Miluj mě věčně

18. Kapitola

Jung-Kook

Užíval jsem si Taeho krásný sen, jenže po nějaké chvíli se mé srdce začalo svírat lítostí. Uvědomil jsem si totiž, že ač je ten sen opravdu nádherný, pořád je to jen sen a ne skutečnost. Nic z toho už spolu nikdy neprožijeme! Ruka se mi začala chvět a já jsem ji s tichým vzlykem stáhl a volně svěsil podél těla, hned jak anděl sundal svou dlaň. Chtěl bych takhle chodit po pláži, líbat se s miláčkem, mazlit se... „Jung-Kookie..." ozval se Jael smutně. „Měl bys odejít!" Podíval jsem se na něho uslzenýma očima. I když jsem nechtěl brečet, slzy se draly ven samy. „Jak... jak to myslíš?" nechápal jsem. „Já nechci nikam odcházet!" vyhrkl jsem vzápětí na to, aniž bych čekal na vysvětlení. Prudkým pohybem jsem si setřel slzy a snažil se přesvědčit sám sebe, že žádné nepadaly z mých očí. 

„Měl bys jít někam, kde se v klidu srovnáš a připravíš na astrální svět." pokračoval anděl, ignorujíc mé prohlášení. „Není pro tebe dobré zůstávat vedle Tae-Hyungieho!" „Proč ne?" vydechl jsem lítostivě. Chtěl jsem být se svým miláčkem! „Copak to necítíš sám?" podivil se. „Vedle něho se budeš jen trápit. Vedle něho jen poroste tvá lítost, že už nejsi naživu a že nemůžeš prožívat všechny ty věci, které jsi viděl v jeho snu. Vedle něho ještě víc přilneš k tomuto světu a k němu... Rahmiel má pravdu, Jung-Kookie! Odpoutej se na nějaký čas od své lásky, srovnej se sám v sobě a potom odejdi do astrálního světa." 

„Ale... ale jak to mám udělat?" vzlykl jsem. Už jsem nepředstíral, že nebrečím. Nechtěl jsem nikam odcházet, ale současně mi bylo jasné, že pokud nechci riskovat, že tady uváznu navždy, měl bych poslechnout dobře míněné rady obou andělů. Jenže... copak můžu odejít? A kam vlastně? „Můžeš jít kamkoli tě napadne!" pousmál se konejšivě Jael. „Klidně třeba na tu pláž, která ti připadala jako v ráji." „Jenže... ten pocit ráje byl hlavně... hlavně..." „Kvůli němu, já vím." povzdechl si. „Tak běž někam, kde jste spolu nikdy nebyli a kde ti to Tae-Hyungieho nijak nepřipomíná." navrhl. „Jenže já chci být s ním!" vzlykl jsem znovu. „Jung-Kookie..." povzdechl si. „Copak jsi už netrpěl dost? Až se Tae probudí, bude to pro tebe moc těžké!" „Asi ještě nebude smířený s mou smrtí, že?" popotáhl jsem a nové slzy začaly smáčet mou tvář. 

„Pochybuju." přikývl smutně. Vzal do svých dlaní obě mé ruce a zadíval se naléhavě do mých uslzených očí. „Bude mu to trvat dlouho, než překoná bolest z tvé ztráty. Trvalo týdny, než se částečně vyrovnal se smrtí jeho mámy... vyrovnal natolik, aby mohl alespoň fungovat. Měsíce mu trvalo, než si částečně odpustil. Snažil se všemi silami to překonat a pořád z toho není venku. To byla jeho máma, kterou moc miloval! Jenže ty, Jung-Kookie... ty ses stal smyslem jeho života. Ty jsi jeho životní láska! Někdo, kdo ho udělal šťastným tak, jak nikdo před tebou. On se jen tak nesmíří s tím, že už tě nemá. Nesmíří se jen tak, že tě připravil o život a věř mi, že pro něho není žádnou útěchou fakt, že by jsi stejně umřel. Překoná to, ale nemůžeš čekat, že se to stane tak brzy." 

