Miluj mě věčně

27. Kapitola

Jung-Kook

Doufal jsem, že už na tom bude Tae alespoň o maličko líp, ale opak byl pravdou. Kromě pořád stejně silné bolesti vysílal taky vztek. Netušil jsem však na koho se zlobí... na sebe a nebo snad na mě? Ani jedna z možností se mi nelíbila. Moc to bolelo! Otevřel jsem zeširoka oči, abych se podíval, co tygřík provádí, ale už jsem nestihl uhnout před židlí, která z nějakého záhadného důvodu letěla přímo na můj obličej. Instinktivně jsem zvedl ruce před svou tvář a vyděšeně jsem pak zalapal po dechu, když židle proletěla skrz mě, jako bych byl jen vzduch. Narazila pak do stěny a spadla na zem. Pořád v šoku jsem si uvědomil, že já vlastně jsem něco jako vzduch... jsem nehmotný! 

Jenže zvyknout si na to není tak snadné, přestože jsem v tomhle okamžiku byl za své nehmotné tělo opravdu rád. Ta židle by mě jistě zabila... jaká ironie... až na to, že by na mě miláček nejspíš židlí neházel, kdybych byl naživu. Možná by s ní ani neházel, kdyby věděl, že tady jsem, jenže to on neví. Proč však hází židlí? Zmateně jsem se rozhlédl po místnosti a uvědomil jsem si, že je to pořád ten stejný pokoj, který si Tae rezervoval v penzionu. Pořád ten stejný pokoj! Vážně jsem doufal, že miláček alespoň odjede a vyhledá podporu svých přátel... Jina, nebo třeba svých spolubydlících, aby na to nebyl sám. Oni by přece měli pochopení pro to, co právě prožívá. Jenže on ne... nejen že neodjel, ale snad ani nevytáhl paty z pokoje, který se navíc rozhodl zdemolovat nebo co. 

Zmateně jsem se rozhlížel po nepořádku, který Tae-Hyungie udělal. Postel byla rozházená, jako kdyby přes ni přeběhlo stádo poníků. Peřina ležela na zemi a polštář někde u dveří. Lampička, která měla být na stole, ležela na zemi a byl zázrak, že se nerozbila. Stůl byl převrácený a kolem se válelo oblečení, které snad miláček vysypal ze svého kufru. V tom všem chaosu stál miláček, zprudka dýchal a rozhlížel se, jakoby se rozmýšlel, co by mohl ještě rozházet a nebo snad čím by si mohl ještě hodit. Nakonec se rozhodl, že znovu hodí židlí. Prudce jsem uskočil do boku, když se pro ni sehnul a pak jsem vyděšeně zíral, když se rozmáchl, jako kdyby ji chtěl hodit do okna. Nakonec ji však položil a v slzách se sesunul na podlahu. Dlaněmi vjel do svých vlasů a já jsem s hrůzou sledoval, jak si vyrval celý chomáč. 

Takhle jsem ho taky ještě nikdy neviděl a mé srdce se svíralo bolestí. „Tae..." zašeptal jsem a po mé tváři skanula slza. Za ní hned následovaly další, jak jinak. „Trpěl bych víc, kdybys odešel později?", naříkal miláček. „Pochybuju! Tohle jsi chtěl, Jung-Kookie?" Trhl jsem sebou, jako kdybych dostal velkou facku. Ani ta letící židle by mě tak neuzemnila, jako jeho slova, která věnoval mé maličkosti. Tak přece jen se zlobí na mě! 

„Ne... tohle jsem vážně nechtěl..." špitl jsem zoufale, tvář už mokrou od slz. Svezl jsem se na podlahu vedle něho a snažil se dýchat, ale nešlo to díky úzkosti, která sevřela mé hrdlo. Nakonec jsem to vzdal... „Proč, Kookie... proč jsi to po mně chtěl? Proč?" nepřestával naříkat Tae. „Neměl jsem na to přistoupit... mohl jsi být ještě se mnou. Proč jsi mě opustil? Proč jsi mi to udělal?" 

