Shadows Behind You // h.s.

XXXIV. Stone Cold

Chladná noc přišla i k lesům za centrem Londýna. K domovu osamělého muže, který ztratil vše, na čem mu kdy záleželo.

Celý dům byl zahalený temnotou. Pátek večer byl pro muže a jeho kamarády čas na fotbalové utkání v televizi, které vždy napjatě sledovali. Avšak dnešní pátek večer byl vskutku jiný, než ty ostatní. V domě panovalo ticho. Zdálo se, že všichni poklidně spí, jenže ani jeden z obyvatelů domu toho večera nemohl zamhouřit oka. 

Počasí panující venku jim k jejich snaze usnout moc nepomáhalo. Na černé obloze se protínaly blesky a z oblak padaly obrovské návaly deště. Okolní stromy se pod náporem větru nebezpečně ohýbaly. Ty starší z nich dokonce spadly nebo v lepším případě se jen zlomily některé větve.

V každém z šesti pokojů v druhém patře domu, ležel ve své posteli jeden člen této rádoby domácnosti. Jediné dva pokoje měly stále rožnutou lampičku. Dva naprosto odlišné pokoje s naprosto odlišnými lidmi.

Muž věděl, že má dívka z bouřek strach, a proto zůstal vzhůru, kdyby ho potřebovala. Jenže tušil, že by za ním po tom všem nepřišla. Ublížil jí v tolika směrech. Nezaslouží si ji.

Dívka věděla, že teď nechce být sama. Co má dělat? Má strach a člověk, který jí pomáhal s usínáním při bouřce se stal její noční můrou. Věděla, že mu tím ubližuje. Byla pro něj až moc dobrá.

Kapičky deště bubnovaly na střechu a parapety oken. Všechno tam venku znělo jako symfonie. Kapičky deště připomínaly bubny, vítr svým fičením připomínal zobcovou flétnu . Hromy zněly jako masivní gong. Šumění lesa připomínalo  jeden velký smyčcový orchestr. Chyběla jen sopranistka. Někdo, kdo doprovodí tuto krásnou melodií nějakou písní.

Dívka přešla k oknu a sedla si na vnitřní parapet obestlaný polštáři. Byla půlnoc, ale dívku to nezastavilo v tom začít zpívat. Chtěla vyjádřit to, co právě cítí. Její hlas byl chraplavý a tichý. Nevadilo ji, že jí může někdo slyšet.

„Stone cold," tichounce zazpívala. Přesvědčila se tím, že jí její hlas nezradil.

„Stone cold. You see me standing, but I'm dying on the floor," zpívala tiše a pozorovala její orchestr tam venku. Ohýbající se stromy jí připomínaly davy fanoušků tančící do rytmu. Cítila se aspoň na chvíli chtěná.

„Stone cold. Stone cold. Maybe if I don't cry I won't feel anymore," zněl její lámající se hlas místností. Po tvářích jí tekly slzy.

Z druhé místnosti se ozval klavír. A hlas toho, kterého teď tak moc potřebovala.

„Stone cold. Baby. God knows I try to feel," zpíval chraplavý hlas z druhé místnosti. Doprovázel ho orchestr tam venku a jemné tóny klavíru.

„Happy for you. Know that I am. Even if I can't understand," zpíval kudrnatý muž se slzami v očích. Měl rád tu písničku. Nepotřeboval se ani dívat na klávesy. Jeho prsty běhaly po klávesách ve známých cestách a stálé rychlosti.

Dívka se chtěla podívat, co se děje ve vedlejší místnosti, a proto se zvedla a přešla k šatníku, ze kterého vytáhla svetr, aby jí nebyla zima. Přetáhla si jej přes hlavu a vydala se ke dveřím vedlejšího pokoje. Měla strach. Ruce se jí klepaly a její žaludek se stahoval jako by ho právě navlékali do svěrací kazajky. Odhodlala se a třesoucími se prsty zaklepala na masivní dveře.

„Nemusíš klepat," ozvalo se z druhé strany dveří a dívka nejistě vstoupila do místnosti. Pohled se jí přesunul k muži sedícímu u klavíru se skleničku nějakého alkoholu v ruce.

„Ahoj," zašeptala nervózně. Snažila se dívat všude po místnosti, než aby se mu dívala do očí. Ještě pořád jí naháněl neskutečný strach.

