Miluj mě věčně

2. Kapitola

Jung-Kook

Pořád jsem zíral na své tělo a pocit neskutečna se stupňoval. Při bližším pohledu jsem zaznamenal, že je opravdu mrtvé, že nedýchá. Připomínalo spíš figurínu než člověka, zvlášť když jsem já byl u postele a svrchu na něho shlížel. Na sebe... Nikdy jsem se takhle neviděl a vlastně to nebyl vůbec pěkný pohled. Už jsem to nemohl vydržet a raději jsem odvrátil zrak. Zahleděl jsem se pro změnu na své ruce a po mé tváři stekla slza. Takže i brečet můžu, super! „Vypadám pořád stejně?", špitl jsem a neposedné slzy, které následovaly tu první, jsem si setřel. Pořád jsem vnímal andělovu přítomnost, přestože mlčel. 

„Po smrti všichni vypadají tak, jak opustili své tělo.", odpověděl můj anděl klidně. „Až v astrálním světě pak vypadají víc jako já." „Jako zářivé bytosti?", vydechl jsem užasle. Další slzy jsem nechal stéct a jen jsem zíral na něho. „Hodně podobně.", připustil. „Každá duše ale má své vibrace a taky auru podle zatížení, které si vzala ze svého pozemského života. Každá duše je jedinečná." „Hmmm... aha...", pousmál jsem se nervózně. Zajímavé. „Takže si už uvědomuješ, že tvá pozemská cesta opravdu skončila?", zeptal se. Já jsem jen pokrčil rameny a pak jsem nejistě kývl. Uvědomoval jsem si to však pořád jen částečně. 

Ale pak mi něco došlo a do mých očí vyhrkly další slzy. „To ale znamená, že Tae dodržel slovo, že? Ukončil můj život...", špitl jsem rozechvěle. Sklonil jsem hlavu a znovu se zadíval na své ruce, které se začaly chvět. Nečekal jsem, že budu i po smrti mít všechny tyhle pocity. Momentálně převládal pocit lítosti a viny. „Tak jsi to přece chtěl!", připomenul mi anděl a já jsem sebou bolestně trhl. Nelíbil se mi jeho tón, který můj pocit viny ještě zvětšil. „Nebyl to však moc dobrý nápad, víš?" „Ne...nebyl?", zvedl jsem pohled a zadíval se do místa, kde by měl mít anděl tvář. Nečekal jsem, že by mohl říct něco jiného, ale i tak mě to zabolelo a to hodně. 

Navíc mě znepokojovalo, že nevidím žádný výraz, úsměv... viděl jsem jen tu zář. „Nebyl jsi dostatečně připravený na opuštění těla.", řekl už ne tak klidně. „Víš, Kookie, i utrpení má svůj význam. Nenechal jsi tomu přirozený běh a navíc jsi neřešil duchovní život, ale jen ten pozemský. Fixoval ses na tento svět a na svou lásku k Tae-Hyungovi. On z lásky k tobě dodržel slovo, ale... stejně jako ty, ani on nechápe význam smrti." „Význam smrti?", vykulil jsem oči a znovu mě píchlo tam, kde bych měl mít srdce. 

„Tak jinak... ani jeden z vás nechápe význam života.", pokračoval trpělivě. „Lidský život je jen jedna fáze, Kookie... tak jako když otec pošle syna do světa na zkušenou, tak se i duše lidí vydá na pozemský svět, aby v lidském těle dozrála, vyspěla a očistila se. Všechno v životě má svůj význam a jsou věci, které by lidé měli snášet trpělivě, tak jak jsou, až do úplného konce. Tak jako třeba tvou nemoc. Uspěchal jsi svou smrt, Kookie, aniž bys doopravdy věřil, že tvá duše nezemře spolu s tělem. Mluvili jste sice s Tae-Hyungem o nějakém krásném místě, ale byla to jen touha, ne víra, že to tak je. Takže tvá duše není dostatečně připravená. Pořád je fixovaná k tvému tělu a tudíž si až příliš dobře pamatuje projevy života. Proto se cítíš tak, jak se cítíš. Ani Tae-Hyung není příliš duchovně založený, tak proto teď tak moc trpí tvou ztrátou. Navíc má výčitky svědomí." 

Při zmínce o miláčkově trápení jsem sebou znovu trhl. Tae-Hyungie! Rozechvěle jsem se rozhlédl po pokoji, který zdobily krásné Sakury, ale já jsem jim už nevěnoval žádnou pozornost, hledal jsem jeho. Kde je Tae-Hyungie, můj milovaný tygřík? Až teď jsem totiž začal vnímat miláčkovu přítomnost. Uviděl jsem ho hned na to. Seděl na zemi u postele s mírně skloněnou hlavou a s nepřítomným výrazem se díval někam před sebe nebo snad do země. Neplakal, ale jeho bolest, která byla až téměř fyzicky hmatatelná, otřásla celou mou bytostí.

Jak jsem to mohl svému miláčkovi udělat?