Miluj mě věčně

49. Kapitola

Jung-Kook

Trpělivě jsem čekal, co Rahmiel řekne a on se znovu smutně pousmál. „Vysvětlím ti to..." povzdechl si. „Ale nejdřív bych se ti chtěl omluvit taky za to, že jsem ti všechno neřekl hned." Jen jsem přikývl, jakože jeho omluvu přijímám. Neřekl mi to před tím, tak mi to řekne teď, to snad nevadí. „Jenže já jsem si vážně myslel, že by tvůj jediný problém mohlo být to, že bys uvázl v tomhle světě!" hájil se a já ho nechal. „Ne že by sis nezasloužil odejít, ale sám víš, jak jsi fixovaný. No... prostě mě nenapadlo, že se poddáš temnotě až tak moc. Nenapadlo mě, že se ti ukáže... Nechtěl jsem tě děsit a tak jsem ti to neřekl." 

Zarazil se. „Říkal jsem, že ti to řeknu popořádku a teď tady melu páté přes deváté, jako kdybych měl prvního svěřence..." pousmál se sám nad sebou a já jsem se pousmál taky. Byl roztomilý, když takhle zmatkoval. Bylo to až rozkošně lidské a mi v tu chvíli přišel bližší než kdykoli před tím. Mlčky jsem ho objal, aby věděl, že je všechno v pořádku. Nic se přece nestalo. Věřil jsem, že by mě nedal a umíral jsem vděkem i láskou k němu. Nemohl bych si přát lepšího anděla! Možná je dobře, že jsem nevěděl všechno už dřív. Možná bych se jen zbytečně bál a všechno bych si tím jen zhoršil. To je už jedno. Odtáhl jsem se a on se na mě zadíval stejně láskyplně jako já na něho. Byla to kouzelná chvíle mezi svěřencem a jeho andělem strážným. 

Jenže já jsem už chtěl vědět, co všechno mi neřekl. Chtěl jsem, aby mi to už vysvětlil. „Dobře..." povzdechl si. „Chtěl bys nejspíš vědět, kam si je ten démon odvedl, že?" Přikývl jsem. „Takže o existenci astrálního světa už víš." začal vyprávět. „Podobných světů existuje víc, ale některé nejsou pro duše lidí přístupné a jiné nejsou vůbec podstatné... Existuje však jeden svět, kam se můžou dostat duše, které neodejdou do astrálního světa a nebo ty, které neuváznou v tomhle světě. Nechtěl jsem tě děsit, proto jsem ti o tom světu neřekl a taky proto, že jsem si opravdu nemyslel, že by se tě to mohlo jakkoli týkat. Vážně jsem nemyslel, že se poddáš bolesti a temnotě tak moc. Už se stalo, co naděláme..." Znovu si povzdechl a já jsem napjatě čekal, co řekne dál. Existuje temný svět? Peklo? 

„Ten svět je opravdu temný, plný bolesti a utrpení... prostě děsivý!" pokračoval Rahmiel. „V některých náboženstvích se tomu opravdu říká peklo, jen... duše tam nechodí za trest, jak si lidé mylně myslí. Dostanou se tam sice vesměs ti zlí a špatní, ale... může se stát, že tam skončí i takoví jako jsi ty. Ti, kteří až moc podlehnou své bolesti. Démoni se totiž živí jak nenávistí a zlobou, ale taky bolestí a strachem. Proto chtějí co nejvíc duší a je jim jedno, jestli jsou ti chudáci hodní nebo zlí. V tom světě pak jen prohlubují jejich pocity, nutí je ještě víc trpět ať už jde o pocit viny a nebo nenávist, která i ty zlé dostane totálně na dno. Démoni znásobují jejich muka a uspokojují se tím. Je to nekonečné a šílené utrpení, z kterého se už nikdo nikdy nedostane." 

„Ach..." vydechl jsem šokovaně. Tohle se mi mohlo stát? Tohle bych podstoupil z lásky k Tae-Hyungiemu? Znovu se mi vybavily pocity, které jsem zažíval v démonově blízkosti. Ano, kdyby měl chmatat na mého miláčka, raději bych dobrovolně skončil v pekle, než abych mu to dovolil. Nějak jsem tušil, že by tomu Kakabielovi má oběť opravdu spoutala ruce. Vždyť co je víc, než obětovat se z lásky? Byl jsem však rád, že se to nestalo. Moc rád!

„Takže... takže jim už nikdo nepomůže?" špitl jsem smutně. „Ne, Kookie..." zavrtěl hlavou. „Ty duše nemají šanci samy se z tama dostat a žádný z andělů tam nevkročí, protože je to opravdu hnusné místo! Ale..." dodal rychle. „archandělé už vymýšlí jak dobít temnou dimenzi a jak osvobodit ty duše. Zatím však ti chudáci musí trpět a dobře tak. Alespoň se očistí, než budou smět odejít do astrálního světa. Jsou tam vesměs opravdu hodně zlí jedinci a ti si to vážně zaslouží! Ještě se snad nestalo, že by tam doopravdy odešla duše čistá a nezkažená, i když oni usilují i o to. Většinou je andělé strážní zachrání, pokud... pokud ovšem neodejdou dobrovolně tak, jak jsi chtěl ty." 

