Miluj mě věčně

93. Kapitola

Jung-Kook

Díval jsem se na Dong-Hana a přišel mi opravdu krásný. To že byl rozespalý mu kupodivu na roztomilosti spíš přidávalo než ubíralo a já jsem v tu chvíli už věděl jistě, proč s ním Tae byl. Co jsem však nechápal, byl fakt, že tohle stvoření dokázal opustit. Přestal ho Han bavit a nebo za tygříkovým rozhodnutím byla opravdu jen touha studovat v Seoulu a začít nový život? Nechtěl jsem se v tom šťourat, protože tohle byla opravdu jen jeho věc, přestože se nejspíš nezachoval úplně správně a teď má výčitky. Nedokázal jsem však potlačit představy, jak Tae a Han spolu spí... tak nevhodné myšlenky pro tuhle situaci... a já jsem začal žárlit ještě víc. Miláček si toho všiml a začal mě tak trochu škádlit, ale když mi pak připomněl, že mě miluje a že si vybral mě, uvědomil jsem si, že má žárlivost je úplně zcestná a zbytečná. O tom, že byl s Hanem jsem věděl už dřív a nežárlil jsem, tak proč teď? Jen protože jeho bývalého vidím přímo před sebou? Směšné! 

Navíc jsou tady jiné problémy, které jsou mnohem závažnější a těmi je Taeho odpuštění a Hanův druhý ex, který mu ublížil a který z nějakého záhadného důvodu volá pozdě v noci. Chápal jsem proto, že je Tae zvědavý a že chce vědět, co bude dál. Dong-Han mi připadal docela milý a sympatický, přál bych mu štěstí, proto jsem byl taky hodně zvědavý, jak tuhle situaci vyřeší. Stačí přece, že je smutný kvůli mému Taemu, nemusí se trápit taky kvůli tomu druhému. Doufal jsem, že to dobře dopadne. Už kvůli němu, ale taky kvůli mému miláčkovi, protože se díky tomu snad dokáže snáz přes všechno přenést, ale taky kvůli svému dobrému pocitu. 

Sledovali jsme Hana ven před dům. Jeho mobil už nezvonil, tak jsem nevěděl, jestli už dotyčný nevolá a nebo jestli si Taeho ex jen ztišil zvuky, ale protože po chvíli přijal hovor, došlo mi, že to druhé. „Co chceš?" zeptal se potichu. Stáli jsme hned u něho a on o nás neměl ani tušení. Neslyšeli jsme však, co ten druhý říká, i když jsme oba špicovali uši na maximum. Hanovi se chvěla ruka s telefonem, tak ho odložil na nějaký stolek a dal tam hlasitý odposlech. S miláčkem jsme se na sebe jen podívali a pak už jsme napjatě čekali, co se z mobilu ozve. „Hanie?!" ozval se hlas nějakého kluka, zřejmě toho Taeyonga. „Jsi tam?" Han však mlčel. „No tak... řekni jen, že jsi v pořádku, prosím." 

„Proč... proč se staráš?" zeptal se rozechvěle Taeho ex. „Protože jsem idiot a protože mě to všechno hrozně moc mrzí!" vyhrkl ten Taeyong. „Vím, že jsem to přehnal... neměl jsem to dělat. Promiň." „Promiň?" pousmál se smutně Han. „Proto mi voláš? Abys řekl „promiň"? Já ti kašlu na nějaké omluvy!" „Tak... co mám dělat?" „Nech mě na pokoji!" „Hanie... prosím..." naléhal ten kluk, ale Han zavrtěl hlavou, jakože ne. Nejspíš si neuvědomil, že ho ten druhý nemůže vidět. „Vážně mě to všechno moc mrzí, víš?" nedal se Taeyong, když si nejspíš uvědomil, že Dong-Han neukončil hovor. Nemohl však vidět slzy, které stékaly po jeho tváři, ale já a Tae jsme je viděli. Smutně jsem se pousmál na miláčka a pak jsem se k němu přitulil. Tae mě něžně políbil do vlasů, ale tvářil se taky smutně. Han se neměl ke komu přitulit, bohužel. 

„Mrzí mě, co se stalo Tae-Hyungovi i to, co jsem udělal já. Byl to skrat... žárlil jsem." pokračoval Taeyong. „To tě jako má omlouvat?" špitl Han. „Stejně ti to nevěřím!" dodal už rázněji. „Myslíš si, že mi zavoláš takhle pozdě v noci, začneš mi vykládat nějaké pohádky a já ti na to skočím? Co po mě vlastně chceš?" „Chtěl jsem se ujistit, že jsi v pořádku." vysvětloval ten kluk. „Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomil, co jsem provedl, ale pak jsem se k tobě vrátil a ty jsi neotvíral. Bál jsem se o tebe!" „Vážně?" nechápal Han. „Kdybys mě tam nenechal na zemi a jen tak neodešel, věděl bys, že rozhodně v pořádku nejsem. Gyu má pravdu, vůbec nechápu, proč s tebou mluvím..." „Hanie... já vím, že mi to nevěříš, ale opravdu mě to mrzí! Jenže když jsi přiznal, že mě nemiluješ, tak..." 

„Tak co? Já jsem ti to říct nechtěl, to ty... donutils mě! Žárlil jsi na někoho, kdo právě umřel? Nepřijde ti to ubohé? Celou dobu jsi věděl, co k němu cítím, ale hrál sis na hodného přítele a pak, když jsem nejvíc potřeboval tvou podporu, tak ses zachoval jako svině. Ale fajn, alespoň už vím, jaký jsi. Nech mě být, už mi nevolej!" Haniemu se chvěl hlas, ale i tak se pokoušel mluvit co nejdůrazněji. „Prosím, vyslechni mě." naléhal Taeyong. „Miluju tě!" Po těchhle slovech Hanie přerušil hovor a pak se svezl na studenou zem. Bylo mi ho moc líto, když jsem viděl, že pláče. „Ty mě miluješ, jo?" šeptal si pro sebe. „To určitě. Nevěřím ti... nevěřím!" Han seděl a dlaněmi k sobě tiskl svá kolena. Pořád plakal a pohled na jeho bolest byl opravdu smutný. 

Tae to bohužel cítil ještě víc než já. Po jeho tváři stékaly slzy a tiskl se ke mně, jako by potřeboval ochranu. Han ignoroval, když jeho telefon začal zvonit znovu. „Proč mi nedá pokoj?" vzlykl Hanie. „Nemiluje mě a já nemiluju jeho, tak proč... proč to tak bolí?" Víc se schoulil a my dva jsme se jen bezmocně dívali. „Tae-Hyungie... Tae-Hyungie je mrtvý." šeptal si pro sebe jako v nějakém tranzu. „Stejně zapomněl, že existuju... jsem k ničemu. Jsem k ničemu!" „Nejsi k ničemu!" zakřičel na něho Tae, i když mu bylo jasné, že je to zbytečné. „Já jsem na tebe nezapomněl, jen jsem byl pitomec, mrzí mě to." Já jsem mlčky hladil Taeho vlasy, snažil jsem se nebrečet a moc jsem doufal, že jeho ex neudělá žádnou blbost. Gyu ho neměl nikam pouštět! Dong-Han se po chvíli zvedl ze země, setřel své slzy a smutně se podíval na dveře od farmy. Jako by zvažoval, že se tam už nevrátí. Netušil jsem, co má v plánu, ale když se otočil, že odejde pryč, jen tak jak byl, mé srdce se sevřelo strachy. 

Zbláznil se?