Miluj mě věčně

63. Kapitola

Jung-Kook

Nějakou chvíli jsem nemohl odtrhnout zrak od místa, kde ještě před okamžikem stál můj miláček. Všechno se seběhlo tak rychle a já jsem pořád ještě nebyl schopen to nějak pobrat. Tae-Hyungie umřel, vystoupil z těla, ale namísto toho, aby se vrhl do mé náruče, couval přede mnou, jako kdyby se mě bál. Teď zmizel se svým andělem a já, přestože jsem věděl, že mu chce Jael domluvit, měl jsem pocit, jako by mě opustil navždy. Rahmiel něžně pohladil mou tvář. „Není to navždy, neboj." snažil se mě uklidnit. „Doufám..." vydechl jsem smutně. Opravdu jsem chtěl věřit, že se Tae nějak srovná, že naše láska bude stejná jako dřív a že pak spolu odejdeme. Jenže... něco mi říkalo, že tak jednoduché to nebude. 

„Já jsem měl taky tak temnou auru?" zeptal jsem se nervózně, když jsem si vybavil tu podivnou temnotu kolem tygříka. „Neměl!" povzdechl si můj anděl. „Ale, Jung-Kookie... uvědom si, že Tae zabil dva lidi, které miloval." připomněl mi. „Udělal to sice z lásky, ale i tak jsou jeho výčitky svědomí určitě větší, než byly tvoje. Zřejmě proto ta aura..." „Myslíš, že si dokáže odpustit?" Zadíval jsem se smutně na miláčkovo tělo, které pořád leželo na silnici a vypadalo opuštěně. Kolem sice neustále postávali čumilové, ale s tělem nikdo nic nedělal. Nejspíš čekali na policii?! Viděl jsem jeho bledou tvář bez života, vlasy slepené zasychající krví a mé srdce se znovu sevřelo lítostí. Vážně jsem nechtěl, aby to takhle dopadlo. Kdyby alespoň byl miláček se mnou, ale není... 

„Jael s Tae-Hyungem promluví a on si nakonec určitě odpustí, uvidíš." pousmál se Rahmiel. „Pamatuješ, jak těžké to bylo s tebou?" „Jenže... já jsem si úplně odpustil až v tom zakázaném světě..." namítl jsem. Očima jsem skenoval každý detail dokonalé, ale nyní bledé pokožky Taeho tváře a jeho dokonalé rty, které měl maličko pootevřené. Až teď jsem si všiml, že z jednoho jeho koutku nejspíš vytekl pramínek rudé krve, protože zanechal stopu. Raději jsem zrak odvrátil a zadíval se do očí svému andělovi. „Nemůže Jael vzít miláčka do zakázaného světa?" napadlo mě a mé oči se rozšířily s novou nadějí. „Tam by si rozhodně odpustil... tak jako já!" Jenže Rahmiel smutně zavrtěl hlavou. 

„To nejde... Jung-Kookie." řekl s lítostí. „Rada už mi dala vědět, že ohledně tebe je to v pořádku, jenže už se to nikdy nesmí opakovat..." „Takže nemusíš předstupovat před radu?" zajásal jsem, ale pak mi došlo, co řekl. „Aha..." „Tae to bude muset zvládnout sám... s Jaelovou pomocí nebo pak taky s tvou... naší..." pokračoval Rahmiel. „ale já věřím, že to dopadne dobře." „Neměl bych už jít za ním?" zapochyboval jsem. „Dej mu chvíli, ať to zkusí sám." poradil mi. „Pak se uvidí..." Smutně jsem si povzdechl. Připadal jsem si bezmocný a opuštěný stejně jako tělo, které miláček opustil, ale zřejmě má můj anděl pravdu. Nebylo by dobré tygříka otravovat, když o mou přítomnost zjevně nestojí. Zbývá jen čekat a doufat... neztrácet naději. 

Poklekl jsem k jeho tělu a naznačil, že hladím jeho vlásky. Kdo ví, čím vším si bude muset tygřík projít, než si dokáže odpustit. Opravdu jsem chtěl věřit, že to zvládne. A kdyby to dlouho nezvládal sám, nalepím se na něho, i kdyby nechtěl a pokusím se mu pomoct... vždyť i proto jsem přece zůstal! Zdálo se, že mám plán a tak jsem se trochu uvolnil. Všiml jsem si pak, že Ho-Seok s Jiminem už odešli. Zřejmě se vrátili na obřad... a nebo možná šli někam, kde by se mohl můj nejlepší kamarád uklidnit. Věděl jsem, že se o něho Hobi postará. 

Za to Nam-Joon pořád postával vedle a v jeho kapse každou chvíli vyzváněl mobil, který modrovlasý dokonale ignoroval. Díval se na Tae-Hyungieho tělo a zřejmě byl ještě pořád v šoku. Na okamžik mě napadlo, že bych se mohl pokusit znovu na sebe upozornit, ale nakonec jsem to zavrhl. S Mooniem jsem se už rozloučil a bude lepší, už ho neobtěžovat a ještě víc ho neznepokojovat. Sledoval jsem pak, jak policie mluví se svědky a řidičem, který způsobil miláčkovu smrt. Mluvili taky s Nam-Jooniem, který řekl, že ho zná. Vyfotili si Taeho tělo a hned na to si pohřební služba chystala pytel a nosítka. 

„Sbohem, Tae..." ozval se najednou Nam-Joon smutným hlasem. „Doufám, že už jsi se svým miláčkem... Vážně, moc doufám, že jsi s Jung-Kookiem. Odpočívej v pokoji... i ty Jung-Kookie... Buďte šťastní!" Mé srdce se po jeho slovech znovu bolestně sevřelo. „Nejsme spolu..." zašeptal jsem sám pro sebe. „Nejsme, ale moc doufám, že budeme..." Moon se naposledy podíval do Taeho tváře, otočil se a pomalu odcházel zpět na hřbitov. „Sbohem, Moonie..." vydechl jsem.

Taeho už mezitím naložili do dodávky... Dav se už dávno rozešel, ale já jsem pořád stál a díval se na kaluž krve, která tam po miláčkovi zůstala. Nevěděl jsem, co si mám počít. „Běž na nějaké krásné místo, Jung-Kookie..." řekl potichu Rahmiel. „Běž někam, kde ti bude dobře. Když by tě Tae-Hyung potřeboval, přeneseš se k němu během okamžiku, ano?" Jen jsem přikývl. „Půjdeš se mnou, že?" ujistil jsem se a když přikývl, maličko jsem se usmál. „Nový Zéland by byl fajn..." napadlo mě. „Nebo raději Island?"

Kde by se asi tak líbilo mému tygříkovi?