Miluj mě věčně

81. Kapitola

Tae-Hyung

Jen matně jsem vnímal Rahmiela, který se na mě nepřestával usmívat, stejně tak jako Jael. Znovu jsem se vrhl do Jung-Kookieho náruče a taky jsem znovu brečel. Všechna ta bolest, stresy okolo Hanieho, výčitky svědomí, pochybnosti a právě prožitá hrůza s démonem na mě zanechaly nemalé stopy. Připadal jsem si totálně rozbitý. Najednou to na mě dolehlo a já jsem si až teď naplno uvědomil, co se málem stalo. Opravdu jsem chtěl dobrovolně odejít do nějaké temné dimenze? Vážně jsem chtěl ještě víc zradit svého miláčka? Možná jsem si to opravdu zasloužil, ale Jung-Kookie rozhodně ne! Jak jsem mohl chtít opustit svou lásku? Jak mě to jen mohlo napadnout? Nejspíš bych se úplně zhroutil, kdyby mě můj poklad nedržel pevně ve svém objetí. Už nic neříkal, jen mě k sobě tiskl a já jsem vděčně přijímal jeho tichou útěchu a taky jeho lásku, která z něho vyzařovala. 

Vážně... je tak dokonalý, tak čistý a tak úžasný. Vážně si ho nezasloužím! On byl ochoten se za mě obětovat a co jsem udělal já? Všechno jsem zbaběle vzdal. Nebýt Jaela, Rahmiela a nakonec právě mého úžasného králíčka, už dávno bych zmizel z tohoto světa. A já debil jsem se choval tak hnusně ke svému andělovi strážnému a o tom, co jsem provedl svému miláčkovi raději ani nemluvit... Nemohl jsem se uklidnit a trvalo opravdu dlouho, než jsem přestal brečet. On mě však pořád trpělivě objímal a tiskl mé chvějící se tělo k sobě. Když jsem se konečně přestal chvět, poodstoupil jsem od svého miláčka a on mě nechal. Sklonil jsem pak smutně hlavu. Věřil jsem sice, že mě králíček miluje, už jsem ani maličko nepochyboval a mé city k němu taky nikam nezmizely, jenže vědomí, že jsem ještě před nějakou tou chvílí slintal nad mým bývalým přítelem, nahnalo červeň do mé tváře. 

Neměl jsem už odvahu podívat se znovu do Jung-Kookieho očí, protože jsem měl pocit, jako bych ho podvedl, což je vlastně pravda. Podvedl jsem ho a zradil! Nepřestával jsem taky cítit vinu, kterou jsem sebou přitáhl z mého života. Ten démon měl ve všem pravdu! V podstatě jsem nechápal, proč nenechali toho Kakabiela, aby si mě vzal. Neměl jsem ani odvahu podívat se na některého z andělů, cítil jsem se hrozně.

„Tae-Hyungie, můžu na slovíčko?" ozval se Jael. Cukl jsem sebou, když na mě promluvil a jen nejistě jsem k němu zvedl své oči. Nepoznával jsem se. Vážně se ze mě stala naprostá troska? Dost se mi ulevilo, když jsem zaznamenal, že se pořád usmívá a taky jsem uviděl lásku v jeho očích. „Jaeli... já... promiň!" vyhrkl jsem lítostivě. „Vážně mě moc mrzí..." Nestihl jsem to ani doříct a už jsem se octl v jeho zářivém objetí. „Pssst, to nic, zlato." zašeptal, zatím co mě objímal a já jsem se k němu vděčně tiskl. „Uklidni se... klid... neplakej." Ani nevím, kdy jsem znovu začal brečet, ale když už jsem začal, nemohl jsem přestat. Slzy se valily z mých očí a já jsem cítil, jak temnota spolu s nima opouští mé srdce. „Nebo víš co?" zašeptal znovu Jael. „Plakej... dostaň to ze sebe ven." A já jsem ho neměl důvod neposlechnout... Brečel jsem a brečel. 

Trvalo to dlouho, ale já jsem se už necítil hrozně. Cítil jsem vděk, ale taky lásku k mému andělovi. Nechápal jsem, proč jsem ho odmítal. Proč jsem od něho utíkal? Když jsem se konečně uklidnil, měl jsem pocit, že ta temnota je úplně pryč. Jael ji zahnal svou blízkostí a svou láskou. Pocit viny však pořád zůstával. „Teď mě budeš poslouchat, ano?" řekl Jael a za bradu si pozvedl mou tvář. Zadíval se pak naléhavě do mých očí. Naléhavě ale bez výčitek. „Ano." špitl jsem pokorně. „Už jsem ti to říkal na té střeše..." pousmál se. „ale zopakuju ti to znovu, protože jsi nejspíš špatně slyšel. Ty si zasloužíš odpuštění, přestože jsi udělal spoustu chyb. Zasloužíš si astrální svět a zasloužíš si Jung-Kookieho, protože k sobě patříte! Nemysli na to, co ti nakecal Kakabiel!" Při vyslovení toho jména jsem se zachvěl. Bylo to fakt děsivé! 

„Přesně tak, miláčku!" usmál se na mě Jung-Kookie. „Patříme k sobě. Poslechni svého anděla strážného a už nezlob!" Snažil se znít vesele, ale v jeho hlase byla slyšet taky naléhavost a já jsem poznal, že má strach, abych si od něho znovu nezačal dělat odstup. Vůbec jsem nechápal, co se to se mnou dělo. Proč jsem vlastně měl ten odstup? Ta propast tam sice byla, ale nejspíš jen v mé hlavě... Vůbec jsem to nechápal. Proč jsem byl takový pitomec? 

