Miluj mě věčně

39. Kapitola

Jung-Kook

Ti dva mě opravdu dost zaskočili. Stál jsem, zíral a při tom jsem zapomněl dýchat i mrkat... teda ne že bych to potřeboval... Opravdu se právě políbili? Proč se políbili? Ok... možná to byl jen přátelský polibek. Určitě to byl jen přátelský polibek, vždyť ho ani neprohloubili. Hobi se po chviličce odtáhl a něžně se pousmál. Jimin si už zase kousal spodní ret, ještě víc jahůdkový než před tím a já jsem se uculil stejně něžně jako Ho-Seok. Nikdy jsem sice u nich dvou neviděl takovéto přátelské gesto, ale přišlo mi to najednou hrozně roztomilé. Proč by se nemohli políbit? Konečně jsem se nadechl a sledoval je už s úsměvem. Zapomněl jsem i na bolest, kterou jsem prožil. 

„Za... zavřeš prosím to okno?" vydechl Jimin a jen na chvíli uvolnil svůj ret. „Je... je mi fakt kosa." Hned na to si ret už zase okusoval. „Jistě." vydechl Hobi po chvíli, kdy jen zíral na jeho rty. Pak se konečně vzpamatoval a hned to okno zavřel. Položil svou ruku starostlivě na rameno chvějícího se kamaráda a něžně si ho k sobě přitáhl. „Přece bych tě nenechal zmrznout, ty zmrzlinko." pousmál se a rozcuchal Jiminovy vlásky. „To doufám..." špitl Jimin a na jeho rtech se taky objevil malý úsměv. 

„Chci ještě pít, Hobi..." dodal však vzápětí na to a jeho výraz se změnil. „Nemáš ještě dost?" strachoval se Hobi a já jsem si říkal úplně to stejné. Nevypili toho už tak až moc? „Ne!" zamračil se Jimin. „Ještě pořád nejsem dost na sračky... ještě pořád to bolí, víš? Potřebuji se opít tak, že nebudu na nic myslet... hlavně nechci myslet na Jung-Kookieho... ať odpočívá v pokoji... bože... pojď se opít do bezvědomí, prosím." 

Po jeho slovech jsem se zachvěl. Ať odpočívá v pokoji? Zatím jsem ani v nejmenším neodpočíval, ale i tak mě jeho slova dojala. Znamená to, že už se na mě nezlobí, když mi přeje pokoj? Už zase jsem však pocítil jeho bolest a do mých očí vyhrkly slzy, nejen dojetí, ale taky lítosti. Kéž by už nebyl Jimin tak smutný. Jenže mi bylo jasné, že ho to hned tak nepřebolí... bohužel. Po jeho tváři už zase tekly slzy. „Prosím, už neplač, Jiminie!" vyhrkl smutně Hobi, když kamarád vzlykl a smutně sklonil hlavu. Zlehka pozvedl jeho bradu, pohladil jeho líčko, setřel slzy, které však tvrdošíjně nahrazovaly nové a zadíval se do jeho smutných očí. „Taky mě bolí, že Jung-Kookie umřel, ale bolí mě stejně pohled na tebe, když pláčeš..." vydechl. „Pojď, opijeme se do bezvědomí, tak jak chceš." 

Vzal pak Jimina za ruku a dovedl zpět k posteli. „Děkuji." řekl potichu Jimin, když se v jeho dlaních octla lahev ještě nedopité vodky. Hned se napil a maličko se pousmál. „Pro tebe cokoli..." zamumlal Hobi a posadil se vedle něho. Jimin opřel svou hlavu o jeho rameno a Hobi si ho k sobě víc přivinul. Už zase jsem zíral. Vážně cokoli? Je možné, že Hobi skrývá ve svém srdci víc než jen přátelství? Jak to že jsem si nikdy ničeho nevšiml? Ale tak... pořád je možné, že to říká jen díky této vyhrocené situaci. Možná jen fantazíruju. Kluci znovu pili a já jsem nestačil žasnout. Jak to že ještě žijí? Já bych už nevěděl o světě a oni jsou pořád při smyslech? Bál jsem se, že to přeženou a neskončí to jen bolestí hlavy nebo zvracením. 

