Králové školy

Kapitola 64: Půlnoční slzy

Křik, smích, hlasité rozhovory... Tak vypadala poslední oficiální květnová schůze vysloužilých Princů a Princezen s jejich svěřenci deset minut po svém začátku. Ačkoli většinou by touhle dobou museli pozorně poslouchat královnu, nyní byli jako utržení ze řetězu. Bliss k nesmírnému překvapení většiny přítomných nebyla na svém obvyklém místě a nebyla jediná.

„Asi nebude náhoda, že nám chybí Král a Královna, co?" odtušila zástupkyně Fakulty umění a designu.

„To opravdu ne," přisvědčila o rok starší studentka, jejíž kratší zrzavé vlasy byly výjimečně stažené ve skromném culíčku. „Ian mi psal, že se opozdí, protože s nimi profesor chce probrat podrobnosti vyhlášení."

„Nemá to být až po zkouškovém?" podivil se tmavovlásek, jež se opíral o stůl náležící zástupcům fakulty, do které nepatřil.

„Jo, ale je potřeba to vyřešit dopředu. A je to jen dobře. Bude to hektické, i když bude vše perfektně připraveno," ušklíbla se Sage. „Podle toho, jak se Bliss chovala když se poprvé zveřejnily průběžné výsledky, tak se máme na co těšit, pokud nevyhraje alespoň jeden ze zástupců její fakulty."

„Osobně si myslím, že první bude Bree i Xander," zauvažoval Colin, vysloužilý Princ Fakulty tělesné výchovy a sportu, který se spolu se svým svěřencem nacházel u stolu zástupců Fakulty umění a designu.

„Xander to má jasný," souhlasil Emmet. „Ale Bree bych si nebyl tak jistý. Pořád se s Vicky v hlasech předbíhají."

Zrzavá dívka drknula loktem do své svěřenkyně, jež jí věnovala tázavý pohled. „Mohla bys vyhrát," upozornila brunetku, jež bez zájmu pokrčila rameny.

„Kdybych vyhrála, co se tím změní?" optala se Victoria. „Je to jen soutěž. Nic, co by ovlivnilo osud lidstva."

„Ovlivní to životy následujících Princů a Princezen. Chceš, aby je Bree sekýrovala tak, jako Bliss sekýruje nás?" nadhodil s povytaženým obočím Emmet.

„Královny bývají potvory," nechal se slyšet Colin. „I ta minulý rok byla," otřásl se, aby svým slovům dodal na důrazu.

Ono tento přítomné spíše pobavilo.

„Myslíš, že si to nová Královna přebírá od té předchozí?" zajímal se o názor vysloužilého Prince Fakulty tělesné výchovy a sportu Mason.

Než stačil Colin svému svěřenci jakkoli odpovědět, zavrtěla zrzavá studenta druhého ročníku hlavou.

„Blbost," zamítla. „Vysloužilá Princezna, co se starala o mě, byla taky furie a vidíš mě snad, že bych nutila Vicky oblékat se tak, jak si já představuju nebo ji nutila po schůzkách chodit běhat kolečka na hřiště?" protočila Sage očima.

Při slovech vysloužilé Princezny Fakulty umění a designu, Victorii zamrazilo. Když se kdysi ona či Ian zmínili, že to s dívkou, která ji měla na starost, neměla snadné, myslela si, že prostě jen požadovala dochvilnost a nebyla nijak zvlášť příjemná. Nikdy ji nenapadlo, že by dívku mohla do něčeho nutit a dělat jí ze života peklo. Podle smutku a zlosti, jež se v očích Sage mísily při vzpomínkách na ročník Králů školy, kterého se účastnila jako zástupce své Fakulty, byla vděčná za to, že Sage nebyla žádná potvora.

Blížilo se to. Zkouškové období pomalu klepalo na dveře. Z toho důvodu se Vicky se svými přáteli rozhodli sejít u Robertsových doma. Přidal se k ním ještě Mason se svým kamarádem z Fakulty tělesné výchovy a sportu, a nechyběl ani Ben s Dashem. Co se týkalo Deana, tak toho vídali v posledních dnech obyvatelé domu jen výjimečně.

Když si povídala s Joshem a Ronanem v kuchyni a byla požádána Masonem, zda by je na chvilku mohla nechat o samotě, neměla nejmenší tušení, co mělo následovat. Aniž by se zamýšlela nad tím, co asi tak mohl tmavovlasý mladík jejím dvou přátelům chtít, usadila se na pohovku mezi Matea a Tobyho, kteří hráli s Theem a Isabellou stolní hru. Momentálně však byli mladíci nuceni přestat a čekat, protože blondýnka nebyla v dohledu.