„Proč jsi mě teda nenechal jít?" špitl jsem udiveně. „Protože ty si to nezasloužíš a protože jejich důvody byly jiné než oběť!" vysvětlil rozhodně. Nechtěl jsem se vyptávat, jaké důvody měli, byl jsem jen rád, že já jsem směl zůstat. „Ale on to zkusí znovu, že?" vydechl jsem, když jsem si vzpomněl na démonův slib. „Zkoušet může, co chce!" zamračil se Rahmiel, ale pak se znovu pousmál. „Nedostane tě, o to už se postarám!" „Ale... ale co Tae-Hyungie?" zarazil jsem se. „Když se neobětuju, tak..." „Postaráme se i tvého miláčka, neboj!" slíbil a já jsem mu věřil. Musel jsem mu věřit, jinak bych se asi zbláznil strachy o svou lásku. 

„Kdo... kdo to teda byl?" zeptal jsem se potichu. Vybavil jsem si tu bytost a přešel mi mráz po zádech. Byl opravdu děsivý! „Démon..." odpověděl smutně Rahmiel. „Je to démon. Kdysi byl anděl tak jako já." dodal ještě smutněji. „Jmenuje se Kakabiel a tak jako já dělal anděla strážného. Byl zářivý a úžasný, jenže ho ničila lidská zloba a nenávist. Postupem času začal vidět jen to špatné, nevnímal už lásku ani soucit, kterého jsou lidé schopni. Začal lidi nenávidět, padl. Vlastně je padlý anděl..." Znovu jsem si vybavil jeho krásnou tvář a došlo mi proč je asi tak přitažlivý. Kdysi byl anděl! Ano... až teď jsem si uvědomil, že měl temná křídla, která však dokonale splývala s temnotou, že jsem je předtím vůbec nevnímal. Soustředil jsem se jen na jeho výraz a na to, co mi říkal. 

„Padl a odešel za ostatními padlými." pokračoval můj anděl smutně. „Začal lidem škodit, namísto toho, aby je chránil. Začal je tahat do toho jejich hnusného světa bez naděje, aby se nasytil tím, co ho zničilo." „Takže... takže je vina lidí, že se z něho stala taková zrůda?" popotáhl jsem. „Ne!" zavrtěl hlavou Rahmiel. „Je to hlavně jeho vina! To on neměl být tak zaslepený! To on neměl vidět jen to špatné, ale měl hledat v lidech to dobré, protože to tam pořád je! Lidé jsou jako celek zkažení, sobečtí a nenávistní, ale pořád se mezi nima najde dost dobra a lásky. Ty jsi toho důkazem! On to neměl vzdát, neměl padnout a ještě to zlo zhoršovat! Nelituj ho, Kookie, on si za to může sám!" 

Maličko jsem se začervenal nad jeho pochvalou. Já jsem toho důkazem? To určitě! Jeho slova mě však moc potěšila. Dobře, nebudu toho zmetka litovat, už jen proto, že vyhrožoval, že si vezme mého tygříka! „Jak... jak chceš ale zabránit tomu, aby nesplnil, co říkal?" vydechl jsem rozechvěle. „Poruším pravidla!" řekl klidně můj anděl. „Ty nejsi schopen odejít na klidné místo a srovnat se..." pokračoval, když zaznamenal můj nechápavý pohled. 

„Do astrálního světa můžeš odejít až budeš připravený a protože u tebe není vůbec jisté, kdy to tak bude a protože on se jen tak nevzdá, když už se jednou ukázal, vezmu tě někam, kam duše lidí nesmí. Tam se srovnáš, protože tuším, že to bude potřeba!" „Porušíš pravidla?" nechápal jsem. „A ne... nebudeš z toho mít problémy?" „Ty za to stojíš!" pousmál se a znovu něžně pohladil mou tvář. „Ty stojíš za ten risk, i když... myslím, že to rada pochopí..." 

Hleděl jsem na něho jako spadlý z višně. „Kam... kam mě chceš vzít?" „Do jedné dimenze, která není sice stejná jako astrální svět, ale je tam klid a pokoj stejně jako v astrálním světě." odpověděl vážně. „Navíc... z tama si tě nikdo nečekaně nepřivolá, budeš mít dost času na to se srovnat, uklidnit se a znovu si odpustit. Líp si představíš, jak vypadá astrální svět, když poznáš i jiný svět než je tento. Připravíš se tam na odchod." „Takže... takže už se tady nevrátím?" špitl jsem s pohledem upřeným na spícího Tae-Hyungieho. 

U srdce mě bodla lítost, že tohle krásné stvoření už vidím naposledy. Naposledy v tomhle světě. „Vrátíš!" řekl Rahmiel a já jsem se znovu podíval do jeho tváře. „Brána do astrálního světa se otvírá jen v tomhle světě." vysvětlil. „Navíc... mám takové tušení, že..." Zadíval se na tygříka a já jsem udělal to stejné. „že tě tady bude potřebovat!" Nechápal jsem, co tím chce říct, ale nezdálo se, že by mi to chtěl nějak víc objasnit. Raději jsem se neptal. Přemýšlel jsem. Mám nechat svého anděla, aby porušil pravidla? 

Vážně za to stojím?