Miluj mě věčně

88. Kapitola

Jung-Kook

Začal jsem se pomalu zvedat na nohy a zrovna jsem pomohl i miláčkovi, protože jsem pořád držel jeho ruce. „Mysli hodně na svůj domov, Tae-Hyungie." řekl jsem, když se znovu zadíval do mých očí. „Pak se tam přeneseš." Tae přikývl, jakože chápe. „Kookie..." ozval se Rahmiel. „Musíš se k němu hodně přitisknout, pak se zrovna přemístíte spolu." Tae už mezitím zavřel oči a z jeho soustředěného výrazu bylo poznat, že se usilovně pokouší splnit svůj úkol. Já jsem hodil rychlý úsměv na oba anděly, ale pak jsem už nemeškal a co nejvíc jsem se namáčkl na svého tygříka a nos jsem zabořil do jeho hebké kůže na krku. Taky jsem zavřel oči. Pocítil jsem pak miláčkovy dlaně na svých zádech, když si mě něžně, ale přesto pevně chytl a přitiskl mé tělo k sobě ještě víc. Spokojeně jsem vydechl a miláček se potichu zasmál. „Jung-Kookie... rozptyluješ mě." zašeptal do mých vlasů. „Promiň." zašeptal jsem taky. Vtiskl jsem jen maličký polibek na jeho krk a pak jsem se snažil nedýchat, abych ho snad nerozptyloval.

Tae se snažil být v klidu, aniž by se nechal rozptylovat. Cítil jsem pak tu sílu, která nás vyzvedla, jako bychom byli jen jedna bytost a on si mě chytl ještě pevněji, zatím co já jsem zesílil stisk kolem jeho pasu. Svůj nos jsem namáčkl do jeho krku tak, že z něho musela být placka, ale to mi bylo jedno. Tae mlčel a jen v klidu oddechoval. Po chvíli se všechno ustálilo a uklidnilo, ale já jsem se dál tiskl k jeho tělu, aniž bych otevřel oči. Bylo mi neskutečně dobře. Nechápal jsem, jak jsem mohl přečkat byť jen okamžik bez Tae-Hyungieho blízkosti a chtěl jsem si to vynahradit. „Miláčku?!" zašeptal a vtiskl polibek do mých vlasů. „Už jsme tady!" Nejspíš chtěl znovu políbit mé vlasy, ale já jsem v tom okamžiku zvedl hlavu, abych se mohl podívat do jeho očí, takže miláček políbil mé rty. Trochu překvapeně zamrkal. Pak se však zářivě usmál a znovu přitiskl své rty na ty mé, ale tentokrát v mnohem delším polibku, který následně prohloubil. Líbali jsme se, jako kdybychom zapomněli, proč jsme se vlastně přenesli. 

Tae si vzal mou tvář do obou dlaní a líbal mě tak, jako kdyby nikdy nemínil přestat, a já jsem se stejnou touhou spolupracoval. „Hrdličky?!" ozval se Jael a my jsme se od sebe jen neradi odtáhli. Pak mi to došlo. Jsme přece na farmě... u Taeho doma! Rozechvěle jsem se rozhlédl a užasle jsem zaznamenal, že jsme se octli na nějakém dvorku, nebo jak to nazvat?! Nikdy jsem na žádné farmě nebyl... Dům i ten dvůr vypadal dost venkovsky, ale nebyl v tradičním korejském stylu. Nedokázal jsem si představit, že bych vyrůstal na farmě... přece jen, byl jsem zhýčkaný moderním a přepychovým domem mých rodičů... ale i tak se mi tam líbilo. Jak ten dům asi vypadá ve dne? Tae zhluboka vydechl. „Jsem doma..." řekl potichu. „Už zase..." „Tae?!" divil jsem se. „Proč jsme venku?" „Protože bych tě nejdřív chtěl seznámit s jedním členem naší malé rodiny." pousmál se smutně tygřík a já jsem nechápavě vykulil oči. „On snad spí venku?" 

