Miluj mě věčně

90. Kapitola

Jung-Kook

Ruku v ruce jsme skrz dveře vyšli zpět na chodbu. Nestačil jsem se moc rozhlédnout, protože jsme chvíli na to procházeli dalšími dveřmi. Jako v Taeho pokoji, i tady byla tma, ale hned jsem poznal, že jsme v otcově ložnici, díky velké manželské posteli na které miláčkův otec spal. Když jsme přišli blíž, mé srdce se bolestně sevřelo, protože Tae potichu vzlykl. Se slzami v očích zíral na svého tátu, který spal schoulený do klubíčka. V jedné ruce tiskl nějakou látku a ve druhé nějakého plyšáka... snad medvídka. „Tati." zašeptal miláček. Přestože šeptal, byla slyšet bolest, která se rvala na povrch v podobě dalších slz. „Tati..." Víc jsem stiskl tygříkovu dlaň, ale když se pak rozplakal úplně, přetočil jsem ho tak, abych si ho mohl přitisknout k sobě. Tae-Hyungie se pak ke mně tulil a nepřestával plakat. Já jsem konejšivě hladil jeho záda i vlásky, ale mlčel jsem. Nebylo nic, co bych mohl říct. 

Po nějaké chvíli se miláček konečně uklidnil a pak, když se jemně odtáhl, setřel své slzy. „To... to je mámina noční košile." vydechl pořád se stopami bolesti a smutku v hlase. Poukázal na látku, kterou jeho otec i ze spánku pevně svíral. „Aha..." povzdechl jsem si. „Pořád se nepřenesl přes její smrt a je to moje vina!" pokračoval Tae a znovu vzlykl. „Já jsem zabil mámu a pak jsem tady ani nebyl, abych mu pomohl nějak se z toho dostat." popotáhl. Bylo na něm vidět, že se snaží znovu neplakat, ale moc mu to nešlo. „Táta byl a je na všechno sám!" Utřel si nové slzy, ale pak se znovu usedavě rozplakal. „Je jedno, že spí... nepomáhá to. Moc to bolí!" Plakal tak moc, že mi to rvalo srdce. 

Chtěl jsem ho znovu obejmout, ale odstrčil mě. „Nech mě!" vyhrkl. „Nech mě, nesahej na mě!" Sesunul se na zem a já jsem nevěděl, co mám dělat. Bolelo mě to, protože jsem ho už takhle nechtěl nikdy vidět. Proč mě najednou odmítá? Pokusil jsem se znovu se k němu přiblížit, ale on se znovu odtáhl. „Vypadni!" zakřičel na mě. „Vypadni a nech mě o samotě!" Po jeho slovech jsem sebou cukl a po mé tváři stekla slza. Nechtěl jsem taky brečet. Chtěl jsem být silný pro něho. „Kam... kam mám jít?" vzlykl jsem proti své vůli a on se na mě podíval svýma uslzenýma očima. „Pryč." odpověděl prostě, než schoval svou tvář do svých dlaní. Jeho ramena se otřásala pod srdcervoucími vzlyky. Chtěl jsem ho alespoň pohladit, ale nakonec jsem jen zlehka přejel prsty po jeho vlasech. Už se na mě ani nepodíval... tomu se říká zvrat. 

Nevěděl jsem, kam mám jít. Hlavně jsem nikam chodit nechtěl a tak jsem se nakonec posadil na zem, z druhé strany postele, kde mě Tae nemohl vidět. Snažil jsem se nebrečet. Proč zrovna Tae-Hyungie vždycky tak naruší klid, který jsem získal v zakázané dimenzi? Nechápal jsem, proč zrovna miláček má na mě tak negativní vliv. Jeho aura sice byla o poznání míň temná, ale bylo poznat, že si ještě neodpustil a že si hned tak ani neodpustí. Tae nepřestával usedavě plakat, ale po nějaké době se začaly jeho vzlyky zklidňovat, až nakonec utichly. Vstal ze země a rozhlédl se. Vykukoval jsem zpoza postele, ale on mě neviděl. Netušil jsem, co hledá. Znovu potichu vzlykl. „Jung-Kookie..." vydechl bolestně. „Králíčku?!" 

