Jung-Kookieho cesta životem na tomto světě skončila, už není mezi živými. Jak se vypořádá se svou smrtí? Jak zvládne bolest z odloučení od svého miláčka a pocit viny? Odejde pokojně "do světla"? Zjistíte to při četbě tak trochu fantasy ff navazující...
Snažil jsem se uklidnit, ale šlo to pomalu. Přestože byla andělova náruč hřejivá, dávající pocit bezpečí, bolest z pocitu viny na mě zanechala šrámy. Nebude tak snadné si odpustit, přestože jsem už opravdu věřil, že si odpuštění zasloužím. „Doufal jsem, že odejdeš dřív, než naprosto propadneš lítosti." řekl potichu Rahmiel. Zlehka pohladil má záda a víc si mě k sobě přivinul. „Hmmm..." zamumlal jsem s tváří přitisklou na jeho krku. Měl moc jemnou a hebkou kůži. Hřála a voněla nepopsatelně sladce, jako zahrada plná růží provoněná jarním deštíkem. Opravdu jsem byl vděčný za tuhle jeho podobu. Objetí zářivé bytosti bylo sice dokonalé, ale tohle mi víc připomínalo lidský kontakt... Tak moc mi chybělo objetí mého miláčka. Tak moc mi chyběl on!
Potichu jsem vzlykl a anděl mě znovu pohladil. „I pro tohle byla chyba uspěchat tvou smrt." pokračoval tichým hlasem. „Nechci ti to už vyčítat, ale pravda je, že jsi nedořešil svůj život. Měl ses stihnout usmířit s rodinou a měl ses spolu s Tae-Hyungem připravit na svou smrt. Bylo by to sice hodně těžké, ale teď bys neměl takové výčitky svědomí a možná bys prostě v klidu odešel... možná... Úplně nejlepší by totiž bylo, kdyby ses před svou smrtí zabýval i duchovní stránkou svého života, což bys stejně asi neudělal..." povzdechl si. „Hmmm..." zamumlal jsem znovu. Nejspíš ne... kdo ví?
„S tím už nic nenaděláme, ale moc doufám, že to nebude až tak velká komplikace." znovu si povzdechl, zatím co já jsem vdechoval jeho úžasnou vůni a snažil se poslouchat, aniž bych myslel na Tae-Hyungieho. Snažil jsem se znovu nezabřednout do lítosti pro trápení, které jsem způsobil všem, co mě kdy milovali. „Opravdu, Kookie... netrap se už tím, co nemůžeš změnit." řekl naléhavě Rahmiel. „Už nemůžeš napravit chyby, kterých ses dopustil, takže zbývá jen doufat v odpuštění, které věřím, že dostaneš a taky zbývá odpustit sám sobě. Odpustíš si?" „Pokusím se." vydechl jsem do jeho krku a znovu jsem vzlykl. Kéž by to bylo tak jednoduché... „Musíš si odpustit, abys mohl odejít!" pokračoval pořád stejně naléhavě anděl a já jsem znovu vzlykl. Nebrečel jsem, ale občasný vzlyk jsem prostě nemohl zastavit.
„Netlačil bych tak na tebe, kdyby to nebylo vážné!" dodal konejšivě, přestože jeho slova zněla až moc vážně. „Víš... pro duši není dobré, když se po opuštění těla dál takhle potuluje po tomto světě. Čím dýl tady totiž duše zůstane, tím víc ji pak může užírat vina a lítost. Začnou se taky projevovat nezpřetrhaná pouta, roste stesk po blízkých a taky po životě v hmotném těle. Je to, jako kdyby duše získala okovy... víc a víc ji to poutá k tomuto světu a pak tady opravdu může uváznout navždy. Tohle všechno ti neříkám, abys ještě víc trpěl a nebo aby ses bál, ale musíš vědět jak to je. Myslím to s tebou dobře, opravdu! Proto musíš odejít co nejdřív, Jung-Kookie. Až v astrálním světě totiž najdeš zasloužený klid! Moc doufám, že si odpustíš brzy a že se už zase budeš moct plně soustředit na svůj odchod."
