Králové školy

Kapitola 20: Kafe je cennější než zlato

Večer hovor?

Odeslala zprávu těsně po konci první přednášky. Opravdu si potřebovala promluvit se svou nejlepší kamarádkou. Po večerním rozhovoru s Deanem a Benem se jí sice ulevilo, ale stále ji tížilo to, že se nechala tak snadno vyvést z míry. Potřebovala se vypovídat, a kdo jiný se pro onen úkol hodil lépe než nejlepší přítel? Odpověď, jež se během necelé minuty dostavila, brunetku nepotěšila.

Už mám plány. Napíšu ti zítra.

S povzdechem prsty bubnovala o lavici, přemýšlejíc nad tím, zda by měla zkusit napsat Biance nebo Piper. Jak však znala svou nejlepší kamarádku, zahrnovaly její plány i ony dvě zmíněné dívky.

Z myšlenek ji vytrhlo drknutí do její ruky, jež ji přimělo tázavě pohlédnout na blonďáčka, který jí místo odpovědi nabídl sušenku.

„Díky,“ pousmála se brunetka, odkusujíc kousek oné dobrůtky.

„Píše mi Mateo, že jim odpadla jedna přednáška, takže se s námi dnes sejdou výjimečně na obědě,“ oznámil svým dvěma přátelům Joshua.

„Ani jeden klidný oběd mi nedopřejou,“ zamumlal tiše Ronan.

Ne však natolik, aby ho Joshua s Vicky neslyšeli.

„Victorie?“

Oslovená se obrátila ke dveřím, u kterých stála jejich spolužačka, která měla v černých vlasech dva růžové pramínky.

„Hm?“ broukla Vicky na znamení, že ji poslouchá.

„Někdo za tebou přišel,“ oznámila Cleo.

Zmatený výraz na dívčině tváři jasně prozrazoval, že neměla nejmenší tušení, kdo by ji mohl shánět. I tak se však zvedla ze svého místa a klidným krokem se vydala ven ze třídy.

Jen co se ocitla na chodbě, stanula tváří v tvář dívce se zrzavými vlasy, které jí sahaly sotva k ramenům. Šedé oči s modrým nádechem se upíraly do těch, jež patřily osobě, za níž zrzka přišla. Uši zdobilo několik náušnic, kolem krku visel tenký řetízek s drobným přívěskem. Na sobě měla zrzavá studentka černé triko s názvem jakési kapely, o níž Vicky kdysi pravděpodobně slyšela, ale jejich hudbu neposlouchala. Světlé, volné džíny s dírami byly na konci ohrnuté. Dávaly tak na obdiv poněkud ošoupané tenisky. Na první pohled bylo jasné, že dívka nesledovala poslední trendy, ale oblékala se čistě podle sebe.

„Jsem ohromená,“ bylo první, co z úst zrzky vyšlo.

I ta dvě slova stačila k tomu, aby si Vicky v duchu vynadala za svou krátkou paměť. Onu zrzku totiž neviděla poprvé. Jednalo se o studentku druhého ročníku, u níž se prvního dne školy zapisovala a jež jí předala obálku se základními informacemi. Také to byla ta samá dívka, jež po boku Krále vystoupila na přivítání prváků Fakulty umění a designu.

„Jmenuju se Sage,“ nabídla brunetce druhačka ruku, jíž Vicky se zamumláním svého jméno krátce stiskla. „Já samozřejmě vím, kdo jsi. Proto tu taky jsem,“ oznámila. „Jelikož jako nová Princezna nevíš co a jak, byla k tobě přidělena vysloužilá Princezna, která naší fakultu reprezentovala loni. No a to jsem já.“

Brunetku její přímost zaskočila.

„Nerada chodím okolo horké kaše, ale tohle není zrovna něco, co bych chtěla vykládat na chodbě,“ přiznala. „Ianovi ale šplouchá na maják a proto se mu zdálo jako super nápad dát první schůzi den po vyhlášení zástupců jednotlivých fakult. No a jelikož nechci, abys koukala jako vyvoraná myš, což se před rokem stalo mně, říkala jsem si, že za tebou skočím na slovíčko.“