Miluj mě věčně

60. Kapitola

Jung-Kook

S rozšířenýma očima jsem zíral na Taeho tělo, které právě přestalo dýchat. Zíral jsem do jeho pokojné tváře, ze které vyprchal život. Jimina, který nad ním plakal, jsem už téměř nevnímal, viděl jsem jen Tae-Hyungieho. Přestože jsem už věděl, že se to stane, pořád jsem tomu nemohl uvěřit. Vážně můj miláček právě umřel? Je opravdu tohle jeho osud? Kdybych neuspěchal svou smrt, stalo by se to taky, jen později? Něco mi říkalo, že ano. „Přesně tak, Jung-Kookie." řekl Rahmiel. „Osud tě nechtěl nechat dlouho čekat, takže zařídil, aby jste se setkali takhle brzy. Kdybys umřel později, stejně by Tae s velkou pravděpodobností skončil přesně takto." „Vážně?" ujišťoval jsem se. 

Ne že bych cítil stejnou vinu jako dřív, ale chtěl jsem mít jistotu. „Byl by stejně zoufalý... to ti přece potvrdil i Jael..." pousmál se můj anděl. „Stejně tak by se nejspíš schovával, protože by cítil vinu za to, že jsi trávil čas s ním namísto toho, abys byl se svou rodinou... nechtěl by s nima mluvit... a stejně tak by se nejspíš nerozhlédl, pokud by utíkal před Jiminem. Načasování je jiné, ale osud je osud, Kookie..." „Dobře..." přikývl jsem, zatím co jsem dál civěl na miláčkovo tělo. Osud je osud... Nepřál jsem si jeho předčasnou smrt a už vůbec ne takhle tragickou, ale v podstatě můžu osudu jen děkovat za to, že už zase budu moct být s ním. Nemohl jsem se dočkat, až se uvidíme tváří v tvář. 

Mé „staré já" by už brečelo nedočkavostí a chvělo by se jako ratlík, ale i mé „nové já" cítilo napětí. Nedočkavostí a touhou jsem si okusoval ret. Jenže Tae si dával na čas. Nespěchal. Z vlastní zkušenosti jsem věděl, že prožívá celý svůj život, ale taky jsem tušil, že to trvá jen krátkou dobu... snad zlomek sekundy. Tak kde je? Napadlo mě, že je možná stejně zmatený tak jako jsem byl já, protože ani já jsem netušil, co si v tichu a temnotě počít. Pomohl mi Rahmiel, došlo mi hned, když jsem zaznamenal Jaela, který jako by sáhl do Taeho těla a prostě jeho duši vyzvedl ven. 

Ještě víc se mi rozšířily oči, když jsem uviděl miláčkovo nehmotné tělo. Mělo zvláštní auru... takovou potemnělou... kterou bych u něho nečekal. Zarazilo mě to a taky Rahmiel se tvářil mírně znepokojeně, když jsem se na něho tázavě podíval. Pak jsem se znovu obrátil k miláčkovi, který právě otevřel oči a zmateně zamrkal. V tom jeho pohled padl na mě. Doufal jsem, že se vrhne do mé náruče, ale on jen stál a díval se. Stejně tak ani já jsem se nemohl odhodlat k pohybu. Nechápal jsem, co se to děje. Nebyl právě tohle ten okamžik, na který jsme oba čekali? Tak proč ho už netisknu ve své náruči? V jeho očích jsem viděl lásku, ale taky něco jiného... něco co jsem nedokázal pojmenovat. 