„Je... je mi ně... nějak horko..." vydechl Jimin a bez meškání začal přetahovat přes hlavu svůj svetřík. Za chvíli byl do půlky těla svlečený a znovu se v klidu přitulil ke svému kamarádovi, který jen zalapal po dechu a vykulil oči. Bylo na něm vidět, že je už mnohem víc opilý než před tím. Taky Jimin se tvářil, jako kdyby mu utekla pryč polovina mozkových buněk. Usmíval se a ještě víc se natiskl na Hobiho. „Není ti taky horko?" staral se, zatím co Hobi sotva dýchal. „No... já... když..." začal něco blekotat Hobi s pohledem, který nedokázal odpoutat od Jiminova sexy hrudníku a břicha. Nechápal jsem sice, co tím chce říct, ale nějak jsem to neřešil. Taky jsem se díval. 

Proč by ne? Vždycky jsem obdivoval Jiminovo tělo, které několikrát týdně zoceloval cvičením a posilováním. Vždycky jsem chtěl mít stejně dokonalé tělo tak jako má on. Nebo jako má Tae-Hyungie. Taky můj miláček má naprosto dokonalé tělo! Vlastně... ještě dokonalejší než Jiminie. Na chviličku jsem se zasnil a utopil ve vzpomínkách na to, jak jsem se směl té dokonalosti dotýkat, hladit ji a líbat. Kupodivu mě vzpomínky na naše milování jen rozněžnily, nebyl jsem smutný.

Snil bych dál, kdyby mě nevrátil do reality Jimin. Opile se zasmál, odtáhl se a bez mrknutí oka z Hobiho svlékl mikinu, pod kterou dotyčný nic neměl. Znovu jsem vykulil oči. Teď se jako budou svlékat? I když... Hobi má taky moc krásné tělo, uznal jsem. „Tak... tak dík." usmál se Hobi a rozcuchal Jiminovi vlasy. Ten si už zase okusoval ret a nakonec si ho zvlhčil jazykem. Dokonce i mi v tu chvíli připadal hrozně sexy. „Ji... Jimine..." vydechl Ho-Seok omámeně. „Co... co to zase děláš?" Víc si ho přitáhl k sobě a zlehka políbil jeho krk, zatím co se Jimin znovu zasmál. „Já... nic?!" zavzdychal, když na sobě pocítil jeho rty. Co? Vážně zavzdychal? „Já se z tebe asi jed... jednou zblázním!" zašeptal Hobi do jeho kůže a pak ji jemně sevřel ve svých zubech. 

Jimin znovu zavzdychal, ale pak se odtáhl. S rozšířenýma očima hleděl na Hobiho a ten zase hleděl na něho. Nestačil jsem se ani nadechnout a jejich rty se znovu setkaly v polibku, tak jako před tím u okna. Tohle však nevypadalo na přátelský polibek! Znovu mě to zaskočilo. Netušil jsem, že k sobě cítí něco víc než přátelství, i když jsem měl pocit, že minimálně u Ho-Seoka jsem něco přehlédl. Ale Jimin? Počkat... neříkal náhodou ještě před nějakou chvílí, že pořád miluje mě? Ne, vůbec jsem nežárlil, jen mi to nedávalo žádný smysl. Proč se spolu líbají? Hobi položil ruce na Jiminův zadek, víc si ho k sobě přitiskl a zjevně polibek prohloubil, zatím co Jimin zlehka zaklesl své ruce za Hobiho krkem. 

Líbali se divoce a vášnivě, zatím co mé srdce tlouklo stejně splašeně. Co se to tady děje? Civěl jsem jako spadlý z višně. Ne že bych jim to nepřál, bylo by to super, kdyby se z nich nakonec stal pár, ale... bylo to tak náhlé! Nevěděl jsem, jak mám reagovat, tak jsem jen stál a civěl. Začali pak ze sebe strhávat i zbytek oblečení a již nahý Hobi se položil na nahého Jimina, ale já jsem celý rudý civěl dál. Netušil jsem, že bych mohl být svědkem něčeho takového a to mě rozhodilo na tolik, že jsem se úplně zasekl. 

Taky mé myšlenky se zasekly, takže jsem byl jako solný sloup, zatím co oni se klidně poddávali vášni. Líbali se a hladili, jako kdyby před chvílí netruchlili. Až když Hobi se zavzdycháním pronikl do Jiminova nitra a ten slastně, ale současně bolestně zasténal, prudce jsem zamrkal. Oni vážně souloží?! Pořád jsem to nějak nechápal. Ještě chvíli mi však trvalo, než jsem odvrátil zrak od kamarádova pravidelně se zvedajícího a klesajícího zadku a celý rudý jsem se schoulil v koutě, zatím co se pokojem nesly zvuky jejich rozkoše. 

A to prý nejsem šmírák...