Králové školy

Kapitola 1: Sbohem starý živote

Prázdno. Tak bylo možné jedním slovem popsat místnost, jejíž stěny byly kdysi pokryty fotografiemi mladé dívky, jež před více jak měsícem dokončila střední školu, jejími přáteli, milovaným domácím mazlíčkem a plakáty oblíbené hudební skupiny. Na dřevěné podlaze se uprostřed už více nerozprostíral bílý chlupatý koberec. Postel s haldou polštářů, dekou, pohovka, která stávala pod oknem, zrcadlo ze stěny vedle dveří, toaletní stolek, psací stůl, židle, ohromná šatní skříň, noční stolky, malá skříňka na učení, i nepořádek pod postelí... To všechno bylo pryč. Zbyly jen holé stěny, prázdná podlaha, okna bez záclon a závěsů. Místnost, jež sloužila jako pokoj jedné a té samé osobě více téměř devatenáct let, zbyly jen vzpomínky. Vzpomínky v podobě prohloubeniny ve dřevěné podlaze po dopadu činky, kterou si tehdejší majitelka pokoje vypůjčila od své kamarádky. Červený flek na bílé štěně poukazoval na hádku dvou kamarádek, jež skončila naprosto zničenou rtěnkou a záchvatem smíchu. Fialové fleky na vypínači světla byly zase připomínkou dne, kdy se hnědé vlasy změnily v příšernou kombinaci jakési podivné fialové a šedé. To všechno ona místnost pamatovala. A právě všechny tyto věci letěly hlavou dívce, jež se opírala o futra dveří a se slzami v očích se snažila říct sbohem místu, jež znala od svého narození. Neloučila se jen s pokojem a domem, ve kterém vyrostla. Říkala sbohem i svým přátelům, bývalým spolužákům, ale také životu, kterým doposud žila. Její srdce se tříštilo na kusy a ona si přísahala, že tohle osobě, jež ji k tomu přemluvila, nikdy neodpustí.

S potlačením vzlyku si dívka zapnula bezpečností pás. Když se ozvalo zabouchnutí kufru, zavřela oči a hlavu si opřela o okénko vozidla. V hlavě se jí promítaly události posledních měsíců, jež vedly právě k tomuto okamžiku. A přestože měla mnoho pádných důvodu, proč souhlasila se stěhováním na druhou stranu republiky, její srdce hrozilo, že pukne žalem. Ve zdejším městě měla své nejlepší přátele. Dvě kamarádky, které znala od základní školy a nejlepší přítelkyni, která byla po jejím boku už od narození. Také odcházela od jednoho ze svých rodičů, který i přes velké zklamání byl člověkem, po němž se jí nepochybně bude stýskat. V onen okamžik byla schopná vnímat jen věci, které jí budou nesmírně chybět. To špatné, od čehož ji stěhování mohlo osvobodit, neviděla. Velké změny, které nás život ovlivní a přemění k nepoznání, se zdají mnohdy děsivější, než doopravdy jsou. Nikdo z nás s jistotou nemůže říci, že ví, co přinese budoucnost. Nikdo nevíme, co se může stát během jednoho krátkého okamžiku. Nikdo netušíme, že nakonec se nám ona, ze začátku tak děsivá a nechtěná změna, může líbit a my budeme vděční, že se stala. Protože přes bolest z loučení, slzy smutky, pocit samoty a klesnjtí na úplné dno, s sebou změny přinášejí i něco krásné. Jen my musíme rozhodnout, na co se budeme soustředit. Jestli na to, co zůstalo v minulosti nebo to, co nám budoucnost přináší. Mladá dívka věděla přesně, co by jí na to řekla její maminka. Můžeš do nekonečna bušit na dveře, které se nikdy neotevřou nebo projdeš těmi, které se pro tebe právě otevřely dokořán. Georgia zastávala názor, že nejhorší je zůstat stát. Nehledě na to, jak náročná se může nová cesta zdát, je lepší dát se po ní, než čekat na něco, co nepřijde. To byl ovšem názor dospělé ženy, jež za sebou měla roky zkušeností. Její devatenáctiletá dcera musela nejprve získat vlastní zkušenost, aby mohla posoudit, jak to cítí ona.

Dlouhá cesta ukolíbala brunetku se světlými konečky vlasů k neklidnému spánku. Po probdělé noci nebylo ani divu, že dívčina víčka klesla po pár minutách, ačkoli rádio v autě vyhrávalo jako na lesy. Hlasitá hudba pomáhala řidičce soustředit se na cestu, kterou doufala, že už znovu nebude muset podniknout. Zatímco Victoria doufala, že se do svého rodného města ještě někdy vrátí, její matka to neměla v plánu. Pojilo se s ním až příliš nepříjemných vzpomínek.

