Miluj mě věčně

7. Kapitola

Jung-Kook

Tak moc jsem se snažil, ale mé myšlenky na astrální svět najednou přerušil nějaký rozruch. Zmateně jsem otevřel oči a pak jsem udiveně zamrkal. Pokoj byl totiž najednou plný lidí. Ani jsem si nevšiml, kdy přišli, jak moc jsem se soustředil na svůj odchod z tohoto světa. Našli mé tělo! „Bezva..." povzdechl si Rahmiel, když zaznamenal, že mé soustředění bylo víc než jen narušené. Opravdu jsem pro teď pustil astrální svět z hlavy. „Už jsi mohl být pryč a tohle jsi vidět nemusel." dodal nespokojeně. Nijak jsem však na něho nereagoval, jen jsem civěl na ty lidi.

Jeden prohlížel mé tělo a jiný, zřejmě policajt, mluvil s nějakou slečnou, která vypadala hodně rozrušeně, dokonce plakala. Byla to pokojská, která nejspíš zjistila, že jsem umřel. Fakt bezva. Celé dny ke mně do pokoje nikdo nepřišel, tak proč musela přijít zrovna dnes? Nemohli mě najít později? Moc jsem nepobral, co říká, protože pořád vzlykala a popotahovala a nebylo jí skoro rozumět. Pochopil jsem jen, že si myslí, že jsem si sám vyzdobil pokoj Sakurami a že neví kdy ani proč. „Je mrtvý zřejmě jen pár hodin." promluvil muž, který ohledával mé tělo. „Má nějaké vpichy v paži, ale přesnou příčinu smrti zjistíme až při pitvě. Mohlo by to sice být, ale taky nemuselo cizí zavinění." „Dobře." povzdechl si policajt. 

„Už víme jeho totožnost?" obrátil se na dalšího muže, který prohledával mé věci. „Jeon Jung-Kook, dvacet let!" hlásil pyšně dotázaný. Byl mladý, ale přesto působil, jako by ohledávání místa s mrtvým, bylo jeho denním chlebem. „Pochází tady z Busanu!" „Dobře... mrkneme do databáze. Jeon Jung-Kook? To jméno mi přijde opravdu moc povědomé!" „Myslím, že to není tak dávno, co tady nějaká zazobaná rodina se stejným jménem hledala svého syna. Mohl by to být on." ozval se ten mladý. „Dělali kolem toho takový povyk, že o tom přece mluvila celá stanice! Pamatuješ? Pak pátrání odvolali." „Dobře, ověř to!" pověřil ho starší a mladý hned odběhl splnit úkol. Já jsem pořád jen stál a zíral. Takže už ví, kdo jsem. To znamená, že se má rodina ještě dnes dozví o mé smrti. Už dnes!

Má rodina! Maminka, táta a bráška... Začal jsem se chvět a mou tvář jako na povel zalily slzy. Tohle jsem vážně vidět nemusel! „Kookie!" naléhal Rahmiel. „Nemysli na to, ano? Všechno bude v pořádku, oni to přijmou. No tak... mysli zase na svůj odchod, netrap se už tím, co opravdu nemůžeš změnit." „Ale... ale..." vzlykl jsem s očima upřenýma na mé tělo, které zrovna ukládali do pytle jako nějaký odpad, alespoň mi to tak přišlo. Černý igelitový pytel, kde zmizelo všechno, čím jsem až do mé smrti byl. Zapnuli zip přes mou bledou tvář... už jsem viděl jen ten pytel. 

Netrápil jsem se však kvůli tomu, co s mým tělem bude dál. Tentokrát jsem trpěl pro svou rodinu. Jak to přijmou? Bude maminka moc plakat? Jak na to bude reagovat Jimin? Ach Jiminie... A co Hobi? Dozví se to i Nam-Joonie? Pokoj najednou ztichl, ale já jsem nemohl přestat brečet. Ublížil jsem tolika lidem! Ublížil jsem své rodině! Ublížil jsem svému miláčkovi! Bolest mě zcela pohltila. Už jsem nedokázal myslet na astrální svět. 

Myslel jsem jen na to, že tohle si vážně nikdy neodpustím!