Králové školy

Kapitola 45: Haf výlet

S nejistotou v očích si v hlavě zopakovala, že ve zprávě jasně psal, že je v pořádku. Přesto ji víc než znepokojoval fakt, že ho nemohla zajít osobně zkontrolovat. Kvůli akci, na kterou měli vyrazit Princezny a Princové Univerzity Nelsona Rotchilda, musela z domu vyrazit opravdu brzy. I proto toho dne nejela s Ronanem, který ji ráno bral nejčastěji.

„Myslíš, že brácha zaspal?" obrátil se na Vicky Mason, když dívka usedla na sedačku za ním.

„Ne, psala jsem si s ním," pokrčila dívka v odpověď rameny, načež pohledem probodla světlovláska, který se chystal usednout po jejím boku.

„Moje místo. Kšá!"

K Victoriině radosti a zděšení zároveň byl mladík odstrčen blondýnkou, jež neměla ve zvyku brát si servítky.

„Ian tě pravděpodobně sežere za živa," varovala Vicky svou kamarádku, překvapená tím, jak lehce se Emmet vzdal.

„To si může zkusit, V," odmávla brunetčino varování Isabella. „Kdyby měl řeči, upozorním ho, že takhle mám nejlepší pozici k pořízení tvých fotek," aby svým slovům dodala na důrazu, namířila na Princeznu Fakulty umění a designu svým fotoaparátem.

„Jsi vyčůraná, včelko."

Blondýnka se neubránila spokojenému úsměvu. Když Vicky a ostatní z jejich skupinky přátel poznala, málokdo z nich měl nějaký výrazný zájem v používání přezdívek. Nyní tomu už přicházeli na chuť. Nebo si to alespoň myslela. Pravda byla taková, že ne všechny přezdívky se chytly, některé zazněly jen občas. Jiné se však vžily natolik, že si je člověk následně pamatoval po zbytek života.

Až příště pojedeme na Haf výlet, varuj mě, abych si s sebou vzala tenisky.

Odeslala zprávu na číslo, jež patřilo vysloužilé Princezně s kratšími, zrzavými vlasy.

Stejně by se ti nehodily k té krásné uniformě. Kam zmizel tvůj smysl pro módu?

Sage dokázala Victorii spolehlivě namotivovat a pomoct jí se vším, o co si dívka řekla. Brunetka k ní díky tomu také cítila neskonalou vděčnost. Alespoň tedy většinou. Našly se chvíle, kdy by po ní něco nejradši hodila, aby ulevila své frustraci. A právě tohle byl jeden z těch okamžiků.

Alespoň jsem nějaký někdy měla narozdíl od někoho.

Rýpnula si, ukládajíc telefon do malé kabelky, jíž měla přes rameno, načež se chopila vodítka, které místo ní držela její blonďatá kamarádka.

„A je to tu. Umřu pod touhle horou, kterou jsme po tak dlouhé době konečně zdolali!" pronesl Emmet tragicky.

„Jdeme sotva patnáct minut," odfrkla si otráveně Princezna Fakulty umění a designu, jež vykračovala po jeho boku. „Navíc tohle je jen malý kopec. Co bys dělal, kdybychom skutečně jeli do hor?" Její hlava nepobírala, jak si už mohl stěžovat. Když se na něj podívala, proporčně byl hodně podobný Masonovi. Oba vysocí, poměrně hubení, ale s širokými rameny. Ve výdrži se ovšem razantně lišili.

„Nemám rád dlouhý chození. A tohle už mi jako dlouhý začíná připadat," postěžoval si světlovlásek. „Támhle je hezký plácek. Nemůžeme si na chvilku sednou?"

„Nejeli jsme sem kvůli sezení," zamítla Victoria. „Máme pomáhat s venčením psů. Takže přestaň fňukat a pojď, ať stihneme vzít ještě alespoň dva. "

„To nezvládnu," rozhodil Emmet dramaticky rukou.

Nad jeho gestem studentka prvního ročníku oboru Malba protočila očima. „To jsi vážně tak línej?"