„Jenže... jenže ty jsi říkal, že... že..." vydechl jsem bolestně a mé srdce se sevřelo ještě větší lítostí. Miláček bude muset trpět tak dlouho? To ne, nesmí! „ Říkal jsem, že to zvládne a že mu máš dát čas." pokýval hlavou anděl. „Jenže ty bys neměl čekat, až se to stane, protože budeš celou dobu neskutečně trpět. Celou dobu budeš víc a víc poutaný k tomuto světu. Vážně chceš riskovat, že tady uvázneš?" Smutně jsem zavrtěl hlavou. „Nechci." špitl jsem. „Ale... já... Tae..." „Přestaň být tak umíněný, Kookie!" řekl anděl přísně a v jeho očích se zablesklo stejně tak, jako jsem to už viděl u Rahmiela. 

Zachvěl jsem se pod tím pohledem a znovu jsem vzlykl. Už zase jsem nemohl zastavit pláč. Jael pořád držel mé ruce, ale jednu dlaň přesměroval na mou tvář a pak mě něžně pohladil. Oči měl už zase zářivě modré. „Bude pro tebe nejlepší najít místo, kde budeš mít klid. Srovnáš se tam, připravíš a pak odejdeš, ano?" snažil se mě přesvědčit. „V astrálním světě pak počkáš na svou lásku. Jednou se s Tae-Hyungiem zase setkáte, Jung-Kookie, věř mi. Teď ale není důvod, abys zůstával vedle něho." 

„Hmmm..." vydechl jsem zlomeně. Sklonil jsem hlavu, ale současně jsem se víc natiskl na jeho dlaň. „Ale... já nechci být sám." špitl jsem. Začínal jsem se pomalu smiřovat s tím, že nebudu se svým miláčkem, ale bál jsem se být sám. Ani jsem netušil, kam bych měl jít. Jael položil na mou tvář i svou druhou dlaň. „Bude lepší, když budeš sám." řekl konejšivě. „Zklidníš se... získáš odstup." „Budu sám!" vzlykl jsem. „Nechci být sám!" „Nebudeš úplně sám... neboj se." pousmál se anděl. „Rahmiel sice říkal, že... že ho můžu zavolat, ale..." „Rahmiel bude pořád s tebou, Kookie!" znovu se usmál Jael. „On je přece pořád s tebou!"

Udiveně jsem se na něho podíval. „Ale... vždyť tady není!" nechápal jsem. „Tak jak to, že je pořád se mnou?" „To že ho nevidíš, neznamená, že tady není!" usmál se pobaveně nad mým vykuleným výrazem. „My andělé strážní totiž nikdy neopouštíme své svěřence!" dodal už vážně. Pořád udiveně jsem se rozhlédl, ale kromě tygříka a Jaela jsem nikoho opravdu neviděl. „Řekl ti všechno, co potřeboval a teď tě nechává o samotě, abys mohl v klidu přemýšlet." vysvětloval Jael. „Kdybys ho však moc potřeboval, určitě se ti ukáže!" „Dobře..." přikývl jsem. Věřil jsem, že anděl říká pravdu. Vždyť andělé přece nikdy nelžou! 

Trochu jsem se uklidnil a Jael stáhl ruce z mé tváře. „Rozmysli si kam půjdeš..." řekl a podíval se na spícího Taeho. „Zatím máš čas a klid... než se probudí." Taky jsem se podíval na miláčka a odevzdaně jsem si povzdechl. Už jsem nebrečel. „Dobře..." přikývl jsem rezignovaně. Rozhodl jsem se, že poslechnu a odejdu někam, kde bude klid. Někam, kde se zaměřím na sebe a na astrální svět. Jen jsem zatím nevěděl kam. Chtěl jsem si to v klidu promyslet, ale bohužel jsem neměl tu možnost. Už zase se totiž začalo něco dít. Už zase mě uchopila nějaká síla a pokoj se začal rozmazávat. 

Vyděšeně jsem vykřikl, ale to už pokoj zmizel...