Králové školy

Kapitola 2: Velké holky nebrečí

Celých devatenáct žila jako jedináček. Ano, své nejlepší kamarádky brala jako své sestry, ale tohle bylo něco jiného. Nyní stála před dvěma dospělými mladými muži a musela přemáhat, aby se neschovala za svou mamku.

„Konečně,“ ozval se muž kolem padesáti, jež stál po boku svých dvou synů.

„Paule,“ usmála se Georgia, když jí muž vykročil vstříc.

Při pohledu na to, jak její matka s širokým úsměvem muže objala, se musela pousmát. Koutky jejích úst však během pár vteřin zase poklesly. Paul se odtáhl od Georgie a natáhl ruku k ní. Nechala se od něj pohladit po rameni, načež pohledem nervózně přejela po tmavovláscích, křečí stáli u dveří. Nižší z nich si cosi mumlal pro sebe, zatímco druhý, který jej o několik centimetrů převyšoval, upíral pohled na špičky svých tenisek.

„Kde jste nechali Bena, Deane?“ oslovila vřele Georgia jednoho z mladíků.

Černovlásek se neubránil protočení očima. „To bych také rád věděl.“

„Říkal jsem ti, že pracuje na notebooku,“ upoutal na sebe pozornost vyšší z mladíků.

„To bylo před třemi hodinami,“ namítl menší otráveně. Zdálo se, že ho nepřítomnost jeho sourozence pobouřila.

Vicky využila toho, že si jí prozatím nikdo nevšímal, k tomu, aby si k chlapcům přiřadila jména. Menšího, který vypadal, že dbá na pořádek a dochvilnost, oslovila její mamka jako Deana. Onen mladík byl oblečen v bílé košili a černých kalhotách. Působil elegantním, autoritativním dojmem. Jelikož Ben se pohřešoval, vyšší chlapec musel být logicky Mason. Ten na sobě měl volnou šedou mikinu a světlé džíny s dírami na kolenou. Za celou dobu s Vicky ani jedinkrát nenavázal oční kontakt, což brunetku znepokojovalo. Ano, neplánovala se ani z jedním z nich nijak zvlášť sbližovat, ale rozhodně se jí nezamlouvala představa toho, jak se jeden druhému v domě vyhýbají.

Dům, který už zvenčí vypadal ohromný, se uvnitř zdál ještě větší. Brunetka se při pohledu na dlouhou chodbu, na jejímž konci se měl nacházet její pokoj, neubránila myšlence, že se tu nepochybně několikrát ztratí. Překvapilo by jí, kdyby dokázala trefit zpátky do přízemí, natož aby našla kuchyň, do které měla přijít potom, co si vybalí nejnutnější věci. Její mamka jí sice odvedla pos chodech na horu a zběžně jí cestu sdělila, ale Vicky si z toho nepamatovala jediné slovo. Než stačila Georgii poprosit, aby jí to vysvětlila ještě jednou, byla žena už pryč. Pravděpodobně se šla věnovat svému příteli, kterého přes dva týdny neviděla. Vicky jí chápala. Vztah na dálku nebyl jistě nic snadného. Rozuměla tedy i rozhodnutí Georgie přestěhovat se k Paulovi. Co se jí stále nelíbilo, bylo to, že se musela přestěhovat společně s ní. Na druhou stranu, mohla si za to tak trochu sama. Se svým otcem zůstat nechtěla a představa koleje se jí také dvakrát nezamlouvala.