„Ahoj," zašeptal nazpátek s malým úsměvem na rtech. Až teď se dívka podívala do jeho tváře. Viděla, že jeho oči jsou celé červené a na tvářích má ještě pořád mokré cestičky po slzách, stejně jako ona.

„Neměl bys pít. Bude ti špatně," řekla a přišla k němu trošku blíže.

„Promiň, lásko. Já to hned uklidím, dobře?" odpověděl a šel schovat flašku nějakého alkoholu ležící na klavíru. Byl hodně nervózní. Ona udělala první krok a on nechce pokazit ten svůj.

„Překrásně zpíváš," snažil se aspoň malinko komunikovat.

„Děkuji. I ty krásně zpíváš a taky krásně hraješ na klavír," odpověděla mu.

Harry k ní přišel trošku blíže. Celý orchestr utichl, ale v tom se ozvala obrovská rána gongu. Celá nebesa osvítila záře. Děvčátko se leklo a málem spadlo na zem. Muž byl naštěstí velice pohotový, a proto ji sevřel ve svém objetí, aby mu nespadla. Věděl, že jí uklidňuje být v jeho společnosti. Šeptal jí milá slůvka do vlasů a prsty jí na zádech kreslil všelijaké obrazce. Měla to vždy ráda.

„Půjdeme si lehnout, dobře? " zeptal se. Nebyl si ničím jistý, a proto se jí pořád ptal, jestli je všechno v pořádku.

Dívka jen jemně přikývla. Vydali se spolu k posteli, na kterou ji nechal si lehnout. Přikryl ji peřinou s povlečením tmavé barvy a ještě ji jemně zakryl svou černou flísovou dekou, aby jí nebyla zima. Sám přešel na druhou stranu postele a také se zachumlal pod peřinu.

„Je mi to moc líto. Nechtěl jsem ti ublížit. Jenže já jsem takový idiot a ty mě za to teď nenávidíš. Zapomínal jsem na své prášky a všechno se zdálo být dobré. Jenže pak se to zvrtlo. Nechci to brát, protože nechci, aby mě lidi brali za psychopata. Já nejsem psychopat, jen když se hodně naštvu, tak nepřemýšlím, co dělám. Přísahám, že bych ti nikdy vědomě neublížil. Jsi maličká a stačí ti jen trochu pro to, aby sis hodně ublížila. Přísahám, že ty prášky pro tebe budu jíst a budu se o tebe starat jako dříve. Můžeme spolu jít třeba do kina nebo na večeři. Zrovna minulý týden prý otevřeli v centru nějakou hezkou italskou restauraci, tak mě napadlo, že by jsme si tam mohli zarezervovat stůl a aspoň jeden večer spolu strávit sami," řekl muž a usmíval se na dívku ležící vedle něj. Cítil se aspoň trochu šťastný, že ji má u sebe.

„Harry, já to chápu. Nevím, jestli ti budu schopná někdy odpustit, ale budu se o to aspoň snažit. Já jen mám strach z toho tvého druhého já. Když jsem se ti podívala do očí, byly černé. Nebyly tak hezky zelené, jako teď. Prostě v nich nešlo číst. Mám z té tvé druhé stránky strach," plakala dívka.

„Lásko, slibuji, že tuhle druhou stránku už nikdy neuvidíš. Budu tu už jen já, ten Harry, kterého znáš. Neplakej, prosím. Už jsi se mnou, neboj se," šeptal klidně a hladil dívku po vlasech. Ta se přesunula k jeho odhalené hrudi, na kterou si položila hlavu a začala trochu klidnější dýchat.

Muž cítil její srdce bušící proti jeho hrudi. Bylo to příjemné. Cítit, že je teď s ním.

„Dobrou noc, sweetheart. Miluju tě," zašeptal a políbil ji do jejich rozpuštěným vlasů, ležících na jeho hrudi.

,,Mám tě ráda, Harry," odpověděla mu s malinký úsměvem na její tváři.

Obmotal ruce kolem jejího pasu a spokojeně se oba přesunuli do říše snů.

____________________________________

Co si myslíte o tom, že se Harry a Mady zase usmířili? Dělá Mady chybu nebo udělala dobře? 😇

Děkuji za všechny přečtení, hvězdičky a komentáře ❤️

Máte nějaké otázky - > pište do komentářů

Líbí se vám kapitola - > hoďte tam tu hvězdičku.⭐

Dávejte mi na sebe pozor. ❤️

Oprava 14.8. 2022 (jeden z mých nejoblíbenějších dílů)