Miluj mě věčně

29. Kapitola

Jung-Kook

Moon se posadil a pořád se zavřenýma očima vjel dlaní do svých rozčepýřených vlasů a ještě víc si je rozčepýřil, když si je prohrábl. Promnul si pak oči, zívl a konečně se podíval na svět. Zmateně se rozhlédl a já jsem naivně zadoufal, že mě uvidí. Samozřejmě, že mě neviděl. „Moonie?!" řekl jsem pořád ještě s nadějí, ale on nijak nereagoval, takže mě ani neslyšel... škoda. „Byl to jen sen?" vydechl a pak se natáhl pro mobil, který ležel na nočním stolku. Podíval se na display a s odfrknutím ho odložil zpět. „Proč sakra pořád nevolá?" zabrblal si pro sebe. Chtěl bych vědět, kdo mu má volat, ale nedalo se čekat, že mi to hyung prozradí. Znovu se protáhl a pak se maličko nemotorně vybrchal z peřiny. Instinktivně jsem couvl, jenže on se nevydal pryč z ložnice, jak jsem předpokládal, ale zamířil si to ke komodě, kde byla fotografie jeho sestry. 

„Dobré ráno, Min..." řekl potichu a v jeho hlase byl slyšet smutek. Bylo mi ho líto. Čekal jsem, co udělá dál a on pak zpoza rámečku vytáhl malý stromeček. S úžasem jsem zaznamenal, že je to ta stejná Sakura, kterou mi přivezl z Japonska. Před tím jsem si jí vůbec nevšiml! „Dobré ráno, Jung-Kookie..." řekl znovu potichu Moonie. „Doufám... moc doufám, že jsi ještě naživu..." Mé srdce se v tu chvíli bolestně sevřelo a do mých očí vyhrkly slzy. Hrozně mě to dojalo, ale taky rozesmutnilo. Moonie na mě pořád myslí? On je vážně úžasný kamarád! Ale chtěl by, abych byl naživu... „Nejsem..." zašeptal jsem smutně. „Nejsem už naživu..." 

Z hnědovlasého pořád vyzařovala ta klidná aura a já jsem ji vnímal ještě víc než před tím, ale mísil se v ní smutek a taky nervozita... jako by čekal špatné zprávy. Nechtěl jsem, aby byl smutný i kvůli mně, stačilo, že je smutný kvůli své sestře, jenže nebylo v mé moci to změnit. Jednou se nejspíš dozví, že jsem umřel, tomu nezabráním... bohužel. On ještě chvíli stál, díval se na fotografii i na Sakuru a pak se přece jen otočil k odchodu. Měl na sobě tmavé pyžamo a vypadal v něm hrozně roztomile. Zamířil do koupelny. Já jsem si utřel slzy a vydal se za ním. Nechtěl jsem ho šmírovat, ale chtěl jsem prostě být s ním.

Přes jeho smutek a nervozitu mě jeho blízkost pořád moc uklidňovala. Bylo to totiž mnohem snesitelnější než Taeho bolest! Moon se zadíval do zrcadla, nahodil legrační grimasu a znovu si prohrábl vlasy. „Hrůza!" zakňučel jako raněné štěně a zamračil se. Musel jsem se usmát, protože mě to dost pobavilo. Podle mě to žádná hrůza nebyla! Najednou si však začal sundávat pyžamo. Nestačil jsem jakkoli zareagovat a on už stál přede mnou nahý. Ještě že stál zády ke mně, ale já jsem i tak zůstal zírat na jeho holý zadek, kde se vyjímalo vytetované srdce. Na jeho kérku jsem úplně zapomněl, stejně tak jako jsem zapomněl na tu svou! Pozdě jsem zavřel oči a pozpátku vycouval ven z koupelny. Má vůbec duše tetování? 

Jenže to nebylo to, na co jsem chtěl myslet. Viděl jsem Nam-Joonův zadek! Nahý zadek! Už jsem sice jednou kousek jeho holého zadku viděl, když mi ukazoval právě to srdce, ale teď to bylo jiné. Vážně jsem nechtěl hnědovlasého očumovat, přestože je moc sexy a připadal jsem si proto sám před sebou hrozně trapně. Proč jen jsem lezl s ním až tam? Celý rudý jsem pak pochodoval po pokoji a snažil se uklidnit. Snažil jsem se nemyslet na to, že jsem šmírák. Vždyť se přece nic tak hrozného nestalo, ne? Nádech, výdech... ještě že to funguje, i když dýchání vůbec nepotřebuji. 

Už klidnější jsem pak slyšel, že si hnědovlasý napouští vanu. Udivovalo mě, že se jde koupat a že nespěchá do svého tetovacího salónu. Už když jsem se chtěl přenést, předpokládal jsem, že se octnu právě tam, ale na druhou stranu mě hodně potěšilo, že dokáže i odpočívat. Moon byl v koupelně, zatím co já jsem se rozhlížel po obývacím pokoji. Tady se taky nic nezměnilo, všechno bylo stejné. Bylo to tam krásně čisté a uklizené, přesně tak, jako když jsem tam vstoupil poprvé. Vzpomínal jsem s novou dávkou nostalgie, jak jsme spolu s Moonem popíjeli jeho výborný zelený čaj a jak jsme se dojímali nad slaďárnama. Byly by to moc krásné časy, kdybych tenkrát nebyl nemocný a tak moc vyděšený. Přesto jsem na to vzpomínal rád. 

Pak jsem však uviděl kuchyňskou část a zalapal jsem po dechu. Byla totiž v dost žalostném stavu. Nedokázal jsem vykuleně necivět na hromadu špinavého nádobí ve dřezu, rozházené zbytky potravin a obalů, všelijaké slupky od zeleniny a ovoce, které se válely po zemi včetně skořápek od vajec, pokydaný sporák, rozbitý talíř a hodně připálený hrnec. Dokonce ani koš s odpadkama nevynesl. Nechápal jsem, proč to nechal zajít tak daleko. Takový nepořádek tam přece nikdy neměl a nemyslel jsem si, že by to bylo tím, že jsem mu pomáhal. „Ach, Moonie..." vydechl jsem šokovaně. „Cos tady prováděl?" Moc jsem litoval, že už mu tady nemůžu uklidit. Nakonec jsem se však pobaveně usmál, když jsem si vybavil kamarádovu demolici kuchyně, když vařil. Takové milé nemehlo! 

Nevím, jak dlouhá uplynula doba, když Nam-Joon konečně vyšel z koupelny a já jsem znovu vykulil oči. Měl jen ručník kolem beder a na jeho vypracované hrudi, kterou zdobilo tetování, se třpytily kapky vody. Byl opravdu moc sexy! Nasucho jsem polkl a raději jsem se zadíval do jeho tváře. On si prohrábl ještě pořád mokré vlasy a já jsem zaznamenal, že už nejsou hnědé, ale modré. Přestože byly mokré, poznal jsem, že má přesně ten stejný odstín, jako když jsem ho uviděl poprvé. 

Nam-Joonie už zase byl modrovlasý!