Králové školy

Kapitola 53: Blízko a přeci tak daleko

Zmatek. Tak se podle jediné osoby ženského pohlaví, která se v domě právě nacházela, dala nazvat momentální situace. Dean se jako obvykle v posledních týdnech zavřel ve svém pokoji s úmyslem se učit, když se u brány vedoucí na pozemek Robertsových objevil Lee s Tinem a Samem s tím, že se budou učit hromadně. Deanovi se to nelíbilo a nebyl jediný. Se Samuelem a Quentinem znali onoho mladíka dost dlouho na to, aby věděli, že se to zvrhne na odpoledne strávené hraním her  v obývacím pokoji. A přesně tak by to pravděpodobně dopadlo, kdyby za Masonem nepřijel Theo a Bena nenavštívil Dash. Takového počtu bylo podle Leeho slov škoda nevyužít, takže se mladíci přesunuli na zahradu, připraveni rozdělit se do dvou týmů a vrhnout se na basketbal.

„Nechceš mě vystřídat?“

Brunetka sedící na terase s knihou v ruce překvapeně zamrkala. „Už nehraješ? To teda nemáš moc výdrž,“ škádlila prostředního z bratrů Robertsových.

„Musím dodělat jednu práci na pondělní přednášku,“ odpověděl otráveně. Ani trochu se mu do toho nechtělo. Zvlášť když venku bylo krásně a on by místo času stráveného nad prezentací mohl být se svými sourozenci a přáteli.

„Nedělal si ji ráno?“ povytáhla Vicky tázavě obočí.

Ben se neubránil úšklebku. „Jo, jenže pak přijel Dash,“ vysvětlil.

„A proti tvé vůli tě donutil nechat to na později,“ pronesla se smíchem Vicky ironicky.

„Nesnáším, když mě otravuje, zatímco dělám něco do školy,“ zamračil se na oko vážně Ben. „Ale ještě víc nesnáším, když najednou přestane."

Svými slovy si od dívky vysloužil ránu do ramene. Na její tváři zářil vřelý úsměv, který povadl, když pohledem přejela přes skupinku mladíků hrající basketbal.

„Kdy jim to řekneš?“ optala se vážně.

Tázaný se zarazil, pár vteřin přemýšleje, co tím dívka myslela. Jakmile mu to došlo, nervózně pokrčil rameny. „To není tak snadný.“

„Bene, nemůžeš jim to tajit věčně. Já jim nic neřeknu, ale je tu ten fakt, že vás Mason viděl si dát pusu...“ připomněla mu událost, která se odehrála několik dní zpátky. Hned při první příležitosti mladíka upozornila, že s Dashem nebyli tak nenápadní, jak si mysleli.

Student druhého ročníku Fakulty informatiky si frustrovaně prohrábl tmavé vlasy. „A co mám podle tebe dělat? Nechci, aby se mi začali oba stranit.“

"Proč děláš věci složitější než doopravdy jsou?" zeptala se Vicky nechápavě.

„Nevíš o čem mluvíš,“ zavrtěl Ben odmítavě hlavou.

„Že ne? To ty si spíš zapomněl,“ odfrkla si dívka, „mluvíme totiž o Deanovi a Masonovi. Tvých bratech, kteří by pro tebe udělali cokoli, stejně jako ty pro ně. Pokud by tě neměli oni přijmout takového, jaký jsi, tak to nedokáže nikdo.“

Hektická povaha, v níž Isabella vynikala, doháněla Vicky mnohdy k šílenství. S osmi mladými studenty v domě, byla však vděčná, když jí ono chaotické stvoření zavolalo s dotazem, zda by se mohlo stavit. V tu dobu však netušila, že Bella přijela s jasným úmyslem. Přimět ji udělat si pořádek v hlavě a především v srdci. Podle ní už bylo na čase, aby se přestala schovávat, odstrčila obavy stranou a začala se chovat jako dospělá. To Victorii přišlo poměrně ironické, protože z nich dvou to byla právě sama Isabella, kdo měl sklon k mnohdy až dětinskému chování.

