Jung-Kookieho cesta životem na tomto světě skončila, už není mezi živými. Jak se vypořádá se svou smrtí? Jak zvládne bolest z odloučení od svého miláčka a pocit viny? Odejde pokojně "do světla"? Zjistíte to při četbě tak trochu fantasy ff navazující...
Mé oči se samy zavřely, už jsem neviděl Jung-Kookieho nádhernou tvář, ale pořád jsem měl v mysli jeho pohled. Tolik lásky se odráželo v jeho očích, že mi to doslova vzalo dech. Cítil jsem, že mé srdce přestává tlouct, ale pořád v něm zůstával ten pokoj a klid, který ve mně vyvolala miláčkova přítomnost. Jung-Kookie pro mě opravdu přišel! Najednou však myšlenky na něho přebilo něco jiného.
V mé mysli se začal odvíjet celý můj život. Viděl jsem svůj první nádech, první krůčky... maminku, tátu a později taky mého brášku Jeong-Gyu a sestřičku Eon-Jin. Znovu jsem prožíval všechny strasti i radosti spojené s naší farmou a péčí o mladší sourozence. Otec se hodně věnoval farmaření a maminka onemocněla, takže jsem jí musel pomáhat. Dělal jsem to rád, protože jsem vždycky toužil pomáhat lidem. Toužil jsem po tom stát se dobrým lékařem a tak jsem pečoval o sourozence, ale taky o ni, jak jen jsem dokázal.
Tak moc jsem se snažil! Měl jsem sice kamarády, přesto jsem však raději většinu času trávil s mou rodinou. I tak jsem si ale našel čas na hodiny zpěvu a taky jsem se učil hrát na klavír, který jsem pak vyměnil za saxofon. Měl jsem taky čas na mého pejska Soonshima, kterého jsem dostal od mámy jako štěně. Byly to krásné chvíle a já jsem chvílemi zapomínal na to, že je máma nemocná. V posledním ročníku na střední jsem poznal svého prvního kluka, do kterého jsem se zamiloval. Byl prostě dokonalý a moc krásný!
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
S Dong-Hanem jsem prožil divoký vztah plný sexu, který trval celý poslední rok. Pak jsem se s požehnáním mých rodičů přihlásil na medicínu do Seoulu a vzali mě. Seok-Jin, můj bratranec, už dostudoval a pracoval na chirurgii v Seoulské nemocnici, kde mi zařídil praxi. Nikdy jsem se netajil tím, že farmaření není nic pro mě a oba mí rodiče to naštěstí chápali. Zdravotní stav mé maminky se začal zhoršovat, přesto však požehnala mému studiu a byla ráda, že ze mě bude lékař. Po vzájemné domluvě jsme se rozešli s Haniem a já jsem mohl odejít s čistým svědomím za novým životem.
Jenže... moje pohoda netrvala dlouho. Období, které přišlo, bylo nejhorší v mém dosavadním životě! Máma se zhoršila hrozně moc a trvala na tom, že chce umřít. Vzdoroval jsem, tak moc jsem to nechtěl, ale přesto jsem to nakonec udělal. Zabil jsem svou mámu! Mým srdcem jako by projela dýka, když se mi vybavovaly okamžiky její smrti. Dívala se na mě jako na poslední naději a já jsem nemohl jednat jinak. Táta, Gyu a Eon odjeli k prarodičům a já jsem měl dohlížet na maminku, která už téměř nevstávala z postele. Byla hrozně slabá, protože téměř nic nejedla díky problémům s polykáním a celé její tělo se chvělo. Byl jsem zoufalý a bezmocný.
Myslel jsem, že nikdy nezapomenu na její poslední slova, která mi kladla na srdce. „Prosím, nevyčítej si, že jsi urychlil mou smrt." zašeptala. „Já jsem ti hrozně vděčná, že skončíš mé trápení. Už se to nedá vydržet, Tae-Hyungie. Děkuji, že to pro mě děláš." Plakal jsem a tiskl její dlaň, zatím co ona usínala. „Budu na tebe dávat pozor z nebe, miláčku." vydechla a pak zavřela oči. Usnula tvrdým spánkem po silných sedativech, která jsem jí vpíchl do žíly. Nikdy nezapomenu na ten okamžik, kdy vydechla naposledy a její srdce dotlouklo. Milovaná máma... Tak moc bych si přál, aby se tohle nikdy nestalo. Měl jsem pocit, že umírám s ní. Na její slova jsem však zapomněl a vybavila se mi až teď. Jak bych si však mohl odpustit?