Naštvaný hlas, který se ozval z kuchyně, přilákal pozornost všech přítomných v kuchyni. Než však kdokoli stačil byť jen vyskočit na nohy, přiřítala se do obývacího pokoje rozčilená Isabella, následovaná třemi mladíky.

„Je to pravda?" zvýšila lehce blondýnka hlas na svou kamarádku, jež neměla nejmenší tušení, co provedla.

„Co se děje?" optal se rozrušené studentky oboru Fotografie Ben klidným tónem.

„Co se děje?“ zopakovala Isabella jeho otázku, aniž by na něj pohlédla. „To bych taky ráda věděla.“

„Může nám někdo objasnit, o co jde?“ požádal skupinku, jež se ještě před pár okamžiky nacházela v kuchyni Toby.

„Vicky podle všeho dostane na konci tohodle semestru od své mamky byt ve městě, ze kterého se sem přestěhovali,“ odpověděla na jeho otázku Bella, která vypadala vlastními slovy pobouřena.

Šedé oči, podobné obloze těsně před bouřkou, vyhledaly jedinou přítomnou osobu, která o dohodě mezi nimi a Georgiou věděla a nacházela v obývacím pokoji domu Robertsových.

„Myslela jsem, že ti můžu věřit," povzdychla si, zrazeně hledíc na drobného blonďáčka, který stál kousek od Isabell.

„Já to nikomu neřekl, Vicky," bránil se Ronan. „Vždyť jsem ti to slíbil.“

„Věděl si o tom? A nic si nám neřekl?" Bell se ani nesnažila zakrýt své zklamání.

„Nechtěla jsem, aby vám to řekl," zastala se mladíka brunetka. „Nakonec jste se to ale stejně dozvěděli," prohrábla si nešťastně své dlouhé vlasy.

„Slyšel jsem tvůj rozhovor s Gergoií," ozval se nejmladší z bratrů Robertsových. „Chtěl jsem vědět, jestli je to pravda, a proto jsem se zeptal Ronana, Bell a Joshe. Ukázalo se, že dva z nich byli stejně šokovaní, jako já.“

„Takže je to pravda,“ vydechl Toby, jež tomu stále nemohl uvěřit.

Brunetka se zmohla na pouhé přikývnutí, jež následovala chvíle ticha, kteroi přerušila blondýnka.

"To mě tu jako necháš?"

Na první pobled by si člověk mohl myslet, že byla Isabella vzteky bez sebe. Pravda byla taková, že se za ním skrývala ohromná bolest a strach.

„Měla si nám to říct," ozval se Maty, který narozdíl od své blonďaté kamarádky dokázal zachovat klid.

„Měla," souhlasila brunetka. To ale neměnilo nic na tom, že to před nimi tajila.

Půlnoc. Slzy stékaly po jejích tvářích, když do skupinové konverzace odeslala za pomoci roztřesených prstů dvouslovnou zprávu, jež ovšem nesla jasné poselství.

Omlouvám se.

Ta dvě slova vyjadřovala, jak moc líto jí to bylo. Jak upřímně litovala toho, že nesebrala odvahu dříve. Chtěla jim to říct. Opravdu chtěla. Ale neudělala to. Neodhodlala se. Nenašla na to dostatek síly a nyní už bylo pozdě. Věděli to. A právem byli naštvaní. Alespoň to si Victoria myslela. Spíše než s naštvaností, se její přátelé potýkali se zmatkem. Ani jeden z nich neměl tušení, co dělat. Nechtěli ji nechat odejít. Zároveň ji ale nemohli držet. Pokud si sama nepřála zůstat, pokud by ji návrat do města, ze kterého pocházela, měl udělat šťastnější, pak ji museli nechat jít. Věděli to. Zároveň také věděli, že pokud na to dojde, bude je to bolet. Pro ni by byli ochotní to přetrpět. Nikdo z nich však nebyl schopen ony myšlenky a pocity sepsat do vět. A tak Vicky seděla ve svém pokoji s pocitem, že zůstala sama. V uších měla sluchátka, z nichž se ozývala hlasitá hudba. Právě to v onu chvíli potřebovala. Přehlušit hlasité myšlenky, kvůli kterým se každým okamžikem cítila ještě hůř.