„Spí v boudě." oznámil mi, chytl mou ruku, a aniž by k tomu dodal cokoli dalšího, začal mě někam táhnout. Poslušně jsem se nechal vést. „Spí v boudě?" opakoval jsem si pro sebe a až pak mi to došlo. „Miláčku?!" vypískl jsem radostně. „Ty mi chceš ukázat svého pejska? Pořád tady je? Jak vypadá?" „Uvidíš, zlatíčko..." usmál se Tae, ale to už jsme stáli před boudou, ve které spinkal ten chlupáč. „A ano, pořád tady je." dodal už mnohem veseleji. Viděl jsem jen bílé chundelaté klubko, ale i tak jsem málem pískal nahlas nad tou roztomilostí. „To je Soonshim." řekl potichu miláček. Oba jsme si dřepli a já jsem nadšeně zíral na toho mazlíčka. „Je rozkošný!" vypískl jsem dost nahlas a Tae si dal prst na rty. „Pssst, probudíš ho!" napomenul mě. Chtěl jsem se ohradit v tom smyslu, že to přece nejde. Jak bych mohl Soonshima probudit? 

Jenže v tom okamžiku pes zvedl hlavu, začal kňučet a vrtět ocasem. Díval se přímo na nás, což jsem absolutně nechápal. Stačilo mu jen vyskočit na nohy a už byl u nás. Nejspíš se chtěl vrhnout na Taeho, jenže chudáček jen proskočil skrz něho. Během okamžiku to zkusil znovu a opět marně. Miláček zděšeně zalapal po dechu a já jsem jen zíral s otevřenou pusou. Soonshim začal zmateně štěkat, Tae se chtěl zvednout, ale jak byl rozrušený, překulil se na záda a mě strhl sebou. „Co tady provádíte?" zjišťoval Jael pobaveně, zatím co jsme se my dva marně snažili zvednout ze země. Nakonec nám museli pomoct oba andělé. „Ten pes... ten pes..." ukazoval jsem rozechvěle na Soonshima, který poskakoval kolem boudy a štěkal jako o život. „...nás vidí?" „Zvířata jsou mnohem citlivější než lidé a vnímají věci, které lidé ne. Nebo většina lidí ne..." vysvětlil Rahmiel.

„Opravdu vás vidí, i když dost rozmazaně. Kočky ale vnímají duše ještě líp." přidal se i Jael. „Hmmm... aha..." vydechl jsem, ale pak jsem si uvědomil, že mě Moon taky do jisté míry vnímal a nezapomněl jsem to zmínit. „To mi nějak uniklo..." poškrabal se na zátylku Tae. „Proč tě vlastně vnímal ten týpek a já ne?" zamračil se. „Snad zase nežárlíš?" pousmál jsem se nejistě a miláček se ušklíbl. „Já? Rozhodně ne!" Ale pak posmutněl. „Vážně to není fér!" vyhrkl. „Nějaký Nam-Joon vnímal tvou přítomnost a já si nepamatuju ani blbý sen!" „Tak blbý říkáš?" špitl jsem a on se zarazil. „Ne, miláčku, tak jsem to vůbec nemyslel!" rozhodil rukama, ale hned na to mě přitiskl ve své náruči. 

„Promiň, Jung-Kookie." vydechl do mých vlasů. „Ten sen byl určitě nádherný, ale... víš jak to myslím, ne?" „Vím." přikývl jsem nejistě. „Už na to nemysli. A to že jsi o mě nevěděl... no... Byl jsi nejspíš až moc rozrušený, tak třeba proto jsi mě nevnímal..." snažil jsem se ho ukonejšit. „Ale víš co? To je už jedno. Teď už mě vnímáš, nebo ne?" „Nevnímám..." zavrtěl hlavou a já jsem se na něho užasle podíval. „C...co?" Tae se pousmál, přitiskl své rty na ty mé a pak se usmál mnohem víc. „Teď už je to mnohem lepší!" Se smíchem jsem do něho šťouchl, ale pak jsme se oba znovu zadívali na pejska, který nepřestával skákat kolem boudy, jako by chtěl urvat řetaz, na kterém byl uvázaný. 

Bál jsem se, že Soonshim probudí celý dům.