku, načež se vydala do předsíně, kde se potkala s Benem.

„Připravená?“ povytáhl škádlivě obočí.

„Na sekýrování skupiny prváků?“ uchechtla se Victoria.

„Myslel jsem Krále školy,“ vyvrátil jí tmavovlásek.

„Jsem vysloužilá Princezna. Prostě budu dávat pozor na svou svěřenkyni, aby jí nikdo moc netýral. Pokud vyhraje, fajn. Pokud ne, nevadí,“ pokrčila rameny. „Ani jí nemůžu moc radit, když jsem sama nevyhrála,“ připomněla mu.

Nad tím Ben mávl rukou, jako kdyby to nic neznamenalo. „Já taky nevyhrál,“ připomněl tentokrát on Victorii. „A přesto se můj svěřenec stal Králem. Teď je řada na vás, abyste svým fakultám pomohli k výhře,“ kývl za ní, kde se nacházel student druhého ročníku Fakulty tělesné výchovy a sportu, načež opustil předsíň a zamířil do garáže pro své auto.

„O čem to mluvil?“ svraštil Mason nechápavě obočí, zatímco se obouval.

„Nemám tušení,“ odpověděla Vicky po pravdě. „Asi strávil v poslední době moc času s Deanem. Mluvil nějak moc chytře.“

Nejmladší z bratrů Robertsových se při její poznámce rozesmál, otevíraje dveře vedoucí z domu. Pod schody na příjezdové cestě bylo již připravené auto, do něhož dvojice nasedla. Na rozdíl od prvního školního dne předchozího roku, neseděl na místě řidiče Dean, ale Mason, který si společně s Victorií konečně také pořídili řidičský průkaz. Stálo je to spoustu nervů, ale nakonec se to vyplatilo. Nyní nebyli na nikom závislí.

„Mám se pro tebe odpoledne stavit?“

„Ne, díky. Bell už naplánovala, že se stavíme v kavárně. To víš, celé prázdniny byla mimo, tak chce slyšet drby,“ ušklíbla se, načež začala lovit ve své kabelce, protože se kdesi uvnitř ní rozezvonil dívčin mobilní telefon. „My o vlku,“ zasmála se předtím než příchozí hovor přijala. „Ano, Bel? Jo, s tím počítám...“

Mladík na místě řidiče drknul do své spolujezdkyně, aby ji upozornil na budovu, kolem které projížděli. Brunetka zavrtěla hlavou, načež zašeptala, že jedno kafe prozatím stačilo. Masona její odpověď překvapila. Byl jí však potěšen. Nijak se netajil svým názorem, že to s kávou Victoria některé dny proháněla. Během letních prázdnin se jí dokonce pokusil přesvědčit, aby zkusila něco zdravějšího, ale když ho několikrát rázně odmítla, vzdal to. Některým lidem není pomoci.