Králové školy

Kapitola 29: Sláva hrdinům

Dům Robertsových nebyl snad nikdy tak plný. Kromě třech přátel Deana, Dashe a Thea přibyli k studentům, kteří v domě bydleli, ještě dva kamarádi brunetky. Dívka pochybovala, že někdy viděla více hektickou skupinu. Zatímco Ben, Dash, Joshua, Mason a Theo se věnovali hře v obývacím pokoji, Tin, Dean a Lee vyrazili do obchodu. Sam se rozhodl zůstat s mladšími a dělat společnost brunetce, která momentálně stála na kuchyňské lince s konvičkou v ruce.

„Prosím tě hlavně nespadni," zaprosil, bedlivě sledujíc každý její pohyb. „Tvůj bratr by mě zabil."

„Myslíš Deana?" zasmála se. Ono oslovení bratr se zdálo vtipné.

„Myslím všechny," odvětil, když se přiblížil k lince a zvedl ruce, aby dívku mohl uchopit za pas a pro jistotu ji jistit.

Blonďáček, který onu scénu pozoroval se zavrtěl na židli. Být v obýváku s ostatními mladíky pro něj nepřipadalo v úvahu, protože se mezi nimi zatím necítil dobře. Proto se rozhodl zůstat s Vicky. Když se přidal Sam, nic nenamítal. Onen starší student z Lékařské fakulty se zdál příjemný a přátelský. Vidět, jak se choval k jeho kamarádce by ho mělo těšit. Vidět, že se o ni bál, že se o ni staral. Nechceme tohle koneckonců pro své blízké všichni? Aby si našli někoho, kdo je bude mít rád, kdo jim bude věnovat svůj volný čas a starat se o ně? Problém byl v tom, že Sam nebyl první u koho si všiml, že k Victorii chová náklonnost. A jako správný kamarád proto nedokázal fandit světlovláskovi.

„Vicky! Zvoní ti telefon!" houknul na brunetku Mason z obývacího pokoje.

„Koukni se, kdo volá!" křikla v odpověď. Zalila poslední květinu a nechala si od Sama pomoct slézt z kuchyňské linky. Když mamce slíbila, že jí zaleje kytka, nenapadlo jí, že kvůli tomu bude muset lézt na kuchyňskou linku.

„Tess!" ozval se znovu Masonův hlas.

„Kdo je Tess?" zajímalo Ronana.

Brunetka přemýšlela nejen co odpovědět, ale také jak naložit s příchozím hovorem. „Nech to zvonit!" nakázala Masonovi, načež uložila konvičku na zalévání květin a obrátila se na Ronana. „Kamarádka ze střední."

Z nějakého důvodu ji spojení nejlepší kamarádka nešlo pronést. Nezdálo se to správné. Jako kdyby jí ono označení už nenáleželo. Aby nad tím nemusela přemýšlet, popadla Ronana za zápěstí, aby jej přiměla zvednout se ze židle a následovat ji do obývacího pokoje.

Skupinka mladíků akorát oslavovala dokončení poslední úrovně ve hře, které se už nějaký ten čas věnovala. Sláva hrdinům! Hlásala televizní obrazovka v moment, kdy Vicky a Ronan vstoupili do místnosti, následováni Samuelem.

„Volá už počtvrté," zamával Victorii Mason jejím mobilním telefonem před očima.

Dívka si ho od něj s povzdechem převzala a z místnosti, která byla nyní plná mladíků, odešla na chodbu.

„Ano?" přijala hovor.

„Volala jsem ti!"

Zvýšený hlas, který se z telefonu ozval ji přiměl se zakabonit. „Jo, já vím. Slyšela jsem telefon zvonit."

Její rozpoložení se oproti ránu výrazně změnilo. Až doposud se stále usmívala, žertovala a zdála se bezstarostná. Nyní se však tvářila, jako kdyby na její ramena dopadla tíha celého světa.

