Shadows Behind You // h.s.

XXXVI. Another Love

Z pohledu Harryho:

Zavřeli mě do sklepa. Přesně na to stejné místo, kde byla předtím Maddy. Až teď jsem si začal uvědomovat, jaké to pro ni muselo být peklo. Jsem strašný člověk, vím to. Ani bych se nedivil, kdyby mi Maddy někam odvedli a já bych jí už nikdy neviděl. Nikdy si nezasloužila takové zacházení. Byl jsem k ní hodně krutý a ona kvůli toho po nocích plakala. Jenže jsem se nikdy nezvedl z postele a šel jí utěšit. Raději jsem jako arogantní debil ležel a předstíral spánek. 

Myslel jsem si, že po včerejší noci, kdy za mnou sama přišla, se to všechno urovná. Vypadalo to tak. Ráno jsem se však vzbudil a místo vedle mě bylo prázdné. Dostal jsem strach, jestli se jí něco nestalo, a tak jsem se vydal k jejímu pokoji. Uviděl jsem ji a Liama, jak jí tam ten nevděčný hajzl ocucává. Krev v mých žilách se rozpálila na teplotu vyšší, než je na povrchu slunce a vydal jsem se pro moji Maddy.

Díky tomu, tady teď sedím na staré matraci ve sklepě. Louisova slova, která řekl dříve, než zamkl dveře vyzněla dost jasně:

„Doufej, že se s tebou ještě přijde rozloučit. Jinak by to bylo asi naposledy, co si ji kdy viděl,"

V tu chvíli jsem si uvědomil, že to všechno asi právě končí a ona mi už nadobro odejde. To ticho v místnosti mě nutilo přemýšlet. Vzpomínal jsem si na ty chvíle, kdy jsme spolu byli šťastní. Až teď mi docházelo, že jediný, kdo byl celou tu dobu šťastný jsem byl já. 

Já, ten sobecký bastard, který svým štěstím naprosto přehlížel ten smutek, který se skrýval za jejím falešným úsměvem. Byl jsem jen slepý, nebo mi bylo vlastně jedno, jak se celou tu dobu cítila.

„To nemůže být pravda," šeptal jsem zhrouceně.

Myšlenky se mi vrátily na naše vzpomínky. Útržky vzpomínek se mi zjevovaly před očima, jako bych právě snil.

Flashback

„Zlatíčko, já vím, že mám ojedinělou barvu očí, ale je trochu nepříjemné, když se do nich neustále koukáš,"řekl jsem a jemně se usmál, abych to nebrala jako nějakou výhrůžku.

„Mě to nezajímá, že ti nastříkala pepřák do ksichtu a Jacka kopla do koulí," zasyčel jsem. Ta vzpomínka mě donutila se jemně usmát. Jack pak skuhral ještě další tři dny.

„Mady, chci ti říct, že tě mám moc rád a tvé chování se mi opravdu nelíbí, ale časem to zlepšíme, dobře ?"

Stala se z ní poslušná holka, ale už nejspíš už není má poslušná holka.

„Jak se ti líbí tvůj obojek, babygirl ?"

Pamatuji si ten den až moc dobře. Už nikdy jsem jí ten obojek nedal na krk. Mám ho pořád schovaný u mě v pokoji, jako památku na moje děvčátko.

„P-prosím ne-neublížíte mi-mi, p-pane Stylesi," Její hlásek byl tak vystrašený. Myslím, že je to vzpomínka asi dva dny po příjezdu k nám.

„Neboj budu tu s tebou, drahoušku,"

„Říkej mi Daddy,"

„Já chci domů, prosím. Prosím, pusťte mě domů. Jste na mě opravdu hodný, pane Stylesi, ale nikdy bych se tady necítila jako doma,"

„Odpovíš mi ty, ště*ko?!"

„Dobře, tak půjdeme ke mě a tam si zdřímneš a pak mi povíš, copak tě trápí," Jenže ona mi nikdy popravdě neřekla, co jí je. Měla strach z mé reakce.