Nebylo tedy divu, že přijala nabídku své matky, která slibovala vlastní byt v případě, že dodrží jisté podmínky. Tehdy se to zdálo výhodné. Rok strávený v Cyntir se jí tehdy nezdál jako tak dlouhá doba. Šlo přeci jen o rok studia oboru, který ji vždycky fascinoval. Nástup na Lékařskou fakultu v Haynes, jejím rodném městě, mohl ten rok počkat. Stejně si před ním on a její kamarádky chtěly dát pauzu. Plánovaly půl roku strávit na brigádách, dalších šest měsíců cestovat a až poté započít jako znovuzrozené další významnou etapu jejich života. Vicky tehdy stála před těžkým rozhodnutím. Pokud se ale měla vzdát jednoho roku po boku svých kamarádek proto, aby s nimi poté mohla pět let studovat a poté, pokud by tomu osud tak chtěl, nastoupit do stejné nemocnice a pracovat na stejném oddělení, nezdálo se jí to jako tak strašná cena. Bianca, Piper a především Tess, byly ovšem zásadně proti. Podle nich své matce ustupovat neměla. Pokud se Georgia chtěla odstěhovat, nikdo jí v tom nebránil. Měla to udělat ale sama. Neměla právo nutit svou plnoletou dceru k něčemu, o co sama neustále. Jenže Vicky moc dobře věděla, že tak tomu nebylo. Dostala na výběr. Mohla zůstat u svého otce a nebo na koleji. Obojí odmítla. Georgia už jí nemusela nabízet nic dalšího a přesto to udělala. Chtěla si však být jistá, že Victoria neudělá osudovou chybu. Roky ji sledovala, jak upíná celou svou pozornost na plátno. Jak precizně pracuje na každém detailu. Ano, vždycky ráda pomáhala druhým lidem, ale Georgia měla podezření, že jeden z oborů lékařské fakulty by zvolila jen kvůli svým přítelkyním a především Tess, která odmalička snila o tom, že půjde ve stopách svých rodičů lékařů. Vicky Georgia viděla spíš pokrytou barvami od hlavy až po paty se soustředěným výrazem a štětcem v ruce. Něco jako čistý bílý plášť a štíplavý zápach dezinfekce jí k ní neseděly. Nemohla jí však studium medicíny zakázat. Proto se dohodly, že pokud si ani po roce na život v Cintyr a studium na zdejší univerzitě nezvykne, zajistí jí v Haynes poblíž lékařské fakulty ubytování.

Jestli se Vicky rozhodla správně, to sama dívka netušila. Přišlo jí však fér nejen k sobě, ale i k ženě, která jí vychovala, zkusit podat přihlášku na Fakultu umění a designu Univerzity Nelsona Rothchilda, a podstoupit přijímací řízení. Když na konci června otevíral email s výsledky, nebyla si jistá, v jaký výsledek vlastně doufala. Po zjištění, že byla přijata, přišlo nadšení, ale také hrůza z reakce jejích kamarádek. Pýcha, jež se odrážela v očích Georgie, když jí onu novinu sdělila, odstrčila smutek ze vzteku jejích kamarádek. Ani nyní si Vicky nebyla tak úplně jistá, jestli s ní Bianca, Piper a Tess už mluví nebo jsou na ní stále stejně naštvané, jako byly ve chvíli, kdy se s nimi loučila.

Slzy, které dívce znemožnily pořádně vidět, co právě vybalovala, ji přiměly posadit se na postel, zaklonit hlavu a pohled upřít na strop. Jsi už dost velká na to, abys kvůli tomuhle brečela. Napomenula se v duchu při hlubokém nádechu. Nebyla si jistá, proč přesně se v onu chvíli cítila tak mizerně, že ji to dohnalo až k slzám. Jestli to bylo stěhováním, strachem z nepřijetí na univerzitě, steskem po místě, kde vyrostla nebo tím, že se bála, že tímhle definitivně ztratí své nejbližší kamarádky. Možná to bylo vším. Nepříjemné pocity se nakupily v jejím těle a ona si s nimi nevědela rady. Rozhodla se tedy rychle postavit na nohy, nechat vybalování na později a pokusit se najít cestu zpět do přízemí. Potřebovala se zaměstnat a hlavně nebýt sama, aby neměla čas na lítost. Jakmile dorazila ke schodišti bez jakýchkoli potíží, usoudila, že onen dům nejspíš přecenila. Teď, když šla onou cestou podruhé, už se jí nezdál jako tak velké bludiště. V přízemí se ovšem ani po rozhlédnutí na všechny strany nebyla schopná rozhodnout, kudy by se měla dát. Když už začínala mít pocit, že na onom místě snad vystojí důlek, ozvaly se za ní kroky. Netrvalo dlouho a po jejím boku se ocitl nejstarší z bratrů Robertsových.

„Pojď,“ mávl na ní rukou černovlásek, který ji už před domem ujistil, že kdyby cokoli potřebovala, stačí se na něj obrátit.

Podle jeho slov na jeho mladší bratry nebyl v ničem spoleh. Vicky mu to sice odkývala, ale sama sobě slíbila, že dokud nebude skutečně v koncích, pokusí se se vším poprat sama. Tak se koneckonců i momentálně cítila. Sama.