„Takže?“ nadhodila už po několikáté.

Její neustálé otázky začínaly brunetce lézt na nervy. Ačkoli se jí na ně ani v nejmenším nechtělo reagovat, moc dobře věděla, že dokud Bella nedostane své odpovědi, nedá jí pokoj. Proto se rozhodla povolit maličko své ochranné zdi a dovolit blondýnce nahlédnout do zmatku, jež se v její hlavě odehrával.

„Nikdy jsme spolu nechodili. Byli jsme jen přátelé,“ začala pomalu.

V hlavě jí běžely desítky přednášek, při kterých dříve sedávala mezi Joshem a Ronanem. Nyní tím uprostřed byl blonďáček. Z něj se koneckonců stal prostředník. Cokoli bylo potřeba vyřešit ohledně jejich společného projektu, padalo nyní na jeho hlavu, protože jeho dva přátelé na sebe byli sotva schopni pohlédnout. Přestože se nepohádali, vypadalo to mezi nimi jako po válce.

„A přesto, když se mnou teď přestal mluvit, přijdu si jako po rozchodu,“ pohlédla do zelených, vřelých očí. „Možná si měla pravdu, když si říkala, že my dva nemůžeme být jen přátelé. Myslím, že jsem se do něj zamilovala," vydechla tichým, sotva slyšitelným hlasem.

V první chvíli si nebyla jistá, zda onu poslední větu skutečně vyslovila nebo jí jen prolétla hlavou. Během pár vteřin byla ujištěna, že z jejích úst skutečně vyklouzla.

„No neříkej," odfrkla si dívka, jež si toho všimla již dávno. Když si však uvědomila, jak necitlivě to znělo, rychle se omluvila, načež si židli posunula blíže ke své kamarádce. „Vážně si to neviděla? Nebo ses jen tolik bála to vidět?"

„Dívala jsem se na něj jako na kamaráda. Když jsem si uvědomila, že jsem do něj zamilovala, vyděsilo mě to," přiznala váhavě.

„Bylo snazší dělat, že ty city neexistují než přiznat, že tě děsí,“ pochopila blonďatá dívka, jednu ruku pokládajíc na rameno své kamarádky. „Můžeš se mnou o tomhle i o čemkoli jiném mluvit, kdykoli si budeš přát. Víš to, že ano?“

Díky ní si Victoria uvědomila, že neočekávala příliš, když doufala, že jí Tess během posledního hovoru, co spolu vedly, vyslechne. Jen prosila špatné lidi. Nebylo to poprvé, co nad něčím takovým přemýšlela. Už několikrát jí napadlo, jestli to stěhování nakonec nebyla výhra.

I přes rozhovor s Bell, díky němuž konečně přestala dělat, že k Joshovi necítila víc, než jen pouhé přátelství, se nezměnilo vůbec nic. Jako kdyby nevyřčená slova mezi nimi vystavěla neproniknutelnou zeď, kterou pocítila v plné síle pondělního rána hned po vystoupení z Ronanova auta.

Poprvé za ty měsíce, co Joshuu potkávala téměř každý den, netušila, jak se zachovat. Ačkoli by jej normálně pozdravila s úsměvem na rtech, tentokrát se dívala přímo před sebe, když ho na parkovišti toho rána míjela u jeho auta. A zatímco ona se obávala na něj promluvit, protože si myslela, že na ní byl naštvaný, jeho bodlo u srdce, když se mu nepodařilo s ní navázat oční kontakt. Jediný důvod, proč se toho rána přiměl vstát a jít do školy i přes neskutečnou touhu zůstat v posteli, byl ten, že mohl po víkendu vidět jí. Doufal, že to hloupé mlčení, které k ničemu nevedlo, dokáží překonat. Teď to ale vypadalo, že přestože předtím byla Vicky zmatená a on naštvaný, role se obrátili. A tak oba toho dne usedli do lavice poprvé každý na jiné straně učebny, srdce těžká smutkem a obavou, netušíc, že by k vyřešení všeho stačilo sebrat jen ždibec odvahy a o všem si promluvit.