A potom se prostě odvrátil a zadíval se na své tělo. Zhluboka jsem vydechl a Rahmiel něžně pohladil mou tvář. „Dej mu čas, Kookie." řekl potichu. „Každý se se svou smrtí vyrovnává jinak... dej mu čas." „Ale... ale... neměla mu má přítomnost smrt usnadnit?" vydechl jsem nejistě. „Taky usnadnila!" ujišťoval mě. „Už jsi zapomněl na jeho výraz před tím, než vydechl naposled? Jenže... teprve před okamžikem opustil své tělo. Je zmatený a dezorientovaný." Přikývl jsem, že to chápu, ale přesto ve mně hlodaly pochybnosti, jestli nejde o mnohem víc než jen o zmatenost. Co ta aura? Záchranáři se pokusili zachránit tělo mého miláčka, ale přišli příliš pozdě. Netušil jsem, jak moc vážná zranění utrpěl, ale podle bolestí, kterými trpěl a podle množství krve z jeho rozbité hlavy, zřejmě hodně vážná. I kdyby záchranáři přijeli dřív, stejně by nic nezmohli. Osud je osud... chudáček Tae. 

Jimin mě svýma řečima o možné sebevraždě docela poplašil. To by tak ještě chybělo, aby si pak Taeho rodina myslela, že se opravdu zabil sám. Ne... nebyla to sebevražda, to jsem věděl jistě. Tae se jen nerozhlédl a doplatil na to. Naštěstí mu pak Hobi řekl, že si nemyslí, že to byla sebevražda. Věřil tomu, stejně tak jako Nam-Joon, který rozechvěle volal Jinovi, že šlo o nehodu a doufal jsem, že tomu uvěřil i můj nejlepší kamarád. Bylo mi líto Jimina, který plakal, ale byl jsem vděčný za Hobiho, který ho objímal, pusinkoval a všemožnými způsoby se snažil svého miláčka uklidnit. Za to Moonie byl jako ztracený. Nebyl schopen ani odpovědět na všechny Jinovy otázky a jednoduše strčil mobil zpět do kapsy. Celý se chvěl, bledý jako stěna. Kéž by tady nebyl sám... vážně mi ho bylo líto. 

V okamžiku jsem však pustil svého modrovlasého kamaráda z hlavy. Ne že by mi byl najednou lhostejný, jenže mou plnou pozornost si upoutal Tae... milovaný Tae. Už zase jsem na něho zíral, protože se uráčil znovu se na mě podívat. V jeho očích se odrážela obrovská směsice pocitů... přes lásku až po lítost... a já jsem zatoužil ještě víc konečně sevřít svého miláčka v náruči. Toužil jsem ho cítit u sebe... hladit ho a tisknout... nikdy nepustit! Už jsem nechtěl na nic čekat. Udělal jsem krok k němu, napřáhl ruce a moc jsem doufal, že se Tae konečně pohne a vklouzne do mého objetí, protože jenom tam dušička moje milovaná patří. Jenže miláček couvl o krok zpět, jako kdyby se mě bál a já jsem zůstal stát. Ještě víc zaraženě jsem pak civěl, když couvl o další krok. 

Tohle jsem absolutně nečekal! Proč? Co se stalo? Proč nejde ke mně, když ještě před svou smrtí, řekl, že mě miluje? Proč couvá, když vidím, že tam ta láska pořád je?! Nebo není? Mé „staré já" by se už hroutilo v slzách. Teď jsem se sice nehroutil, přesto však byl můj klid a pokoj značně narušen. Byl jsem zmatený a smutný. Tohle se právě neděje, že ne? Jako ve snách jsem pak sledoval Jaela, který se mu konečně ukázal a taky na podivně tvářícího se miláčka promluvil, zatím co mě Rahmiel držel kolem ramen a snažil se mě ukonejšit, že všechno bude dobré. 

Chtěl jsem tomu věřit, ale Taeho výraz a jeho potemnělá aura nevěstili nic dobrého. Nevnímal jsem, o čem spolu mluví, nedokázal jsem poslouchat jejich slova. Miláček se na mě podíval a v očích měl bolest. Pak pohled rychle odvrátil. Znovu jsem zprudka vydechl a Rahmiel víc sevřel mé rameno. „Pojď si promluvit." vydechl Tae s očima znovu upřenýma na svém andělovi. „Pomoz mi, prosím." Jeho slova mě zasáhla do srdce. Má mu pomoct? Jakou pomoc Tae-Hyungie potřebuje? 

Potřebuje snad zachránit přede mnou?