Nijak jsem nereagoval, protože jsem nevěděl, jestli mě chce mít u sebe a nebo se jen ujišťuje, že jsem opravdu odešel. „Miláčku... promiň." vzlykl. „Já... já jsem doopravdy nechtěl, abys odešel. Promiň." šeptal, a když jsem zaznamenal, že se chystá znovu se rozbrečet, nemeškal jsem, octl jsem se u něho, abych ho mohl pevně sevřít ve svém objetí, což jsem taky hned udělal. Tae se ke mně přitulil a svůj nosík zabořil do mého krku. „Ty jsi tady?" vzlykl. „Ty jsi nikam nešel?" „Už jsem ti říkal, že se od tebe nehnu ani na krok." vydechl jsem do jeho vlasů, do kterých jsem následně přitiskl své rty. „Promiň." špitl. „Promiň, že jsem tě odháněl. Já..." „To nic, zlato." konejšil jsem ho. „Chtěl jsi být chvíli sám, to je v pořádku." „Byl jsem na tebe hnusný..." popotáhl a já jsem ho k sobě víc přivinul. „To nic... už jsem na to zapomněl." 

„Vážně?" Miláček naposledy popotáhl a pak se odtáhl, aby mohl přitisknout své rty na ty mé. „Jsi úžasný miláček, víš to?" zašeptal pak do mých rtů. „Já vím." ušklíbl jsem se pobaveně, ale pak jsem dodal úplně vážně: „ale ty taky!" Chvíli jsme se jen tak nevinně pusinkovali a pak se Tae znovu zadíval na svého tátu. „Ten plyšák..." ukázal na medvídka. „ten je můj první, kterého jsem dostal už jako mimino." Smutně se pousmál. „Dlouho byl můj nejoblíbenější. Pak jsem ho chtěl vyhodit, ale máma si ho vzala k sobě, že prý by to byla škoda... No, tak skončil u rodičů na poličce." Pohladil jsem tygříkovu smutnou tvář. „Tátu hodně zasáhla i moje smrt." dodal skoro šeptem. „Každá smrt je bolestivá!" přikývl jsem. „Zvlášť když umře někdo blízký. Ale, miláčku..." Něžně jsem ho pohladil. „On to zvládne, uvidíš. Tvůj táta je úžasný, on to dokáže!" 

„Jak... jak tohle můžeš vědět?" zeptal se rozechvěle. „Vždyť ho vůbec neznáš!" dodal skoro naštvaně. Naštěstí se neodtáhl, ale víc se ke mně přitulil, jako by se tím chtěl omluvit za svůj tón. Povzdechl jsem si. „Neznám." připustil jsem váhavě. „Ale sám jsi říkal, že zůstal na všechno sám." začal jsem opatrně vysvětlovat. „Byl sám, a přesto to zvládal. Úžasně se postaral o tvého brášku i o tvou sestřičku. Nebo myslíš, že ne?" „Hmmm..." vydechl. Nejspíš to byl souhlas. „Už kvůli nim a pro ně to zvládne!" pokračoval jsem rozechvěle. „Překoná tu bolest a jejich život půjde dál. Nakonec se znovu setkáte, pamatuješ? V astrálním světě se sejdou všichni, kteří se jednou museli odloučit. Sám jsi mi to říkal, než jsem umřel." 

„Máš... máš pravdu." popotáhl. „Chtěl jsem tomu věřit, a proto jsem ti to řekl." „Jenže teď už víš, že to tak opravdu bude, tak už neplač, miláčku." konejšil jsem ho. „Jednou zase budete celá rodina pohromadě a budete šťastní!" „Do... dobře." přikývl. „Budu věřit, že to táta zvládne." Odtáhl se, políbil mé rty a pak se zadíval do mých očí. „Děkuji, Jung-Kookie..." Jen jsem se usmál a natáhl se pro další polibek. „Chceš vidět zbytek rodiny?" pousmál se smutně. „Cítíš se na to?" znejistěl jsem. 

Všichni sice spali a tak na Taeho nepůsobila jejich bolest, přesto jeho vlastní bolest byla silná až dost. Nechtěl jsem, aby už zase plakal. Andělé nás nechali o samotě a já jsem se opravdu moc bál, jestli to tygřík ustojí. Naposledy se podíval na svého tátu. „Promiň, tati. Odpusť mi prosím." zašeptal a pak se podíval na mě. Utřel si nové slzy a vzal mě za ruku. „Pojď..." vydechl. „Podíváme se, jak spinká Eon-Jin." Nestačil jsem nic říct a už mě táhl do dalšího pokoje. Kupodivu se v něm svítilo a byl roztomile dívčí. „Eon se vždycky bála tmy..." řekl smutně Tae, když náš pohled padl na dívenku spící na své posteli. 

Vypadala jako malý andílek.