„Ty za to nemůžeš, Tae..." řekl Jael smutně. „Stalo se to proto, že se ti dostal Kakabiel do hlavy už když jsi umíral. Nakazil tvé myšlenky a zasel temnotu do tvého srdce. Nevěděl jsem to, protože mě vůbec nenapadlo, že by si něco takového mohl dovolit, víš? Neměl to dělat a porušil tím posvátné pravidlo. Je sice padlý anděl, ale tohle pravidlo platí pro všechny a dokonce ani otrlejší démoni si netroufnou tohle porušit. Jenže Kakabiel to porušil a tím tě zmanipuloval pro temnotu. Ne že bys neměl mít výčitky svědomí... ty byly na místě, protože jsi ty chyby opravdu udělal, Tae-Hyungie, jenže... on ti zabránil zpytovat svědomí a odpustit si. On ti svou temnotou bránil přijímat mou lásku, stejně tak jako tu Jung-Kookieho. Tu propast, kterou jsi cítil, způsobil on. Všechna tvá hnutí způsobil on a myslím, že z větší části způsobil i to tvé slintání, jak říkáš!" 

Poslouchal jsem, co říká a snažil se tomu věřit, ale po posledních slovech jsem vyplašeně zamrkal. On to ví? Jak to může vědět? Byl tady a nebo jen čte mé myšlenky? Jak to asi pochopí Jung-Kookie? Mám se mu přiznat? „Obojí, Tae-Hyungie... obojí!" pousmál se můj anděl. „Byl jsem tady a všechno jsem viděl a slyšel. Taky jsem věděl, co cítíš a na co myslíš." Jen jsem zaskočeně vykulil oči a nejspíš jsem zrudl i na zadku. „Tae?" ozval se Kookie. „Co... co se tady dělo? O čem to mluví?" „Jung-Kookie..." pousmál se na něho Jael. „Tvůj miláček ti to potom řekne... že?" mrkl na mě a já jsem jen nejistě přikývl. Tak nejspíš si s ním o tom budu muset promluvit... ach jo... Pak mě ale napadla jiná věc. Jael byl celou tu dobu tady? Všechno viděl a slyšel, takže tady byl taky v okamžiku, kdy přišel ten démon... Nechal mě v tom tak dlouho? Proč? 

Už jsem chtěl otevřít pusu, že se zeptám, ale Jael mě předběhl. „Vysvětlím ti to, ano?" vydechl. Smutně se pousmál a pohladil mou tvář. „Já jsem vážně nevěděl, že Kakabiel porušil tohle pravidlo a popravdě jsem vůbec nechápal, proč mě tak odmítáš. Byl jsem opravdu tady, ale nezasáhl jsem, protože jsem tě chtěl tak trochu vytrestat. Chtěl jsem, abys z blízka poznal, co to obnáší potkat temnotu... respektive bytost z temnoty, když jsi po tom tak toužil. Jenže... když ses pak chtěl opravdu poddat a odejít dobrovolně, musel jsem zakročit. Nemohl jsem tě nechat odejít do temné dimenze!" Přikývl jsem, jakože chápu. Musel jsem se chovat opravdu hrozně, když měl potřebu mě vytrestat. Naštěstí mě v tom nakonec nenechal. „Moc se omlouvám, udělal jsem velkou chybu a ty jsi na ni málem doplatil." pokračoval s upřímnou lítostí Jael. „Opravdu mě to moc mrzí, Tae-Hyungie!" 

„To... to je dobré..." řekl jsem potichu. Mrzelo mě to, ale copak bych se na něho mohl zlobit? „Děkuji." řekl vděčně a znovu pohladil mou tvář. „Vážně jsem tě nechtěl nechat odejít s Kakabielem, ani s žádným jiným démonem." dodal smutně a já jsem mu to věřil. 

„Jen jsem to nechal zajít až moc daleko, takže se to tím hodně zkomplikovalo. Když jsi totiž souhlasil s tím, že si zasloužíš temnotu, v podstatě jsi mu už patřil. Přestože jsi uvěřil jeho lžím... Tae, trpěl bys mnohem víc, kdybys odešel dobrovolně, ne naopak, protože až v temné dimenzi by ti došlo, že jsi to neměl dělat. Že tam vůbec nepatříš, že ti lhal, ale už by bylo pozdě! Jenže... bylo to tvé rozhodnutí a já jsem nemohl nic dělat, jen ti nedovolit, abys to řekl nahlas. Mluvené slovo má totiž mnohem větší váhu než pouhá myšlenka, víš? Mohl jsem tedy jen zkoušet rozmluvit ti to, zdržovat. Jenže... pak jsem zjistil, co Kakabiel udělal... sám se k tomu přiznal... a tím se všechno změnilo! Proto dostal Rahmiel ten meč a proto jsme mohli Kakabiela zahnat. Udělali jsme to proto, že si vážně nezasloužíš skončit v temné dimenzi. Zasloužíš si lásku, odpuštění a taky si zasloužíš astrální svět! Takže... odpustíš si a pak odejdeš se svým miláčkem, ano?" 

„Ano." vydechl jsem dojatě. Podíval jsem se na Jaela, na Rahmiela a nakonec na svého miláčka. Jung-Kookie se něžně pousmál a v jeho očích se zračila nekonečná láska. Rozhodl jsem se, že ho nesmím zklamat. Doufal jsem, že se na mě nepřestane takhle usmívat, až mu řeknu o svých nemravných myšlenkách... moc jsem doufal, že mě pak nezavrhne. Pokud ne... pokusím se odpustit si... pokusím se už kvůli němu a protože chci být s ním navždy! 

Chci ho milovat věčně!