Jung-Kookieho cesta životem na tomto světě skončila, už není mezi živými. Jak se vypořádá se svou smrtí? Jak zvládne bolest z odloučení od svého miláčka a pocit viny? Odejde pokojně "do světla"? Zjistíte to při četbě tak trochu fantasy ff navazující...
Vždycky jsem automaticky zavřel oči, když jsem se měl přenést a teď tomu nebylo jinak. Něco však přece jen bylo jiné. Ta síla, která mě vždycky uchopila a vyzvedla, tentokrát vycházela přímo ze mě. Přenesl jsem se svou vlastní vůlí a ne vůlí někoho jiného! Teda... doufal jsem, že jsem se opravdu přenesl, i když ticho, které kolem mě najednou zavládlo, napovídalo, že už opravdu nejsem u svého miláčka. Ještě chvíli jsem nechal zavřené oči a vychutnával si ten klid a úžasnou pohodu. Mrzelo mě, že jsem od tygříka utekl, ale přesně tohle jsem potřeboval! Přesně tohle potřebovalo mé zraněné srdce.
Nakonec jsem oči přece jen otevřel, abych je mohl ze široka rozevřít a s úžasem se rozhlédnout po Moonieho ložnici. Já jsem to vážně dokázal! Jsem tady! Rozhlížel jsem se po pokoji a vzpomínal na den, kdy jsem tady vkročil poprvé. Tenkrát byl pro mě Nam-Joon naprosto cizí kluk, ale já jsem s ním i tak šel k němu domů. Tenkrát jsem netušil, že se z nás za tak krátkou dobu stanou dobří přátelé. Pořád mám Moonieho moc rád a nikdy nezapomenu, co všechno pro mě udělal! Nepřestával jsem se rozhlížet a do mého srdce vstoupila dost velká nostalgie. Tolik vzpomínek...
V ložnici se nic nezměnilo, všechno bylo na svém místě, včetně fotografie Geong-Min. Tentokrát jsem však už neměl tak stísněné pocity, když jsem se zadíval na její krásnou tvář. Jsem už přece taky mrtvý a navíc jsem si prošel téměř vším, čím si musela projít i ona... je to za mnou. Napadlo mě, že už určitě odešla do astrálního světa a že je jí dobře. Maličko smutně jsem se pousmál. Kéž by to Moon věděl... kéž by věděl, že je jeho Geong-Min šťastná. Jednou se však znovu setká se svou sestřičkou, tím jsem si byl naprosto jistý.
Nějak jsem však nechápal, proč jsem zrovna v tomto pokoji, když můj zrak konečně padl i na postel a zjistil jsem, že si na ní hoví můj milý tatér. Poklidně spal. Ležel na břichu a jeho výraz byl neskutečně roztomilý... tak nevinný.
¡Ay! Esta imagen no sigue nuestras pautas de contenido. Para continuar la publicación, intente quitarla o subir otra.
Změnil si barvu vlasů na hnědou, ale změnil taky barvu povlečení. Už to nebylo to černé, ve kterém jsem spával já, bylo sněhově bílé. Nevím proč, ale hodně mě to zamrzelo. Doufal jsem asi, že všechno najdu tak, jak si to pamatuju...
Na druhou stranu je možná dobře, že má jiné povlečení, protože by mě snad ještě víc mrzelo, že už se nemůžu zakutat pod hebkou látku a spát, tak jak jsem to dělával, když jsem měl možnost okupovat jeho krásnou postýlku. To už by vážně nešlo a nejen proto, že teď si tam hověl Nam-Joonie, právoplatný majitel. Tentokrát se mé srdce sevřelo něhou a vděkem. Opravdu mu vděčím za hodně a hlavně pak za to, že jsem poznal Tae-Hyungieho!
Láskyplně jsem natáhl svou ruku, abych mohl naznačit pohlazení Moonieho tváře. Pak jsem se k němu sklonil blíž. „Děkuji, Moonie." zašeptal jsem do jeho ucha. „Děkuji ti za všechno!" Překvapeně jsem pak sebou cukl, když zašeptal, aniž by otevřel oči: „Jung-Kookie... jsi to ty?" Odstoupil jsem od něho a nepřestával jsem civět, zatím co se Moonie přetočil na záda a protáhl se jako líná kočka. Netušil jsem jestli už je vzhůru a nebo se teprve probouzí... ale...