„Vicky, mohla bys mi prosím otevřít vodu?" požádala mladá žena brunetku uvelebenou na zadní sedačce.

Po pár vteřinách, kdy se Georgia nedočkala žádné reakce, pohédla do zpětného zrcádka. Odraz dívky zkroucené na sedačce se sluchátkama v uších a pohledem upřeným na vozovku a stromy míhající se kolem, jí přiměl se mírně pousmát. Nepochybovala, že i přes počáteční odpor ke stěhování si Victoria na nový domov zvykne. Bylo to jen otázkou času. Když už by nebyla schopna zamilovat si nový dům a nové členy rodiny, nepochybně by její srdce učarovala Univerzita Nelsona Rothchilda, na níž měla na začátku října nastoupit. Právě to byl hlavní důvod, proč brunetka na stěhování přistoupila. UNR měla jednu z nejlepších fakult pro studium umění. I tak však měla podmínku. Pokud by ji studium nevyhovovalo, Georgia by ji nechala vrátit se zpět za jejími kamarádkami a přidat se k nim na univerzitě, na níž společně chtěly nastoupit už od začátku střední. Její matce se to nikdy nelíbilo. Nebyla schopna smířit se s myšlenkou, že by Vicky studovala obor, který ji nebyl nejbližší jen proto, aby mohla zůstat se svými přáteli. Pro Vicky však její kamarádky byly vše. Nedokázala si bez nich svůj život představit. I tak ale nyní seděla v autě, které se právě ocitlo v betonové džungli.

Brunetka nestačila zírat. Ono město se zdálo mnohem větší než to, z nějž pocházela.

„Jak se cítíš?"

„Unavená," odpověděla Vicky na otázku své mamky stručně.

„Jen co se vymotáme z centra, nebude cesta trvat déle, než dvacet minut," pousmála na Vicky Georgia prostřednictvím zpětného zrcátka, načež svou pozornost obrátila zpět k vozovce.

„Hm," broukla Vicky, která klid své matky nesdílela.

Nyní na ní totiž začala dotírat nervozita ze čtyř lidí, kteří na ně měli čekat v domě, kterému již brzy měla říkat domov. Jediný, koho z rodiny Robertsových znala, byl Paul, přítel její matky. Vicky proti tomu, že si Georgia pár měsíců po rozvodu našla přítele, nic nenamítala. Naopak to plně podporovala. Její maminka vypadala mnohem šťastněji než poslední roky, co žila s Victoriiným otcem. Dívka jí její štěstí nehodlala kazit. Když však jejich vztah začal zasahovat do jejího života, začala se cukat a právě tehdy přišly první hádky, kvůli nimž se Victoria začala Georgii vzdalovat. Po novince se stěhováním se jejich vztah dostal do bodu, kdy si ani jedna nebyla jistá tím, jak to bude dál.

O Paulově rodině toho Vicky nevěděla moc. Pravděpodobně to bylo tím, že se na ni nikdy neptala a pokud o ní začala mluvit Georgia, sebrala se a odešla do svého pokoje nebo změnila téma. Pokud si pamatovala dobře, Paulova žena zemřela před třinácti lety. Společně měli tři syny, z nichž dva byli starší než Vicky. Dean, Ben, Mason. Prolétla dívce hlavou jména, jež jí Georgia hustila poslední dny do hlavy. Tím její znalosti rodiny Robertsových končily. Původně jí přišlo, že měla právo vyprávění své matky o nich ignorovat. Nyní toho začínala litovat. Možná, že kdyby o nich věděla více, neobávala by se tolik prvního setkání. Nyní už bylo na nějaké doptávání příliš pozdě. Před vozidlem se otevřela velká kovová brána za níž se rozprostírala rozlehlá zahrada. Auto se dalo po příjezdové cestě k velkému, honosnému domu, který na Vicky působil nepřátelským dojmem. S těžkým výdechem po zastavení auta odepla bezpečností pás. Hřbetem třesoucí se ruky si otřela zpocené čelo. V duchu přemýšlela nad tím, zda by nebylo lepší vrátit se zpět. V hloubi srdce ale věděla, že tahle možnost už byla dávno zapovězena. I když si to tehdy ještě neuvědomovala, dveře za svým starým životem zavřela ve chvíli, kdy nastoupila do auta své matky a ty k novému životu se otevřely ve chvíli, kdy vzala za kliku dveří a vystoupila na kamennou cestu doufaje, že tímhle její život nekončí.