„Vážně se pokusím." zašeptal jsem. Rahmiel poodstoupil. Vzal však mou tvář do obou dlaní a zadíval se do mých očí. „Ty to dokážeš, Jung-Kookie!" řekl láskyplně, zatím co jsem se já už zase topil v jeho pohledu. „Hmmm..." Nic kloudnějšího jsem ze sebe nedostal. Hrozně moc jsem potřeboval vidět miláčka. „Už se ti stýská, viď?" povzdechl si. „Stýská se ti po Tae-Hyungovi." „Moc!" přiznal jsem lítostivě. „Hrozně moc se mi po něm stýská!" Jen se smutně pousmál a setřel slzu, která stekla po mé líci. „Když budeš v astrálním světě, bude ti to připadat jako okamžik a znovu se shledáte, slibuji!" řekl s pohledem stále zabodlým do mých očí.
„A nechceš mi o tom světě něco říct?" vydechl jsem potichu. „Třeba se tam pak budu víc těšit a třeba... třeba..." „Třeba pak snáz odejdeš?" doplnil mě a já jsem přikývl. „Není snadné popsat astrální svět..." povzdechl si. „Je to až moc složité pro lidské chápání, víš? Ale můžu ti říct, že je to opravdu krásné místo plné lásky a klidu a že tě tam už čekají. Těší se, až se vrátíš domů. Jaké přesně to místo je uvidíš, až budeš tam." Přikývl jsem, jakože mi to stačí. Neměl jsem sílu vyptávat se na něco, co bych stejně nepochopil. „A můžu se zeptat ještě něco?" „Na Taeho?" usmál se. „Hmmm..." „Tae si taky zaslouží odpuštění, přestože vzal život své mámě a tobě taky." odpověděl klidně. „Udělal to z lásky, chtěl jen vyhovět. Tae už teď trpí dost, má výčitky a kde je lítost, je i odpuštění! Doufám, že bude mít dost času se s tím srovnat a pokud ne, tak si s ním jeho anděl promluví stejně tak jako já s tebou. Bude to dobré, neboj se."
„Dobře..." špitl jsem. „Věřím ti." „Ještě aby ne!" zasmál se. „Jsem anděl, nikdy nelžu!" „Tak jsem to nemyslel!" bránil jsem se v rozpacích a on mě znovu pohladil. „Já vím!" mrkl na mě s úsměvem. Úsměv jsem mu oplatil. Ulevilo se mi, když mě ujistil, že i Tae dostane odpuštění. Určitě odpustí sám sobě, musí! Takže... můžu odpustit i já sám sobě? „Tae by chtěl, aby sis odpustil!" přikývl anděl. „Takže odpověď je, že můžeš, z lásky k němu! Jen musíš chtít!" „Já... já chci." vydechl jsem. Zmínka o tom, že by to Tae tak chtěl a že by to bylo z lásky k němu, mě konečně úplně přesvědčila. Znovu jsem se vrhl do Rahmielovy náruče a on mě pevně sevřel.
Zavřel jsem oči a nechal všechny pocity viny, které ještě zůstávaly, odplynout pryč. Začal jsem si pomalu ale jistě odpouštět. Začal jsem znovu myslet na ten astrální svět a na myšlenku, že tam chci odejít. Chci v klidu čekat na miláčka, až za mnou jednou přijde. Chci ho tam přivítat se vší láskou, kterou k němu cítím. Nevím, jak dlouho to trvalo, ale připadal jsem si najednou lehčí než před tím. „Tvá pouta mizí!" vydechl Rahmiel nadšeně. „Jen tak dál!" povzbuzoval mě. „Chci odejít!" řekl jsem rozhodně a on znovu poodstoupil. „Otevři oči!" požádal mě naléhavě a já jsem poslechl. Otevřel jsem oči, abych je pak mohl vykulit v údivu. Celá jedna stěna zmizela! Namísto ní bylo něco jako tunel a na konci bílá záře.
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
„To... to je..." vydechl jsem užasle. „To je brána do astrálního světa, Jung-Kookie!" jásal anděl, zatím co já jsem pořád zíral. Nikdy jsem nic takového neviděl! Necítil jsem však žádný strach. Chtěl jsem tam odejít, už opravdu ano. „Tak pojď, Jung-Kookie, zkus to!" pobídl mě Rahmiel. Sevřel mou dlaň a aniž by čekal na mé svolení, vykročil i se mnou směrem k bráně. Nebránil jsem se. Celou mou bytostí prostoupila neznámá touha. Začal jsem se těšit. Už jsme téměř vkročili do tunelu, když mnou naopak projelo zvláštní chvění a neklid. Něco jako by mě táhlo zpět. A vtom jsem uslyšel zoufalý hlas. „Jung-Kookie, miláčku! Vrať se mi, prosím!"
