Jung-Kookieho cesta životem na tomto světě skončila, už není mezi živými. Jak se vypořádá se svou smrtí? Jak zvládne bolest z odloučení od svého miláčka a pocit viny? Odejde pokojně "do světla"? Zjistíte to při četbě tak trochu fantasy ff navazující...
Pocítil jsem nemalou úlevu, když jsem opustil místnost, ve které ti čtyři ronili slzy pro mou ubohou maličkost. Ne že bych je nemiloval... miluju je a moc! Taky mi jich bylo moc líto... až moc líto, ale jejich bolest, která bodala do mého poničeného srdce, se už vážně nedala snést a vydržet. Musel jsem odejít a konečně jsem se mohl nadechnout čerstvého vzduchu. Teda... žádný čerstvý vzduch jsem ve skutečnosti necítil, ale nevadilo mi to, pořád to byla úleva. Rozhlédl jsem se. Nikde jsem neviděl Jaela, ale ani to mi nevadilo, protože já jsem se v tu chvíli zaměřil na kluka přede mnou. Viděl jsem, jak se víc zachumlal do své černé bundy a pomalým krokem se vydal pryč od našeho domu.
Až teď mi došlo, že vlastně ani netuším, jak se tady dostal. Přijeli snad s Gyu autobusem? Nebo si snad vzali taxi? Jak se teď chce Hanie dostat domů? Byl jsem v jeho bytě mockrát a proto jsem věděl, že bydlí v centru Daegu, zatím co naše farma je kus za městem. Autobus tady jezdí tak třikrát za den... projíždí a staví tady jen dálkové spoje. Že by šel na poslední večerní spoj? Zastávka není daleko odsud... Dong-Han prošel kolem Soonshimovy boudy a můj milovaný špic se hlasitě rozblafkal. Můj bývalý přítel se na něho neobtěžoval podívat, ale já jsem se zastavil a smutně se na tu rozkošnou kouli chlupů pousmál.
„Ticho, Soonshi!" zavolal jsem zkráceně jeho jméno, jak jsem byl zvyklý a on jako na povel přestal štěkat, už jen sem tam zakňučel. Za to se však začal divoce vzpírat na provaze, kterým byl za obojek přivázaný k boudě, jako kdyby se chtěl urvat. Zůstal jsem vykuleně civět, téměř bez dechu. Proč ten pes vypadá, jako kdyby se chtěl dostat za mnou? Ještě víc jsem vykulil oči, když jsem si uvědomil, že se opravdu dívá přímo na mě. Znovu zakňučel. „Klid, pejsku." vydechl jsem zaskočeně. „Sedni." Soonshim si opravdu kecl na zadek, vrtěl ocasem a dál se na mě nepřestával vyčkávavě dívat, zatím co já jsem sebou málem švihl.
Ten pes mě vážně vidí? On mě i slyší? Je to vůbec možné? Nejraději bych ho podlachmal, ale bylo mi jasné, že to není možné, jsem jen duše... Po mé tváři stekla jedna osamocená slza. „Sbohem, Soonshi..." zašeptal jsem, když mi došlo, že se mi už Hanie ztratil z dohledu. Ne že bych k němu pořád něco cítil, ale lhostejný mi rozhodně není. Chtěl jsem jen vědět, že se dostal bezpečně domů... měl jsem o něho starost. Naposledy jsem se podíval na mého psího miláčka, který zřejmě pochopil, že ho nepohladím a začal znovu poskakovat a štěkat.
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
Pak jsem šel hledat svého bývalého přítele. Naštěstí jsem ho našel brzy. Dong-Han opravdu seděl na autobusové zastávce, choulil se a klepal kosu. Jistě... už na Kookieho pohřbu byla pořádná zima a teď, když byla tma a zubaté slunce zmizelo někde na druhé polokouli, musela být zima ještě větší. Proč ho sem ten můj potrefený bratr vlastně tahal? Pojede opravdu něco? Takhle tady zmrzne... S lítostí jsem se zadíval na to sladké stvoření a až v tu chvíli mi došlo, že se nechvěje jen zimou... on pořád zřejmě pláče.
