Miluj mě věčně

15. Kapitola

Jung-Kook

Nevím, jak dlouho jsem si zoufal, když najednou Taeho pláč ustal. Slyšet byl jen jeho nepravidelný dech. Ze všech sil jsem se přinutil zvednout se, abych zjistil co se děje. Když se mi to konečně podařilo, došlo mi, že miláček usnul vyčerpáním, ale upadl do neklidného spánku. Ležel na boku, stočený do klubíčka a jeho slzami smáčená tvář, nenesla žádné stopy úlevy. Trpěl i během snění, pokud ovšem nějaké sny měl. Pořád vysílal vlny bolesti a smutku. Díval jsem se do jeho sladké tváře a nepřestával jsem se utápět v zoufalství. Miláček vypadal tak křehce a bezbranně a ten pohled mě sám o sobě nutil prolévat další slzy. Tolik trápení jsem mu způsobil. 

Vzlykal jsem a nemohl přestat. Natáhl jsem znovu chvějící se ruku, ale tentokrát jsem jen zlehka přejel po jeho hebkých vláscích, které byly slepené potem. Necítil jsem však jejich hebkost. Nemohl jsem se ho doopravdy dotknout, což mě už pomalu ale jistě začínalo přivádět k šílenství. Nemohl jsem mu poskytnout útěchu a říct mu, že jsem sice umřel, ale že i tak jsem pořád ještě s ním. Že jsem vyměnil možnost odejít do astrálního světa za to, abych ještě chvíli mohl být v jeho přítomnosti. Teda nezůstal jsem jen kvůli němu, ale to v tuhle chvíli nebylo až tak podstatné. V tuhle chvíli mě trápilo jen to, že jsem opravdu mrtvý a bezmocný. 

Stál jsem a brečel jako bych už nikdy neměl přestat, když jsem najednou pocítil dotek na mém rameni. Samým údivem jsem přestal vzlykat a když jsem se prudce otočil, pohltila mě důvěrně známá záře. Věděl jsem, že to není Rahmiel, ale i tak jsem s vděkem přijal jeho náruč. „Jung-Kookie." zašeptal anděl, zatím co já jsem se pokoušel v jeho záři hojit své zubožené srdce. „Netrap se tak a dej mu čas. Vím, že právě prožívá bolest, kterou ještě nepoznal, přestože i pro svou mámu hodně trpěl. Bude to ještě hodně těžké, Kookie, ale já ho znám... Tae-Hyungie to zvládne! Uvidíš." 

„Do... dobře..." špitl jsem s nemalou úlevou. Konečně jsem se začal cítit mnohem líp. Tak jako mě uklidňovala přítomnost Rahmiela, uklidňovala mě i přítomnost a láska miláčkova anděla. Jeho slova mi dávala naději. V tuhle chvíli jsem vůbec neřešil jeho podobu, protože jsem byl moc vděčný za to, že se mi ukázal. Byl jsem vděčný za to, že se rozhodl mě utěšit, i když nemusel. Já sám jsem ho přece neoslovil. Anděl po chvíli poodstoupil a já jsem si ho mohl konečně prohlédnout. Vypadal téměř jako Rahmiel ve své pravé podobě a přesto na něm něco bylo jiné, jen jsem nevěděl co. Neměl jsem však potřebu to zjišťovat, protože má jediná starost byl můj miláček. 

Anděl jako by to cítil stejně. Udělal krok k posteli a natáhl svou zářivou ruku směrem ke spícímu Tae-Hyungiemu. Se zatajeným dechem jsem sledoval, jak pohladil jeho vlasy, tvář a miláčkův výraz se v okamžiku uvolnil. Najednou se i jeho dech zklidnil a stal se pravidelným. Bolelo mě, že jsem to nemohl udělat já, ale i tak jsem v srdci pocítil radost. Alespoň se tygřík konečně v klidu vyspinká. Sklonil jsem se k Taeho hlavě a jen v náznaku jsem políbil jeho rty. „Sladké sny, Tae-Hyungie." zašeptal jsem láskyplně do jeho ouška. Když jsem se pak zvedl, zalapal jsem po dechu a udiveně jsem vykulil oči. 

Na Taeho tváři se totiž objevil něžný úsměv.