Snažil jsem se však žít, studovat a chodit na praxi, což se mi po několika týdnech povedlo. Trvalo však mnohem dýl, než jsem začal žít normálně... tedy bez toho, abych se budil uprostřed noci a až do rána brečel jako malý. S rodinou jsem však přerušil všechny kontakty, což byla velká chyba. Už nikdy to nebudu moct napravit a je mi to moc líto! Přesto jsem žil docela normálně... Poznal jsem Se-Huna s Kyungem, kteří se stali mými spolubydlícími, aniž bych je někdy doopravdy poznal. Stal jsem se patronem, což nebyla žádná výhra, ale Jin byl hodně neoblomný. Bál jsem se, že na mě prozradí mé tajemství a tak jsem musel přijmout členství v jeho organizaci, ve které byli taky Hunie, Kyung a ještě Yoon-Gi.
Tehdy jsem netušil, že se mi to stane osudným. Jenže stalo. Později jsem totiž poznal Jung-Kookieho, jehož mi přidělili jako mého klienta. Byl můj první klient a taky má první opravdová láska současně. Vlastně poslední klient a poslední láska... Tak moc jsem se bránil, ale dlouho jsem té cute osůbce vzdorovat nedokázal. Až dosud jsem se totiž nesetkal s nikým tak sladkým, čistým a nevinným, jehož velká kukadla nahlédla až do duše a přitom člověk mohl nahlížet do té jeho. Byl čistý a nezkažený světem kolem. Čistý jako kapka ranní rosy, ale současně moc přitažlivý a sexy. Nejkrásnější a nejsladší stvoření na světě! Můj králíček...
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
Líbání jeho krásných rtů, laskání jeho těla... sex s ním... milování... bylo krásnější, než jsem prožil s Haniem a to jsem si myslel, že lepšího milence než je on už nejspíš nenajdu. Jenže Jung-Kookie nebyl jen milenec! Byl můj přítel a spřízněná duše. Byl to a pořád je nejmilovanější človíček na světě. Pořád je můj sladký králíček! Podlehl jsem, přestože jsem věděl, že mu moc času na tomto světě nezbývá... Podlehl jsem bohužel i bohudík. Tolik krásného jsme spolu prožili a já jsem byl nejšťastnější člověk na světě!
Viděl jsem a znovu jsem prožíval všechny okamžiky něhy, intenzivních citů, ale taky bezmoci a bolesti, když můj miláček trpěl. Tak moc bych chtěl, aby nebyl nemocný a aby nemusel umřít. Tak moc bych chtěl prožít dlouhý život po jeho boku, jenže osud nám to nedovolil. Nedokázal jsem ani jemu říct ne, když trval na tom, že chce skončit svůj život dřív. Nejdřív jsem jeho život pomohl zachránit, když jsem daroval z „nesobeckých" důvodů svou kostní dřeň a pak jsem jeho život ukončil. Zabil jsem ho! Jenže tentokrát to byl někdo, bez jehož blízkosti ztratil můj život všechen smysl. Chápal jsem ho a rozuměl mu, přesto mi to zlomilo srdce a já jsem málem přišel o rozum, když vydechl naposled. Už zase jsem vzal život někomu, koho miluju! Už zase!
Jenže tak jako jsem miloval jeho, jsem až dosud nemiloval nikoho! Nemiloval a už bych ani milovat nemohl! Jak bych si mohl tohle odpustit? Nedodržel jsem slib a nedal jsem na sebe pozor. To že jsem skončil pod kaly auta, však bylo jako vysvobození... Chtěl jsem sice žít dál... žít pro něho, tak jak jsem slíbil, ale v podstatě jsem už nemohl dál. Nechtěl jsem... nebo chtěl? Byla to hrozná bolest, kterou všechnu smazal on.
Jung-Kookie přišel! Netušil jsem kde až doteď byl. Byl na tom krásném místě a vrátil se pro mě? Potkal tam mou maminku? Nebo vůbec neodešel? Byl jsem šťastný, že přišel, že je v pořádku a že jsem ho směl vidět, ale... mou radost něco kazilo. Cítil jsem obrovskou vinu a temnotu, která zahalila mé srdce. Chtěl jsem se tomu bránit, jenže to nešlo. „Nezasloužím si být s ním!" napadlo mě. „Nezasloužím si být s Jung-Kookiem na tom krásném místě!" Pak přišla jen tma a ticho. Tak tohle je smrt?
