Miluj mě věčně

65. Kapitola

Tae-Hyung

Cítil jsem na sobě Jaelův pohled, ale nepodíval jsem se na něho. Spíš naopak, úplně jsem se odvrátil. „Nic neříkej... prosím." požádal jsem ho smutně. Věděl jsem, že by mě chtěl přesvědčovat, že to co si myslím není pravda, ale já jsem to v tuhle chvíli nechtěl slyšet. Pokud mé srdce ani rozum neuvěří jeho slovům, jaký to má význam je poslouchat? Nechtěl jsem slyšet vůbec nic a nechtěl jsem si ani cokoli myslet. Děsily mě vlastní myšlenky! Zdálo se, že Jael mé přání respektuje, což jsem ocenil pokusem o úsměv, který jsem doprovodil vděčným pohledem do jeho smutných očí, ve kterých jsem viděl výčitky... Věděl jsem, že má právo mi vyčítat. Myslím jako blázen... žádám o pomoc, ale pomoct si přitom nenechám... Jen jsem nad tím smutně pokrčil rameny. Co na tom sejde? Co sejde na mně? 

Nevím, jak dlouho jsem jen stál a zíral... Gi se už přemístil zpět na židli a Jin jen mlčky hleděl před sebe a přemýšlel. Zrovna jsem se chtěl zeptat, co bude dál, když začal zvonit Jinův mobil, který se povaloval na stole kousek od jeho ruky. Bratranec po něm hrábl, vstal a pak hovor nervózně přijal. „Kim Seok-Jin... prosím." Udělal tři kroky, pak se zastavil zpět u své židle a volnou rukou se zapřel o plastové opěrátko. „Ano... to jsem já..." vydechl. „Ano... znám Kim Nam-Joona a ano... Kim Tae-Hyung je můj bratranec..." 

Chvíli mlčel a já jsem na něho smutně civěl. Takže mu právě volají z Busanu? Volá mu snad policie? Říká mu snad právě někdo, že mě srazilo auto a že jsem to nepřežil? Podle Jinova výrazu bylo jisté, že ano... právě se dozvěděl o mé smrti. „Dobře... postarám se o to." řekl potichu a po jeho tváři skanula neposedná slza, kterou nechal být bez povšimnutí. „Děkuji za zavolání... Ano, přijedu tam ještě dnes...... Ne, já to vyřídím. S jeho otcem promluvím já... ano... Nashledanou." Mobil vypadl z jeho chvějící se dlaně a on se víc zapřel o židli. Celý se chvěl. „Takže... Tae měl opravdu nehodu?" ozval se Gi zaraženě. Jin jen rozechvěle pokýval hlavou a prsty volné ruky sevřel kořen svého nosu. Pak si promnul oči a spánky. Sklonil hlavu a po tváři mu stekly další slzy. 

„Já ho vážně zabiju!" vydechl. „On... on se nechal zajet autem... chápeš to?" Zvedl hlavu a podíval se na Yoon-Giho, který se jen s rozšířenýma očima díval. „Vběhl na cestu bez rozhlédnutí a nechal se přejet! Ten pitomec jeden!" vzlykl a maličko se zapotácel. „Tae je mrtvý, Yoon-Gi... on je vážně mrtvý!" Jmenovaný vyskočil ze své židle a okamžik na to už tiskl plačícího Jina ve své náruči, aniž by mu vadilo, že je o nějaký ten kus menší než on. V tu chvíli působil Jin jako bezbranné dítě, které se choulí hledající útěchu u staršího kamaráda a bylo fuk, že je to naopak a že snad ti dva ani nejsou kamarádi, ale jen kolegové. 

„Je mi to moc líto!" řekl smutně Gi. „Doufal jsem, že jde o omyl... mrzí mě to." Hladil Seok-Jinovy vlasy a nechal smáčet své rameno slanými potůčky slz, které tam utěšovaný posílal. I jemu tekly slzy, což mě taky dost překvapilo. Yoon-Gi umí plakat? Já jsem stál, zíral s očima stejně jako oni plnýma slz a nechal do svého srdce zabodávat bratrancovu silnou bolest, ale taky tu Yoon-Giho, která mě překvapila mnohem víc než jeho slzy. On se trápí kvůli mně? Tušil jsem, že mě má rád Jin, ale Yoon-Gi taky? Teď už jen zbývá, aby plakali i Se-Hun s Kyungem a asi se rovnou propadnu... Bolelo to a ne málo. Až teď jsem naplno pochopil, co musel prožívat Kookie, když byl svědkem mé bolesti. Jak to mohl zvládnout? Jak? I nadále jsem však odmítal Jaelovu útěchu. 

Ne... nezasloužím si utěšovat... zasloužím si jen tohle trápení!