Nejvyšší z přítomných poplácal po stehně svého nejlepšího kamaráda, načež se zvedl ze svého místa na gauči a přesunul se vedle mladíka, o němž nevěděl téměř nic. Stejně jako Ronan i Ben mohl často vypadat, že nemá o nic zájem a nevnímá, ale přitom dokázal z chování lidí kolem mnohé vyčíst.

„Jak dlouho?" zeptal se jen tak mimochodem.

„Co?" nechápal tázaný.

„Jak dlouho ji miluješ?"

Hnědovlásek odtrhl pohled od své kamarádky a vyděšeně se obrátil na Bena. „Já..."

„I kdybych to nepoznal podle toho, jak se na ni díváš, tak tvoje reakce byla spolehlivý ujištění," uchechtl se dlouhán.

„Jak si to poznal?" zajímalo o rok mladšího chlapce.

„Tvoje srdce patří tomu, na koho se díváš v přeplněné místnosti."

„Zníš jako kniha," zasmál se Joshua.

„Můj bratr je knihomol. Něco po něm mít musím," ušklíbl se Ben. „Tak jak dlouho?"

„Věděl jsem to tak nějak od chvíle, co jsem se na ní podíval. Nebyla to láska na první pohled, ale spíš takový ten známý pocit. Něco jako... Jé, to jsi ty," snažil se vyjádřit, jak to cítil. „Že ji miluju jsem si uvědomil, když jsem ji viděl s tím doktorem. Tehdy mi došlo, že vidět ji s někým jiným, mi vaří krev v žilách."

„Hádám, žes jí to neřekl."

„Ne, neřekl. Jsem s ní vždycky když můžu, ale neřekl jsem jí nic. A ani neřeknu. Teď není ten správný čas na to, abych jí motal hlavu. Bohatě stačí, že se pere sama se sebou kvůli té soutěži," rozhodil Josh rukama.

Ben obdivně pokýval hlavou. „Zvolil sis těžký úkol. Není snadný být kamarád někoho, koho miluješ."

„To je právě to. Někdy si nejsem jistej, jestli jsme vlastně kamarádi," povzdychl si. „Nechápej mě zle, já chci být dál její kamarád, ale zároveň nechci. Vím, že to zní pitomě, ale je to tak. Myslím tím... Jak můžeš být jen kamarád s někým, na koho když se podíváš, tak dokážeš přemýšlet jen nad tím, jak moc víc bys doopravdy chtěl?"

Píchnutí u srdce přimělo staršího z dvojice studentů se zhluboka nadechnout. Možná to tak nevypadalo, ale přesně věděl, jak se Joshua cítí. Sám to poznal.

„Než jsem ji potkal, nikdy jsem nic takovýho necítil," protočil sám nad sebou očima. „Proč zrovna ona?"

„Pro tohle žádný vysvětlení neexistuje. Když to tvoje srdce ví, tak to prostě ví. Musíš mu jen věřit, že ví, co dělá," povytáhl jeden koutek úst. „I když někdy můžeš mít pocit, že se muselo totálně zbláznit."

S onou větou pohlédl každý z nich na osobu, jíž patřilo jeho srdce. Zatímco jedna v rukách svírala herní ovladač a plně se soustředila na hru, druhá se na druhé straně místnosti dohadovala prostřednictvím mobilního telefonu se svou kamarádkou. Ani Joshua ani Ben neměli odvahu čelit svým citům přímo. Nedokázali se tomu postavit tváří v tvář. I to se někdy stává. Někteří lidé nás milují z dálky. Nestojí po našem boku, ale mohou být ve vedlejší učebně, v sousedním městě nebo klidně na druhém konci světa. Podstatné je, že když se dlouho neozveš, zavolají ti a z jejich hlasu je slyšet obava. Možná ti nenapíšou každý den a ty se každý den neozveš jim, ale když přijde něco, s čím si nedokážeš poradit, jsou první, komu voláš. Protože ačkoli nemůžete být vždy spolu, stále vám na tom druhém záleží. A možná právě proto se říká, že láska nezná hranic.