„Ale... ale... já..." vzlykl jsem, neschopen dokončit větu. Stejně, co bych mohl říct? I kdyby mě snad slyšel, nebylo co říct. Tae má pravdu... neměl jsem to po něm chtít! Neměl jsem od něho odcházet! Mé srdce se rozpadalo a já jsem už jen zíral, zatím co si Tae rval další vlasy. Neměl jsem pro své sobecké jednání žádnou omluvu, zvlášť když mi i Rahmiel potvrdil, že to byla chyba. Neodpustitelná chyba! „Už sis to přece odpustil, ne?" ozvalo se vedle mě a já jsem se bolestně zadíval do očí svého anděla, který napřáhl ruce a nechal mě vklouznout do své náruče. „Já... já vím..." vzlykal jsem. „ale... ale Tae..." 

„Tae je jen moc smutný..." ozval se Jaelův něžný hlas. „Výčitky... je to jen jedna z fází jeho smutku... jen se snaží se vším vyrovnat, ale to přece neznamená, že jsi udělal něco neodpustitelného!" Znovu jsem vzlykl a víc se přitiskl ke svému andělovi. S vděkem jsem se však podíval na Jaela, který mi věnoval milý úsměv. „Kookie..." ozval se Rahmiel, který zlehka hladil má záda. „Už se netrap, ano? Nezačínej zase pochybovat o odpuštění, protože si ho zasloužíš. Ty sis odpustil, rodina a kamarádi ti odpustili a Tae ti odpustí taky... nebo spíš, on se vůbec nezlobí na tebe, spíš se zlobí na sebe..." „Vážně mi odpustili?" vydechl jsem s nadějí. „Vážně?" Už zase jsem začal dýchat... vlastně ani nevím proč. „Vážně, Kookie, vážně!" usmál se můj anděl a vlepil něžnou pusínku do mých vlasů. Radostně jsem se uculil a do mých očí vyhrkly nové slzy, ale tentokrát to byly slzy úlevy. 

„Vážně se Tae nezlobí na mě?" zapochyboval jsem však. Ne že by se mi možnost, že se tygřík zlobí na sebe, líbila víc, ale to obviňování, ty výčitky... bylo to jako kdyby mi narval nůž do srdce. „Vážně." přikývl smutně Jael. „Ale neboj, to ho taky přejde, uvidíš." Měl jsem radost z ujištění, že mi blízcí odpustili... věřil jsem Rahmielovi... ale Taeho zoufalství mě nemohlo nechat v klidu. Pořád seděl na zemi a pořád mi něco vyčítal. Raději jsem se snažil nevnímat, co přesně říká, ale pokaždé, když zaznělo mé jméno, trhl jsem sebou a víc se natiskl na Rahmiela. Byl jsem neskutečně vděčný za to, že mě objímá, jinak bych se už zase propadal do tmy. 

„Tak moc mi chybíš, miláčku!", plakal Tae. „Tak hrozně moc! Proč už nemůžu být s tebou? Kéž by ses mi mohl vrátit... Jung-Kookie, slyšíš? Vrať se mi miláčku, prosím!" Miláček se schoulil do klubíčka a jeho tělem lomcovaly zoufalé vzlyky. I přes přítomnost obou andělů mě jeho bolest zaplavovala jako příliv. Bylo to téměř nesnesitelné. Chtěl jsem na něho zakřičet, ať už toho nechá, ale nevydal jsem ze sebe ani hlásku. Poprvé jsem zatoužil prostě utéct... utéct alespoň na chvíli od miláčkovy bolesti. 

„Běž!" řekl Rahmiel a něžně pohladil mou mokrou tvář. Smutně jsem se podíval na tygříka, který nepřestával plakat na zemi a zavřel jsem oči. Nenapadlo mě žádné klidné místo, kam bych mohl jít, ale opravdu jsem potřeboval odejít pryč. Jenže kam? Znovu se mi vybavila Moonieho tvář a já se snažil co nejusilovněji myslet na něho. Viděl jsem jeho zářivé oči, úsměv a jeho roztomilé ďolíčky... slyšel jsem jeho konejšivý hlas. Doufal jsem... moc jsem doufal, že u něho najdu trochu klidu. „Odpusť mi, Tae-Hyungie..." zašeptal jsem. 

Pokoj se začal rozmazávat a potom zmizel úplně...